Recenze

Důležitá poznámka úvodem – tohle nebude klasická recenze, tak trochu tu totiž zavzpomínám na období pár let zpátky, kdy mi český hip-hop nebyl ještě cizí, poslouchal jsem Beastie Boys a poprvé uslyšel i WWW…

Už tomu jsou neuvěřitelné čtyři roky, co mi spolužák na střední dotáhl hromadu mp3 s především českou hip-hopovou hudbou. A já tomu propadl; Peneři, Indy&Wich, East Side Unia… líbilo se mi to dost a leccos se mi líbí i dodnes, ovšem za opravdu zásadní považuji až poslední zmíněnou položku – několikadílnou kompilaci, kdy jedno vydání obsahovalo (snad přímo končilo) písní “Déšť je voda k převaření” od jakýchsi WWW. A ta byla nad všechny, hlavně po textové stránce mi přišla nebývale zajímavá, nicméně nenašel jsem od nich nic dalšího (tedy vyjma zpěvákově účasti na desce Slowthinking Extáze) a dozvěděl se, že i přes roky existence stále nenahráli snad jedinou opravdovou řadovku. A jak mi ty známé české party přišly svým směřováním k americkému MTV vzoru stále více cizí (bráno s lehkou nadsázkou), Massive Attack či později Tricky pro změnu stále bližší, na český hiphop jsem časem zanevřel a vracel se k těm starým věcem vždy jen dočasně.

Neuniklo mi, že WWW někdy v roce 2007 konečně nahráli regulérní album, Neurobeat, zbystřil jsem však až před pár měsíci, kdy vydali desku další. Obě alba byla velmi dobře hodnocená, pročež jsem se nakonec rozhodl Neurobeat vyzkoušet a zíral jsem; už na první poslech mě to zaujalo a co teprve, jak jsem se do toho časem dostával. Celé nadšení bylo ještě umocněno live session rádia Wave, na které jsem byl přítomen a bylo mi jasné, že tu mám po dlouhé době českého intepreta, který mě opravdu oslovuje.

Pro neznalé je třeba zmínit, že ačkoli z hip-hopu vycházející, WWW znějí naprosto odlišně, než byste asi čekali. Zvuk je nekompromisní a dusný, ovšem pořád představuje pouze kulisu pro to nejdůležitější – texty. Ty jsou nezřídka až abstraktní a prim v nich hrají různé jazykové hříčky; často není napoprvé moc dobře patrné, o čem přesně pojednávají, co je ovšem společné pro všechny, je jejich negativistické vyznění a odraz určitých myšlenek jejich autora, které – jak je posloucháte stále dokola – jsou vám stále zřetelnější. Jako by to všechno nestačilo, tahle hudba je děsně zábavná a naživo se jedná o opravdu silný zážitek (po zmíněné live session jsem nakonec nevynechal ani jejich vystoupení při klubové noci během letošních United Islands a byl jsem z toho nadšený ještě víc). A ačkoli se minový Tanec sekyr líbí méně než Neurobeat, je to pořád velmi dobrá deska.

Že jsem o albu vlastně nic konkrétního nenapsal? I to je možný výklad, nicméně ono je třeba si zkrátka WWW poslechnout, ideálně bez jakýchkoli předsudků či očekávání. Pak snad pochopíte, že jakýkoli pokus o klasickou recenzi prostě nemá smysl.

88888888 (8z10)

Na drtivou většinu videoher lze pohlížet jako na dobrou zábavu (samozřejmě za předpokladu určité hratelnostní a technické kvality), ale docela bych ocenil, kdyby bylo aspoň o trochu více těch, co člověku nabídnou nějakou vyšší hodnotu; opravdový příběh. Tedy nic proti konzumním střílečkám, od legendárního Doomu dokola recyklujícím zápletku o “strašlivé invazi mimozemšťanů”, taky si rád zablbnu, ale mnohem víc mě potěší, když mi hra nabídne příběh skutečně komplexní a propracovaný, s postavami, které si oblíbím, budu jich litovat, bát se jich nebo je nenávidět. A takových jsem hrál jen pár, přičemž za své nejoblíbenější považuji depresivní fantasy Planescape: Torment a pohádkovou The Longest Journey.

Druhá zmiňovaná je dnes adventurní legendou. V době, kdy se začalo mluvit o postupném vymírání klasických point’n'click 2D adventur, vypustil do světa do té doby neznámý norský tým Funcom hru, která naprosto pohltila bezpočet hráčů a v mnoha recenzích si vysloužila i absolutní hodnocení (a podotýkám, že vydání nepředcházela žádná stamiliónová reklamní masáž; skutečně šlo o zásluhu herních kvalit). Já se k ní dostal až po čase, což se nicméně ani trochu nepodepsalo na síle zážitku, jaký mi hra zprostředkovala a já se tak při hraní naplno ponořil do vyprávění o záchraně Rovnováhy mezi světy vědy a magie, užival přenádhernou grafiku i dlouhých dialogů (nepostrádajících i přes celkovou vážnost děje příjemný humor). Samotný konec mne pak v případě TLJ upřímně dojal a já věděl, že jsem měl tu čest s něčím pro mě zásadním. Předem tak upozorňuji, že závěr recenze se může leckomu jevit trochu pateticky.

Konečně jsem se dostal i k Dreamfall: The Longest Journey (opět až po čase) a dohrál jej jedním dechem asi za dva dny. A ačkoli znatelně kratší než předchůdce, zážitek to byl srovnatelně vydatný. Co musím v prvé řadě ocenit je, že tvůrci se při tvorbě pokračování rozhodli vydat nový směrem; a nemyslím teď pouze přechod do úplného 3D, ale především děj samotný a způsob jeho vypravování, což nejen brání přímému srovnání lepší/horší, ale především vytváří další samostatný originál. Hra samozřejmě navazuje na svého předchůdce – byť se příběh odehrává o dlouhých deset let později – ale hlavní hrdinkou je někdo jiný. Zpočátku jsem byl přitom docela v rozpacích, protože Dreamfall začíná velmi podobně jako The Longest Journey; sledujete život dospívající dívky žijící v našem světě v poměrně příjemném místě, který se však po několika nečekaných setkáních pořádně zamotává. Abych trochu připomněl děj dílu prvního, před mnoha tisíci lety došlo kvůli ochraně všeho živého před chaosem k rozdělení jednoho světa ve dva – na Stark (náš svět, posunutý do budoucna) a Arcadii, svět magie – a ustanovení Rovnováhy mezi nimi. A tu jste v roli April Ryan, jedné z nejkouzelnějších herních hrdinek všech dob, měli za úkol zachránit.

Samozřejmě podstatná část zážitku z Dreamfallu stojí na tom, že se vracíte do světů, které jste kdysi poznali a ty se o té doby poměrně zásadně proměnily (a nutno podotknout, že spíše k horšímu), jinak ovšem hra rozpoutává vyprávění nové, resp. nová, protože v každém světě se děj točí o něčem jiném. A zatímco Stark prošel před deseti lety menší apokalypsou v podobně vědecky nevysvětlitelného Zhroucení (kdy znenádání prostě přestaly fungovat mnohé tak samozřejmé technologie), hlavní město Severních zemí v Arcadii, Marcuria, trpí okupací armády, která původně dorazila město zachránit před invazí jiného nepřítele. Ze všech tří hratelných charakterů (mezi nimiž samozřejmě April nechybí), pak Zoë Castillo coby ústřední postava celého Dreamfallu jako jediná z nich prochází oběma světy a jejich příběhy, souvisejích spolu jen částečně (alespoň tak je to podáno ve hře, pokračování možná odhalí užší souvislosti). V každém případě je děj znatelně dospělejší a tajemnější (místy bych řekl až “hororový”), není tak – byť vkusně – klišovitý jako v jedničce a žádný svět už nezachraňujete, alespoň ne přímo. Přitom je však Dreamfall rozhodně velkolepý a o zvraty a napětí zde není v žádném případě nouze. Ústředním tématem – dá-li se to tak nazvat – se stává víra; nechci snad tvrdit, že je hra nějak těžce filozofická, rozhodně ovšem Tørnquist podává její příběh dost citlivě a inteligentně, kam se většina herních “scénaristů” pro jistotu ani náznakem neodvažuje.

S vyzněním příběhu souvistí ještě jedna změna – herní náplň. Kontroverzní akční složka je zde naštěstí přítomna jen v několika málo soubojích (velmi snadných) a spíše se odráží ve “stealth” prvcích, kdy se před někým skrýváte, prcháte a tak podobně. Hádanek logického charakteru je zde pomálu a ani hromadění předmětů si příliš neužijete. Ne, hlavní těžiště leží v rozhovorech a těch je opravdu mnoho, kvalitně napsaných a nadabovaných; poslední fáze hry strávíte už víceméně pouze jejich pročítáním, ale to přitom skvělém finále ani nevadí. Jedinou vadou na kráse je “nedospělost” herního engine, kdy postavy citelně postrádají výraznější mimiku. Také kamera v užších prostorách dost skřípe a vůbec nedoporučuji používat pro ovládání myš, je to s ní jen horší (na klávesnici se naštěstí dá hrát docela pohodlně). Co se však týče herních lokací, nemám slov, 3D zpracování Starku a především Arcadii nesmírně sluší a v kombinaci s hudbou vytváří mnoho okázalých a nezapomenutelných scén (což je jedna z vlastností, kterou tak zbožňuji na prvním dílu).

Dreamfall je případ hry oplývající jasně rozpoznatelnými nedostatky, které ji však musím odpustit. Od The Longest Journey jsem hrál dost her a rozhodně si nevzpomínám, že by na mě kterákoli z nich zapůsobila tak silně jako právě TLJ. Až Dreamfallu se ve mně podařilo ten úžasný pocit opět vyvolat. A za to děkuji.

10 (10z10)

Dreamfall: The Longest Journey (oficiální stránky)
Dreamfall: The Longest Journey trailer (YouTube.com)
The Longest Journey (oficiální stránky)

Klasický jazz či jeho odnože mě nikdy až tolik neoslovovaly, ale jak jsem napsal v posledním Poslouchám, jazz střihnutý elektronikou (či elektroniku jazzem) můžu, alespoň v podání Apollo 440 či právě Xploding Plastix. Co naplat, Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents je prostě skvělá věc, a právě proto mě mrzí ten postupný odklon kapely od jazzu. Předposlední desku, The Donca Matic Singalongs (2003) jsem vstřebal taktéž teprve nedávno.

Pokud existuje něco jako zvuková a hudební abstrakce, tak přesně tohle je destinace, kam Xploding Plastix neomylně spějí. Mám za to, že převážná většina lidí tuhle hudbu prostě nepochopí. Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents bylo ještě stále rozumně přístupné album, nicméně už úvodní skladba Donca Matic z následující desky může pro mnohé představovat nesourodou zvukovou koláž elektronických smyček postrádající hlavu i patu. A přesto, já již při prvním poslechu nabyl silného dojmu, že právě takhle zní moderní elektronická romantika. Jenže pak bác, přes The Cave In Proper, ačkoli je to takové milé retro (“kluci rádi staré videohry”), jsem se dlouho nedokázal přenést a následující tracky na tom nebyly jinak.

Dal jsem tomu “poslední šanci”, přišel náhlý zlom a já si postupně obě desky velice oblíbil. Dokonce mám pocit, že nová Treated Timber Resists Rot je ještě o malinko lepší než The Donca Matic Singalongs, jen to chce skutečně dost naposlouchat a ono to začne fungovat. Když se tím trpělivě prokoušete, zjistíte, že má Treated Timber opravdu mimořádný záběr. K jazzu má sice již skutečně daleko, nabízí však svěží a pestrou porci elektroniky. Opravdu každá skladba má své unikátní vyznění. Errata je jako pohodová vlna, jen se zaposlouchat a nechat unášet, The Cost Of Resistance je čirá energie, následují dekadentní Joyous Insolence, bláznivý a zmatený The Full Graft, decentní Buldozer Butterfly vystřídá vzápětí velkolepé Austere Faultlines či zlověstná Band of Miscreants.

Směr, kterým se tihle Norové ubírají, se mi velice zamlouvá. A přestože zde narozdíl od předchozích nahrávek nezazní jediný (přinejmenším rozpoznatelný) vokál, má elektronický zvuk svou identitu, a funguje tak jako nosič nálady i určitého sdělení. Výborné.

88888888 (8z10)

Xploding Plastix (oficiální stránky)

Hudba Emilíany Torrini si napříč svým vývojem uchává specifický (a poměrně vzácný) rys – v určitém slova smyslu je skromná. Nic, co jsem od ní slyšel, nejevilo větší ambice vybočovat z řady ostatních nahrávek. To nezmiňuji jako kritiku ani netvrdím, že snad její tvorba postrádá osobitý charakter (to ani omylem), ale vždycky jsem měl pocit, že Emilíana chce prostě “jen psát písničky, hrát a zpívat”. Hlavně předposlední album, folkové Fisherman’s Woman (2005), je toho nevyvratitelným důkazem. Je to deska nesmírně pěkná (možná její nejlepší), ale tak nějak nic, co by lámalo hudební ledy, ba vytvořilo aspoň nepatrnou prasklinku, všechno je naprosto obyčejné.

O ještě starší Love in the Time of Science jsem již psal. Zvukově je rozhodně někde jinde a byl jsem tedy nemálo zvědavý, jak bude novinka při těch proměnách znít. Popravdě jsem nečekal nic nějak zvlášť nápaditého, Emilíana mě však vcelku zaskočila. Kvalitativně Me and Armini porovnávat v rámci celé diskografie si troufnu až s odstupem času, rozhodně se však jedná o nejexperimentálnější desku, co zatím nahrála (ty podivnosti z úvodu kariéry neberu v úvahu, ona sama je nemá příliš ráda). Tím nemíním, že je nějak extra-alternativní, je ale rozhodně velmi pestrá (a zároveň konzistentní). Zvukově se nachází zčásti jednak někde mezi oběma zmíněnými předchůdci, z druhé poloviny si Emilíana na MaA vyšlapuje zcela novou cestou. K tomu si připočtěte její okouzlující hlas a je hned jasné, že kolem tohohle alba jen tak lhostejně neprojdete.

Narozdíl od Fisherman’s Woman novinka postrádá jednotnou náladu. Ty rychlejší písně jsou zpravidla veselé a hravé, skvělým zástupcem budiž pozitivně laděná Big Jumps; pomalejší v protiváze jsou už znatelně smutnější. Konkrétně Dead Duck naprosto dokonale ilustruje atmosféru podzimu a jedná se zřejmě o nejlepší píseň desky vůbec. Nakonec i přes přítomnost oněch pozitivnějších skladeb či “experimentálních” záležitostí typu Gun deska celkově vyznívá spíše smutněji; tedy nijak zvlášť depresivně, je to smutek hudebně velmi příjemný a do současného počasí více než příhodný, navíc bez slabších částí.

Nemůžu říct, že bych toho z roku 2008 naposlouchal nějak moc (spíše málo; poslední Sigur Rós a Xploding Plastix mě stále čekají), ale stejně musím Me and Armini vyzdvihnout jako překvapení roku – tedy rozhodně jsem letos tak dobrou novinku nečekal, tím víc, že by měla být od Emilíany. Pokud pro tohle skvělé roční období hledáte nějakou příjemnou a lehce stravitelnou desku, je Me and Armini skvělá volba.

88888888 (8z10)

Emilíana Torrini (oficiální stránky)
Emilíana Torrini (fansite)

Pokud bych měl nejnovější desku francouzské jednočlenné kapely M83 popsat jen velmi stručně, nejpatřičnější reakcí by bylo prohlášení, že novinka pokračuje tam, kde Before the Dawn Heals Us (2005) skončila. Vůbec tím nechci naznačit, že je tahle deska stejná, a to i navzdory přítomnosti několika styčných ploch.

Stejně jako Before… – a možná ještě více, jak ostatně evokuje název – zní Saturdays = Youth poměrně dost “teenage”, v celkovém pojetí desky je to zvláště zpočátku výrazně slyšet. Normálně mi taková hudba vůbec nic neříká, ale “teenage elektronika” v podání M83 se poslouchat dá a to příjemně, čehož jsou důkazem obě zmíněné řadovky. Další příjemný prvek představuje určitá pestrost, která však nemá za následek nesoudružnost celku a jednotlivé, vzájemně dost odlišné, skladby na sebe plynule navazují. Jen trochu škoda, že tu není více podobných záležitostí typu úvodní You, Appearing (dle mého názoru nejvydařenější píseň celé desky), kdy elektronika na začátku tvoří pouhé kulisy, zatímco v popředí zaznívá piano a vokály, aby pak při konci skladba za účasti všech tří složek až monumentálně vygradovala, nádhera. Ani dál to však není špatné. Písně Kim & Jessie a Graveyard Girl jsou svým způsobem duchovními nástupci Don’t Save Us from the Flames z Before… a právě ony nejvíce nesou ten “odkaz mládí”. Naopak Couleurs je dalším zajímavým elektronickým experimentem přecházejícím z poměrně barvitého úvodu k rychlému opakování téměř neměnné melodie, aby ke konci píseň své tempo opět zvolnila.

Jenže, když jsem mluvil o styčných plochách, měl jsem namysli i zápory. Takže na této desce jsem si taktéž našel jednu skladbu, jejíž zvuk mi nezní dvakrát líbivě. Jako by ji sem A. Gonzalez podstrčil schválně; protivná hip-hopová melodie (tedy nic proti hip-hopu jako takovému) celkem úspěšně zničí dosud skvělou atmosféru desky. Jedná se, pravda, jen o úvod (ne, rap zde naštěstí nezazní), ale stejně mě dovede pokaždé nepříjemně překvapit a celé album by bez ní vyznělo mnohem lépe. Nic podobného se už naštěstí neopakuje a tak následují další vydařené skladby, ať už rychlejšího (Highway of Endless Dreams) či pomalejšího tempa (Too Late). Druhé velké negativum spočívá v ukončení desky. Nemám nic proti delším závěrům, ale ty, které jsem mohl slyšet ať už na Before… či ještě starší Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts byly přímo nesnesitelně roztahané a nejspíše si na nich M83 zakládá, protože stejná situace se opakuje i zde. Poměrně slabé a nevýrazné téma se v neměné podobě opakuje několik dlouhých minut a přitom se často právě závěr velkou měrou podepisuje na dojmu z celé desky.

Celkově vzato je však Saturdays = Youth nadprůměrně kvalitní počin. Ta dvě slabá místa sice zamrzí o to víc, že by se jim dalo bez problémů vyhnout, pozitivní pohled však naštěstí zůstává. Příznivce M83 nová deska nezklame a navíc má zcela jistě i na to, získat si další.

7777777 (7z10)

M83 (oficiální stránky)

Byly doby, kdy bych se na novou desku Morcheeby opravdu těšil, ale ty už jsou dávno pryč. Když o tom tak přemýšlím, k poslechu Dive Deep jsem se rozhodl z čiré zvědavosti. “Jak asi bude kapela znít teď, když je celá tvorba téměř výhradně v rukou bratrů Godfreyových?” něco takového jsem si podvědomě určitě říkal.

První skladba, Enjoy the Ride, jako by se vás snažila pozitivně naladit na celé nadcházející album. A vcelku se jí to skutečně daří. Neurazí a hlas prvního hosta, zpěvačky Judy Tzuke, se dobře poslouchá, tak se jede dál. Následující Riverbed si doporučuji opravdu vychutnat, protože je tím nejlepším, co celá deska nabízí. Tentokrát host rodu mužského. Musím vzpomenout na úžasný duet (no, duet) Skye a Kurta Wagnera z alba Charango (2002; v mém pohledu zřejmě nepřekonatelný počin kapely). A napadá mě, že by mohlo být více než zajímavé, kdyby byl novým hlavním zpěvákem Morcheeby muž; taková “drastická” změna by přitom vůbec nemusela znamenat nějakou katastrofu, ostatně tyto dvě písně (a nejen ony) jsou toho důkazem. Ale nic takového se neděje, není frotman (frontwoman), pouze zástup hostů. Další zpěvačka, další zpěvák, jakobyste poslouchali nějakou kompilaci.

Za chvíli vám začne docházet ten největší průšvih. Znáte-li předešlou tvorbu kapely, vytane vám na mysli v průběhu poslechu následující věta: “Už jsem to někdy slyšel.” To ještě není taková hrůza, ta však záhy následuje: “A bylo to mnohem lepší!” Dal jsem Dive Deep dost šancí a nudila mě už při prvním poslechu a nebaví mě ani teď. Ne, že by se mi ta hudba nelíbila (občas jsou tu i jasná místa) nebo mi nic neříkala – to pro mě za určitých okolností může být i výzva k dalšímu zkoumání – nová Morcheeba mě prostě nebaví. Po odmlce znovu uslyšíte i rap (One Love Karma), ale co má být? Ten dřív býval taky. Lepší, živější, energetičtější. Ani zvukově není deska nějaký zázrak, standardní Godfreyové.

A něco tomu fakt chybí; jakkoli si můžou bratři prohlašovat, že Morcheeba byla vždy především jejich dítkem, právě Skye jí propůjčila svou tvář a svůj hlas a to jsou klíčové poznávací pojmy nejen pro nějaké prašivé promo, ale i pro hudbu samotnou. Kterákoli z prvních čtyř řadovek smete tuhle novinku jako nic, to se v podstatě nedá ani srovnat. The Antidote (2005), kdy se v kapele po odchozí Skye nakrátko zabydlela Daisy Martey, byla už o dost slabší, Martey ale zvukové koláže Godfreyů dokázala udržet nad vodou. Teď už je nedrží nikdo. A ony se potápějí. A hlubuko. Nakonec, co se týče kvalitativního ohodnocení, nemohlo album dostat lepší jméno.

Morcheeba zůstává mou oblíbenou kapelou a na desky se Skye nedám snad nikdy dopustit, především tedy ne na zmíněné Charango a taktéž Big Calm (1998). Po Antidote jsem ještě věřil, teď už ne.

4444 (4z10)

Morcheeba (oficiální stránky)

Za tu dobu, co jsem fungoval na starém hardware, vzniklo solidní množství lákavých her a já se při pročítání jejich recenzí rozhodl, že než bych se je pokoušel rozchodit na nějaké nejnižší možné detaily na svém tehdejším systému, počkám si, až budu mít k dispozici solidní stroj, na kterém si je opravdu vychutnám. Ta chvíle nastala před necelými dvěma měsíci a od té doby pilně dohrávám vše, co jsem měl na svém pomyslném úkolníčku zapsáno. Je celkem jasné, že na něm nefigurují žádné “kdysi-pecky” jako Doom 3, nekonečná řada Need For Speedů apod., ale hry, které byly a stále jsou zajímavé. Nezaujaly třeba nějak zvlášť velké množství hráčů, byly však skutečně nezapomenutelné, a svým designem i pojetím odlišné od běžného spotřebního zboží, jakým žel velké množství her bývá (zdravím Electronic Arts). Je pravda, že o to hůře se nyní shánějí, herní příloha jistého magazínu mi však pomohla další z takových restů smazat. Samozřejmě, že tou hrou je Beyond Good & Evil.

Bráno z celkového pohledu, nepředstavuje Beyond Good & Evil nic extra nového, spíše jde o kombinaci několika žánrů, ovšem narozdíl od mnohých (resp. nemnohých) jiných mixů, jde o kombinaci vskutku podařenou. Teď nemám ani tak namysli technické zpracování, hra totiž proslula slušnou zabugovaností (já naštěstí nenarazil na jediný větší problém, který by mi ji znemožnil dohrát), ale samotnou hratelnost, která je prostě pekelná. Na první pohled by se dala BG&E označit za (konzolovou) plošinovku, to vzhledem ke kameře a pojetí soubojů, ovšem bylo by to velmi mylne označení. To, co jsem na plošinovkách ze svých dětských herních let vždy nesnášel – to jest především skákání přes propasti (nebo spíše do nich) a podobné vychytávky prodlužující herní dobu až do ztracena – to v BG&E naštěstí úplně chybí; jde to tak daleko, že se herní postava na konci srázu sama zastaví a ani za nic ji nedonutíte se z něj vrhnout. Michel Ancel, tvůrce hry, se evidentně rozhodl, že tohle skutečně nebude zábava, po které hráči touží a zvolil trochu jiný herní obsah. Takže kromě bojování a sbírání různých předmětů se v BG&E fotí všemožné zvířectvo, nechybí stealth mise, tu a tam se objeví nějaká minihra a pak je tu samozřejmě vznášedlo, které neslouží pouze coby dopravní prostředek, ale také jako bojový či závodní stroj. Všechny části k sobě sedí, náplň je pestrá a střídá se, paráda!

Zdroj: oficiální stránky hry

Hlavní hrdinkou příběhu je Jade, netradičně stylizovaná do zelené (rtěnka nechybí), s níž hrou procházíte. Společnost vám pak občas poskytne její strejda (vzhledem k jeho prasečímu původu stoprocentně nevlastní) Pey’j či Double H, hlavní agent odbojové organizace IRIS. Jak už to tak bývá, v příběhu samozřejmě nejde o nic menšího, než o záchranu celého světa Hillys před nepřátelskou DomZ armádou, kdy atributy jako vysvobozování nevinných obětí či strašlivé spiknutí nechybí. Orignalitou děj sotva někoho překvapí, ale i tak musím říct, že mé něco do sebe – je poměrně bohatý, má své zvraty a postavy si rozhodně oblíbíte. Hra je navíc od základu až kouzelně pohádková, čemuž plně odpovídá i samotný konec (a nechybí ani cliffhanger pro zřejmě nikdy nerelizovaný druhý díl… i když náznaky tu stále jsou). Vyjma toho je grafika opravdu nádherná! Herní svět se rozléhá na soustavě různě velkých ostrovů, mezi kterými si to se svým vznášedlem fičíte po vodní hladině, často jen tak, pro ten úžasný pocit. Jak jsem zmínil, mírně ujetě je pojata i fauna, kde nechybí různé “sapiens” variace, takže mimo lidí se světem dvounožců potulují nosorožci, krávy, mroži, prasata nevyjímaje.

Beyond Good & Evil mi udělala fakt velkou radost, díky svěží hratelnosti a chytlavému příběhu se člověk po celou herní dobu (odhadem tak 12, 13 hodin) výtečně baví, navíc to není další z řady šedých her usilujících o co nejdokonalejší a nejrealističtější DirectX10 grafiku, ale skutečný originál.

999999999 (9z10)

Beyond Good & Evil (oficiální stránky)
Beyond Good & Evil (MobyGames.com)

Novou desku Radiohead jsem si rozhodně nepouštěl jen tak, ale byl jsem plný obav, jak to nakonec bude znít. Mnohokrát ji odložili, ještě více o ní mluvili, ale uběhlo pár let a nic se nedělo. Žádné jméno, žádný vydavatel, místo toho prohlášení, že to bude jiné než vše, co dosud udělali (což je typ prohlášení, který ve mně budí především hrůzu). Frontman Thom Yorke si jen stihl natočit The Eraser (2006), poměrně vydařenou sólovku, které však cosi scházelo.

Přiznám to na rovinu, trochu jsem je začal zatracovat, a bál se, že se dostali do nějakého mrtvého bodu, kde neví, kudy dál, ale odmítají to přiznat. No, a pak se z čistého nebe snesla zpráva ohlašující, že 10. října 2007 jim jen tak mimochodem vyjde další řadovka, která se bude prodávat především na internetu za volitelnou cenu a jmenuje se In Rainbows. Pánové, všechna čest, dokonale jste (jistě nejen) se mnou takříkajíc vyjebali, opět se vám podařilo strhnout na sebe všechnu pozornost a opět jste porušili pravidla hudebního průmyslu, že bez vydavatele a marketingu to prostě nejde. A už jen pro tohle vám musím zatleskat.

Jenže ona je tu ještě samotná hudba a ta je tentokrát mnohem důležitější než kdy předtím. Byly všechny ty řeči pravdivé a stály měsíce nejistého čekání za to? Nejprve musím podotknout, že In Rainbows určitě není žádný zlom, jako bylo svého času Kid A (2000) a není zas tak odlišná, jak by někdo mohl čekat. Ale rozhodně to není špatně. Jedná se o další etapu v hudebním vývoji Radiohead a jako taková je deska unikátní. Na první poslech zní In Rainbows opravdu jinak (nicméně místy přijde na mysl podobnost se zmíněným Eraserem) a byl jsem zároveň v rozpacích, protože jsem vyhlížel přeci jen něco výraznějšího. Na druhou stranu, právě Radiohead mě naučili, že ty nejlepší desky se zaposlouchávají až časem, což mohlo být dobré znamení. Bylo.

Hned úvodní 15 Step dává jasně na srozumněnou, že smysl pro zvláštní postupy a specifický zvuk nikam nezmizel. U Bodysnatchers člověka napadne, jaké by to bylo, kdyby se Radiohead rozhodli vrátit ke svým začátkům a natočit celou desku v kytarovém duchu. Jedná se o poměrně rafinovanou skladbu, která postupem velice dobře graduje a pro desku znamená totéž, co stejně parádní 2 + 2 = 5 pro předchozí Hail to the Thief (2003). Vše následující už není tak vyhrocené, nicméně jako klidné bych ostatní skladby určitě neoznačil. Psychedelie je možná o něco méně, ovšem zdatně je nahrazena pochmurnější atmosférou. Naprosto perfektní je souznění elektroniky a živých nástrojů (zářným příkladem budiž tajemný House of Cards), přičemž klasické instrumenty mají celkově o něco více prostoru, než tomu bylo dříve. Pokud bych měl určit, které předchozí desce se In Rainbows podobá nejvíce, bez váhání bych uvedl opomíjený Amnesiac (2001), a to především kvůli místy výrazné španělce, která je příznačným znakem pro obě alba; ani náhodou však nechci naznačit, že by tyto desky byly zaměnitelné.

Jak jsem napsal výše, neřekl bych, že In Rainbows bude pro Radiohead kdovíjak zásadní počin, nicméně je to hodně solidní záležitost a troufám si tvrdit, že žádného příznivce kapely nezklame. Nakonec dávám 8 čistě z opatrnosti, protože skutečné kvality vyplují na hladinu až za nějaký ten čas. Těmi osmi jsem si ovšem už teď jistý.

88888888 (8z10)

InRainbows.com