Videoklipy

Je zatracený rozdíl mezi řízeným a neřízeným úpadkem. V první případě si člověk užívá, je fascinován, v tom druhém je prostě v hajzlu a taky jsem takhle strávil podstatnou část uplynulého podzimu; bez přehánění jej můžu označit za dosud nejhorší část svého života. Poslední dva týdny však byly docela přívětivé; noví lidi, nové myšlenky, chlast, The The; vše, co člověk potřebuje k pomalé, hořkosladké dekadenci, kdy jen tak plachtí kolem, směje se všem a všemu, směje se sobě, zbytky sebeúcty rozfoukává jako prach a je prostě iracionálně šťastný.

Budoucnost neexistuje, pokud nepřežiješ současnost. Tak nějak můj život zase má směr, vracím se psychicky tam, kde jsem byl asi před půlrokem a jsem rozhodnut, že při přechodu po tom zasraném laně se již nenechám shodit. I když ta ozvěna se bude neustále vracet a vždycky se do mě může drtivě opřít a taky že to zkusí. Takže támhle mám cestu, na ní křížky, malé blbosti, kterých chci dosáhnout a nikdo mi v tom nezabrání. Takhle nějak jsem se dostal do Prahy a dostanu se i dál. Začínám si žít za své vlastní peníze, peru a žehlím si prádlo, vařím si rýži a jsem z toho nadšený. Na to, jak jsem nemožný, je to totiž docela úspěch.

Dnes, někdy po dvacáté hodině, venku fouká studený vítr, já stojím na stole u velkého otevřeného okna a ve výšce několika desítek metrů bezstarostně lepím těsnění do oken… kdo by takhle nechtěl žít?

The The – Sweet Bird of Truth (YouTube.com)
The The – Slow Train to Dawn (YouTube.com)
The The – Gravitate to Me (YouTube.com)

Úterý bylo super. Někdo (opět) spáchal v metru sebevraždu a já si tak poprvé na vlastní kůži zažil, co znamená pojem “dopravní komplikace” v Praze. Ale bez jakékoli ironie – bylo to báječné. Drtivá většina lidí si samozřejmě stěžovala a dříve bych asi patřil mezi ně, nějak jsem se ale naučil považovat tyhle potíže za zcela podřadné; možná právě ve stínu jiných problémů. Každopádně, bylo nádherné podzimní počasí, všude hromady spadaného listí, a tak jsem při pohledu na přeplněné autobusy, do kterých se lidé cpali jako ta kuřata do chovných kurníků (což je mimochodem pozoruhodná analogie; to vzhledem k tvrzení o naší nadřazenosti), zvolil raději procházku a to i přesto, že jsem přesně nevěděl ani kam jít či jak daleko to bude – a ono to celkem daleko bylo – a k tomu jsem měl menší zranění nohou a nebylo tudíž vhodné je příliš namáhat. Sice tak pořád ještě kulhám, ale rozhodně to stálo za to.

Poslední dobou se nicméně cítím psychicky velice vyčerpán, proto se omlouvám za nic-moc aktualizace blogu. Mám zřejmě “talent” na to, komplikovat si život jak jen to jde a za každou cenu, a tak poslední věc, na kterou teď myslím, je psaní nějakých rozsáhlejších článků. Snad se to ale brzy změní. Nebo nevím.

The The & Sinéad O’Connor – Kingdom of Rain (YouTube.com)

Otupělost. Domečky z karet představující všechny možné hodnoty se boří, dno je mělké, svět je pestrobarevná změť hmoty a já uprostřed toho všeho sním. Naprosto příšerná noční můra, někde hluboko ve mně však hlodá otázka, zda se mi to celé líbí či ne. Odpověď je na dosah ruky, hned za žraločí tlamou.

Odmítám však stěžovat si; projednou jsem učinil rozhodnutí. Možná hloupé, možná zbrklé, ale mé. Nikdy jsem o sobě neměl nijak zvlášť vysoké mínění, ale existují věci, na které jsem opravdu hrdý a rozhodnutí postavit se na vlastní nohy je jednou z nich. Je to pochod proti záplavové vlně plné mršin a i když se místy boj zdá předem prohraný, nehodlám ustupovat. Prostě půjdu dál.

V současnosti je mým hlavním cílem, abych si sebe začal konečně trochu více vážit. Děsím se toho, jak náročná cesta to může být, ale motivace je to silná. Když tak o tom přemýšlím, vlastně se mi tento přístup docela líbí, jen ty neustálé výkyvy nálad oscilující od naprosté beznaděje až k neracionální euforii začínají být trochu šílené.

Každopádně, dnešek byl prima. České dráhy zprostředkovaly další ze svých nekonečných dobrodružství; srážka vlaků na trase Praha – Ostrava a tudíž výluka a náhradní doprava autobusy. Svého času by mě to neuvěřitelně stresovalo, ale dnes jsem se nad to dokázal naprosto bez problémů povznést a to navzdory faktu, že mé mnohé myšlenky nebyly dvakrát příjemné. Jedna paní ve středních letech se mě při tom transportním chaosu dokonce snažila držet s tím, že mám v celé záležitosti přehled (což byl z její strany samozřejmě špatný odhad, ten zmatek okolo byl slušný, řidiči autobusů nevěděli, kam přesně mají jet, vzápětí se řešilo, který vlak je ten náhradní atp.). Zůstal jsem však klidný a jen mlčky snášel všechny nadcházející události.

Odhadoval jsem, že při troše štěstí dorazím domů tak o dvě hodiny později; spoje ujely a vyhlídka na unavené vyčkávání na několika stanicích nebyla zrovna příjemná. A pak se to přihodilo, cestou do Opavy (z tama mě pak čekala ještě další cesta po vedlejší trati) jsem udělal nečekaně impulzivní rozhodnutí a vystoupil v jedné vesničce poměrně blízko domoviny. Ověšený zavazadly jsem si usmyslel, že nebudu postávat nečinně na místě (ve vlaku, na zastávce) a prostě tu vzdálenost ujdu pěšky. Dlužno podotknout, že jsem při svém odhadu “jak daleko to asi může být” tradičně přestřelil, ale to není důležité. Navíc při pochodu ne zrovna frekventovanou cestou mi zastavil už druhý řidič a ochotně mě těch několik kilometrů k mé domovině svezl; celkové zpoždění tak nakonec lehce přesáhlo jen jednu hodinu.

A právě vědomí, že alespoň některá má rozhodnutí se – byť to může být otázkou větší či menší náhody – ukazují jako správná, mě nyní vytrvale žene vpřed.

Radiohead – Fake Plastic Trees (YouTube.com)

Praha je zvláštní. Původní odhad byl “jen o něco větší (a dražší) Ostrava s metrem”, ale zdá se, že jsem se docela spletl. Obě města jsou hodně specifická a navzájem poměrně odlišná (tedy nejen rozlohou a přízvukem – v obou případech dost hnusným). Co se mi líbí, lidé tu působí tak nějak příjemněji. Samozřejmě si to nechci příliš idealizovat, ale když srovnám třeba prodavačky v obchodech zde a v Ostravě (příp. přímo v mé domovině; trvalé bydliště nemám přímo v Ostravě), můžu říct, že mnohem raději nakupuji v Praze.

Jen kdyby bylo pořádně za co, ale to je trochu jiný problém. Dočasně mám nějakou brigádu; nijak naplňující, ale taky nijak zvlášť obtížnou a hlavně lepší než nic. Mezitím probíhá několik výběrových řízení na dost solidní a zajímavá místa; opravdu doufám, že nějaké nakonec vyjde. Vyhraněné preference nemám, ale třeba jistá společnost (které mě doporučila jedna personálka) je na českém internetu docela známá a ačkoli zatím nemám smluvený přímý pohovor, dost mě to tam láká. Budu však rád za cokoli slušného.

Zabydlel jsem se vcelku rychle; samozřejmě mi tu dost věcí chybí, ale jinak mi přesun z rodinného domu do panelákového bytu nijak zvlášť nevadí. Snad jediné, co mě štve, je, že jsem si doma nechal svůj hrnek na čaj – mám jej už několik let a velmi jsem si jej oblíbil. Naštěstí mi včera kamarád předal aspoň hrnek sigilský, který jej bude dočasně suplovat, než si svůj oblíbený dovezu sem. Pak budu naprosto spokojený… (tím víc, pokud mi klapne i ta práce).

No, a abych ještě upřesnil, kde v Praze bydlím, přihazuji už docela legendární klip (na tomhle žánru zrovna neujíždím, ale ta atmosféra je báječná); tady je.

Air je asi ta nejpovrchnější kapela, kterou znám. Jejich melodie bývají zpočátku velice chytlavé, záhy vám však přijdou otravně líbivé až vlezlé. Easy listening (downtempo/chill-out chcete-li; on to v podstatě ani není jasně definovaný žánr) by sice měl být “easy”, osobně bych však požadoval alespoň jemnou rafinovanost, aby mě deska pohltila dlouhodoběji, jako se to například podařilo Kid Loco s albem A Grand Love Story (1997; tohle je mimochodem opravdu výborná odpočinková záležitost).

Nicméně ani Air bych nakonec nezatracoval. Jediná jejich skladba je v mých očích naprosto zachránila. Alone in Kyoto. Už na desce Talkie Walkie mě narozdíl od většiny tracklistu skutečně zaujala. A co teprve když jsem ji uviděl ve filmu Lost in Translation (2003). Nádhera, jedna z nejúžasnějších scén, kterou jsem kdy viděl!

Takže pro zavzpomínání (pokud jste náhodou film dosud neviděli, odkaz přeskočte a rovnou si jej pusťte celý):
Lost in Translation – Kyoto (YouTube.com)

Fiona Apple – When the Pawn…

Tohle album z roku 1999 na první pohled vyniká především šíleně dlouhým názvem, ovšem to podstatné je třeba si poslechnout. Fiona Apple je dle mého názoru velmi talentovaná zpěvačka, která sice za svou dosavadní zhruba 10ti letou kariéru stvořila pouhé tři desky, nicméně všechny je lze shledat jako velmi kvalitní. Ať už jde o debut Tidal (1996), (zatím) poslední Extraordinary Machine (2005) či tu “prostřední” desku, v každém případě lze mluvit o velice příjemném hudebním zážitku. Mimo osobitého pěveckého projevu lze za poznávací znaky její tvorby brát i časté – ani v nejmenším však necitlivé – střídání tempa, smysl pro gradaci skladby a také velice líbivou a pestrou zvukovou stránku hudby jako takové. Nečekal bych, že se mi podobná hudba bude tolik líbit, nicméně je pravda, že v mém případě již jde o relativně dlouhodobou záležitost.

Radiohead – Amnesiac

Amnesiac (2001) je bez debat tou nejušlápnutější deskou Radiohead, přitom má rozhodně co nabídnout a to zvláště v době, kdy mám neblahý pocit, že se jejich nové desky prostě nedočkám. Příčina její neviditelnosti byla, řekl bych, především v datu vydání – vyšla necelý rok po veleúspěšné Kid A a mnoho lidí ji také s tímto albem velice kriticky srovnávalo (názory jako “to samé”, “Kid B” apod. nebyly zrovna ojedinělé). Myslím si, že je však dosti nedoceněná. Jistě, ničím asi nezaskočí, ale od začátku do konce nemá slabší místo; Pull/Pulk Revolving Doors, Knives Out, Life in a Glass House a další, všechno to jsou parádní věci a Pyramid Song pak patří mezi nejkrásnější (a nejsmutnější) písně, co jsem kdy slyšel.

Fiona Apple (Wikipedia.org)
green plastic radiohead
Pyramid Song – videoklip (YouTube.com)

Staré-nové věci poslední dobou…

UNKLE – Psyence Fiction

UNKLE je v elektronické hudbě hodně známý projekt a byl jsem tedy dost zvědav, jak zní tak dobře hodnocená deska, takže to nebudu déle okecávat a rovnou řeknu, že mě Psyence Fiction dost zklamala. Ta deska má parádní zvuk, zajímavé hosty (Richard Ashcroft a pak samozřejmě Thom Yorke ve vůbec nejlepší skladbě Rabbit in Your Headlights), je vůbec hodně pestrá a každá skladba je o něčem jiném. A to bude nejspíš ten problém. Téhle desce prostě chybí duše, nálada, atmosféra, něco, co by jednotlivé skladby poutalo dohromady a tvořilo skutečné album. Takhle jde jen o technicky perfektně zvládnutou záležitost bez hlubšího významu a takovéhle desky se u mě většinou moc nechytají.

Four Tet – Rounds

Tohle je ovšem super. Everything Ecstatic mám sice stále o něco raději, jinak mě ale starší Rounds (2003) fakt potěšila. Střídá se zde lehký optimismus s melancholií, je to skvěle vyvážené, žádná skladba nepřečnívá a vůbec se to moc dobře poslouchá.

Rabbit in Your Headlights – videoklip (YouTube.com)
She Moves She – videoklip (YouTube.com)

Moderní kytarovky mě popravdě nikdy moc nebraly, navzdory tomu jsem si ale newyorské Interpol oblíbil velmi rychle a do dneška u mě platí za jednu z nejoblíbenějších kapel vůbec. Deska Turn on the Bright Lights byla trefou do černého, zvláště díky písním jako PDA (což byla vůbec první věc, co jsem od nich slyšel), Hands Away a především Stella Was a Diver and She Was Always Down. Do té doby jsem ani netušil, že by se mi něco takového mohlo líbit, ale tou parádní melancholickou kytarou a celkovou působivostí si mě skladba naprosto získala. Trochu tedy zamrzí, že k ní nevznikl žádný klip, to se ale parta amatérských filmařů rozhodla změnit a tak vzniklo video neoficiální. Má své mouchy, například střih by mohl být lepší a titulky na konci zbytečně ruší, i tak se ale jedná o zajímavý a osobitý klip, který určitě doporučuji zhlédnout, už jen kvůli hudbě samotné.

Stella Was a Diver and She Was Always Down (YouTube.com)
Interpol (oficiální stránky)