Postřehy

Microsoft nedávno nabídl ke stažení release candidate (tj. prakticky pre-final verzi) dlouhodobě nejrozšířenějšího operačního systému Windows s prostým označením “7″ a ani já jsem se neubránil pokušení začít tento systém zkoušet. Jen podotýkám, že ona verze je ke stažení zdarma v edici Ultimate (32 i 64-bitová varianta, anglická verze) a plně fuknční bude do 1. dubna 2010 (měsíc po tom pak svou činnost úplně ukončí). Microsoft ji v žádném případě nedoporučuje nasazovat coby primární systém, což je vzhledem k vývojovému stádiu docela logické. Následující článek by měl sloužit nejen jako souhrn mých dojmů a postřehů, ale také sbírka užitečných rad, kterak se vyrovnat s některými případnými úskalími. Odráží pak pohled člověka, co se předchozí verzí, Windows Vista, seznámil jen letmo a přechází tak z 8 let starých Windows XP (takových uživatelů patrně nebude nejméně, neb mnozí se již rozhodli poněkud nevyzrálé Visty přeskočit). Berte prosím ohled na to, že se jedná o onu RC verzi a některé zmíněné neduhy tak mohou být do plné verze odstraněny.

Instalace, první dojmy a ovladače

Instalace byla poměrně jednoduchá, neřekl bych nijak zvlášť jednodušší či kratší než u předchozích verzí (jak snad MS svého času prohlašoval), ale ani nijak složitější. Instalátor (spuštěný přímo v XP z vypáleného média – rozhodně se chraňte použití image, během instalace se provede několik restartů) nabídl i update stávajícího systému, před čímž (v případě testovacích, časově omezených verzí) důrazně varuji a upřímně – nedoporučoval bych to ani u finální verze, leda v případě přechodu Vista > 7. Ideální je nainstalovat W7 jako zcela nový systém, umístil jsem jej tedy na druhý oddíl (předcházející zálohu veškerých důležitých dat nejspíše netřeba zmiňovat) a čekal, co se bude dít. Dopadlo to podle nejlepších očekávání; systém se úspěšně nainstaloval vedle XP a označil se jako primární (to lze potom kdykoli změnit, buďto pomocí integrovaných nástrojů anebo třeba EasyBCD utilitou). Po prvním rozkoukávání musím konstatovat, že samotný systém běží hezky svižně, ovšem nevypadá zrovna nejlépe; rozlišení 800×600 se roztáhne přes celý širokoúhlý display a je tedy jasné, co se nevyhnutelně blíží, ta asi nejhorší část vyznačující se nezřídka proklínáním výrobců SW/HW, nadávkami, záchvaty naprosté bezmoci proti nadvládě strojů… ale ne, tak hrozné to instalování driverů naštěstí nebylo :-).

Ale procházka růžovým sadem také ne. Dlužno podotknout, že systém byl schopný nalézt pro většinu klíčových zařízení drivery automaticky a to včetně grafické karty či wifi. V případě zvukovky jsem musel nakonec sáhnout po manuální instalaci, jelikož původní systémem doporučené ovladače způsobovaly nepříjemné praskání zvuku, když tu jsem narazil na první potíže. Systém si chtěl za každou cenu ponechat ty nainstalované, aniž by nějak bral na vědomí, že se je snažím přeinstalovat. Popravdě koncepce instalace ovladačů ve Windows mi přišla vždycky docela problematická; existuje asi deset tisíc cest, jak nové drivery nainstalovat, ale zpravidla jen jedna (ta nejméně nápadná) funguje a tak je celý proces hlavně o tom, vyzkoušet všechny a najít tu správnou, ve Vistách a 7 je to pak ještě ztíženo UAC (User Account Control), ale o tom více později.

Mnohem horší to bylo s grafikou. Jak jsem už zmínil, systém našel uspokojivě funkční ovladače sám, kamenem úrazu se stalo až ATi Catalyst Control Center (pro neznalé: speciální tool od ATi pro konfiguraci karty), které jsem potřeboval vlastně jen kvůli tomu, abych nastavil centrování obrazu/zachování proporí při běhu fullscreen aplikací v nižším rozlišení. Jak jsem pročítal fóra, pátral po řešeních a zkoušel bezúspěšně vlastní nápady, naděje mě pomalu opouštěla (existovaly už nějaké zkušební verze, nicméně ty – možná kvůli starší verzi ovladačů – nefungovaly a verze pro Windows Vista jakbysmet), když tu jsem až o pár dní později našel nenápadný tip, který by mě u takového problému nejspíše nenapadl – všemocný režim kompatibility. Stáhl jsem tedy starší Control Center v balíku spolu s ovladači určenými pro XP, nastavil instalátoru CCC kompatibilitu s Windows XP SP2 a hle, Control Center se úspěšně nainstalovalo a rozjelo!

Co všechno to asi umí…

Teď je konečně čas na ta příjemná zjištění. Rychlost. Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen. I teď, po instalaci všech důležitých komponent a programů třetích stran zůstávají sedmičky na mém starším notebooku (Windows Experience Index je 3.6 z maximálních 7.9) opravdu velmi svižné (zejména taková rychlost startu je s XP naprosto nesrovnatelná, 7 nabíhají prakticky ihned po zadání hesla) a to i se zapnutým prostředím Aero včetně všech efektů. Bravo! Člověk se sice jen těžko ubrání dojmu, že celé je to hlavně taková ozdoba okolo a třeba transparentnost oken nemá v podstatě jediný praktický účel, ale kouká se na to hezky a nijak znatelně to počítač nezpomaluje.

Lidé přecházející z Windows XP budou mít zpočátku patrně menší obtíže se v novém prostředí zorientovat; opravdu hodně věcí je jinde a jinak, příkladem za všechno budiž ovládací panely. Asi první velkou změnou, kterou zaznamená snad každý, je nový taskbar. Teď zobrazuje pouze velké ikony programů bez popisů, navíc byl sloučen s panelem rychlého spuštění. V případě potřeby jej lze přepnout do více klasického uspořádání (tj. menší ikony a popisky), nicméně musím přiznat, že jsem si na to nový styl velmi rychle převykl a je to oproti původnímu konceptu opravdu viditelný krok vpřed. Vývojáři do něj navíc implementovali několik dalších vychytávek, jako je pozadí indikující průběh stahování, nevýhoda je, že se to (celkem logicky) týká pouze uzpůsobených produktů Microsoftu, snad ale časem přibude možnost tyhle rozšířené funkce implementovat i v dalších programech. Pořád je tu aspoň náhled, takže máte-li třeba ve Firefoxu otevřené okno se stahováním, dozvíte se aktuální stav pouhým najetím kurzorem na ikonu v taskbaru.

Ačkoli trend výrazněji inovovat zažité uživatelské prostředí nastartovaný v MS před pár lety cením, při pohledu na UI posledních Windows vidím všude spoustu nevyužitého potenciálu; stačí když se zaměřím třeba na ten taskbar a hned mě napadá několik způsobů, jak jej vylepšit. Je tu nová sada klávesových zkratek a dokonce se objevují náznaky užití gest myší (když například uchopíte nějaké okno a zatřepete s ním, všechna ostatní se minimalizují), což je dle mého tah správným směrem (uživatelé vybavených prohlížečů o tom jistě vědí své), ale zase je to jen ten “krok” – chtělo by to více.

Přesunutím libovolného okna k okraji se toto zarovná
na jednu polovinu. V případě vrchního okraje se maximalizuje

Hodně mě zklamal Windows Media Player 12; pominu-li nějaké ty chyby (vzhledem k RC stavu akceptovatelné), působí tak nějak méně schopněji než předchozí verze a především třeba vůbec nenabízí skvělý miniaturní toolbar do taskbaru, co měly verze předchozí; uživatel se musí spokojit jen s tím, že se mu pár ovládacích prvků (resp. tři) zobrazí až v okně náhledu po najetí, což je tedy velmi chabá náhrada. Naštěstí hračičkové nelenili a k dispozici je tak neoficiální možnost downgradu na verzi 11, návod jak na to naleznete třeba tady, upozorňuji však, že se jedná o zásah na vlastní riziko a WMP11 nemusí ve Windows 7 fungovat zcela optimálně (přinejmenším jednu drobnou chybu jsem již objevil – nedokáže spustit přehrávání pouhým klepnutím na hudební soubor; záznam se musí nacházet buďto v knihovně či být alespoň předem přetažen do playlistu).

Windows Media Player 11 neoficiálně ve Windows 7

V základní výbavě samozřejmě nechybí Internet Explorer 8. Nová verze je rozhodně velkým posunem vpřed, ale z mého pohledu jí chybí nějaká zásadní feature, kvůli které bych na něj přešel z třetího Firefoxu; třeba vývojářské nástroje jsou docela fajn, ale s Firebugem se dají srovnávat jen stěží a dvě na první nejviditelnější novinky (tj. Accelerators a WebSlices) považuji jen za více či méně zajímavé doplňky. Co ve srovnání s předchozími verzemi Windows chybí je jednoduchý e-mailový klient. Přitom zrovna v tomhle směru se za Windows Live Mail Microsoft rozhodně stydět nemusí, ačkoli poslední verze se dle mého z uživatelského hlediska moc nepovedla. Ostatně jak je patrno i z posledního vzhledu Windows, ikony z mnoha nástrojových panelů (třeba ve Windows Explorer) prostě zmizely a zůstal jen strohý text; přiznám se, že tohle moc nechápu, pominu-li totiž fakt, jak sterilně takové prostředí působí, připadá mi to jako krok zpět – vždyť člověk si zrovna takovéto ovládací prvky pamatuje lépe dle obrázku než splývajícího textu. Je tak nejspíše jen otázka času, kdy se ikony do Windows i všech příslušných aplikací zase vrátí, jen škoda, že si tuhle “novinku” nechá MS zase na příště.

Jediným klepnutím na čas se vyvolá hezký a přehledný
kalendář, aniž by se otevřelo jeho nastavení

Co je fajn, tak fakt, že naprostá většina důležitých programů funguje bez problémů a třeba Firefox (s kompletně přeneseným nastavením vč. historie) běží dokonce o dost svižněji než na XP. Spolu s několika dalšími aplikacemi se mi jej dokonce podařilo rozjet bez nutnosti instalace z původního umístění na oddílu s původními Windows, ačkoli tohle samozřejmě záleží program od programu a určitě se na to nelze nijak spoléhat. Důležitou novinkou pro podporu starších programů je Windows XP Mode, který je nutné spolu s posledním MS Virtual PC dodatečně stáhnout a co především – váš procesor musí podorovat hardwarovou virtualizaci; kterou třeba ten můj nemá a tudíž v tomhle směru nemám co říct. Obecně jsem však neměl problémy se spuštěním téměř čehokoli – v nejhorším obvykle zafungovalo klasické nastavení kompatibility a dalších možností ve vlastnostech.

[(Ne)Vy]chování

Novinkou ve Vistách nejproklínanější byla jistě zmíněná UAC (velmi volně přeloženo jako “Kontrola uživatelských oprávnění”, oficiální český termín neznám). Zjednodušeně řečeno neskutečně otravná služba, která vás zahlcovala potvrzovacími dialogy, i když jste třeba jen chtěli změnit datum. Většina (zdatenějších) lidí ji vypla, ostatní mohli leda nadávat. Ona myšlenka omezování uživatelských práv, třeba v rámci prevence proti škodlivému software a jeho zásahům, je samozřejmě dobrá, ale nasadit v nové verzi systému takhle silnou kontrolu, když ty předchozí v podstatě žádnou neměly, bylo od Microsoftu dost neprozíravé. Podstatné množství programů prostě s něčím takovým vůbec nepočítá (píšu v přítomném čase, protože to platí stále), tím méně pak uživatelé. Jednou ze zásadních změn nových 7 tak mělo být zlidštění této ochrany. I tak bylo jedním z mých prvních kroků po instalaci nastavení varování na minimum a upřímně – rozdíl je znatelný, ale mohlo tedy být lépe. Chybí mi třeba volba, aby si systém pamatoval povolení/zakázní i pro příště, takže když třeba pravidelně spouštíte určitý program s administrátorskými právy (volba přístupná hned v kontextovém menu či ve zmíněném nastavení kompatibility), UAC se vás bude ptát pokaždé. A ano, je logické, že aplikace třetí strany by neměla mít možnost libovolně měnit například asociace programů k typům souborů, ale řekne vám tedy systém, proč tohle nejde? Nikoli, bezpečnost nebezpečnost, opět spouštíme s administrátorským oprávněním.

Na druhou stranu, je to jen drobná nepříjemnost, přinejmenším ve srovnání s nastavováním přístupových práv ke složkám a zde by tedy někdo potřeboval opravdu přes nos. Jsem zvyklý na to (a jistě nejen já), že se všemi složkami a soubory na discích podléhajících počítači, se kterým pracuji, mohu libovolně manipulovat, snad vyjma systémových či těch, co náleží výhradně jiným uživatelům. Ne tak v 7. Ty mi prostě oznámí, že nemám práva a musím tak znovu a znovu potvrdit každou úpravu, které se dopustím (tj. zejména přejmenování, přepisování či mazání) a to třeba i u adresáře, který jsem si dodatečně navolil coby úložiště dokumentů (tj. používám stejnou složku co v XP, ovšem umístěnou mimo Documents and Settings). Následuje tedy proklikávání se ve vlastnostech a zvolení sebe coby vlastníka složky, což kupodivu nemusí být klíč k úspěchu a tak je dobré rovnou nastavit plná přístupová práva. Pro zkušenějšího člověka to není až takový problém (tomu bude vadit, že ačkoli je zkušený, systém s ním jedná jako s naprostým idiotem), ovšem nedovedu si představit, jak s tímto zápasí méně zdatnější uživatelé a zjevně se touhle myšlenkou nezabýval ani nikdo v Redmondu, protože nikde není patrná alespoň snaha o konstruktivní nápovědu, je vám přinejlepším oznámeno, co máte udělat, už ne jak.

Aby však nedošlo k mýlce ještě poznamenávám, že tento problém se týká pouze složek vytvořených před instalací systému (nebo abych byl přesný – v rámci jiného systému), tj. při zavedení na úplně čistý disk vás tohle zápolení patrně nepotká, ovšem jen do doby, než zkusíte připojit svůj externí USB disk…

Takže jak?

Mám z nejnovějších Windows trochu smíšené pocity, na jednu stranu svižný a elegantní systém s mnoha vychytávkami, na tu druhou nemálo nevyužitého potenciálu v oblasti uživatelského rozhraní, které není špatné, ale mohlo být o tolik lepší a především – systém oprávnění je věc užitečná, ale pro drtivou většinu lidí naprosto nezajímavá. Měla by to být ochrana vůči nežádoucímu přepisování systémových souborů, nikoli nástroj nesmyslné buzerace. Chybí mi třeba velmi nějaký Behaviour Control, kde bych mohl kompletně spravovat chování systému od klávesových zkratek po UAC.

Abych jen připomenul upozornění z úvodu, pořád se jedná o testovací verzi a do vydání finální se během následujících několika měsíců určitě leccos změní a věřím tomu, že povětšinou k lepšímu, není tedy na místě vytvářet si přehnaně negativní dojmy. Ostatně Microsoft si toto testování velmi pochvaluje a opravuje jeden nedostatek za druhým, dost možná se tak stále populární XP konečně dočkají svého skutečného nástupce. Jestli si budu někdy v bližší budoucnosti pořizovat nový stroj, o jiném systému už nejspíše ani nezauvažuji.

Původně jsem chtěl napsat méně obecný článek, to v reakci na reakce na nedávno oznámené (a posléze ještě odložené) zpoplatnění rádia jedné z nejpopulárnějších sociálních sítí současnosti, last.fm. Abych případné neznalé uvedl do situace, věc se má tak, že rádio (ať už provozované skrze prohlížeč či desktopovou aplikaci) bude nyní k dispozici pouze předplatielům (aka subscribers); přičemž cena by měla být 3 euro měsíčně. Žádné další služby (vč. poslechů ukázek či zveřejněných celých skladeb) by tomuhle zpoplatnění podléhat neměly. Samotná částka je pro jedince spíše symbolická – samozřejmě násobeno počtem uživatelů z toho vzniká slušný zisk, který by měl jít především na rozšíření nabídky autorsky chráněného obsahu (tj. právě ony skladby, co v last.fm rádiu hrají, a že jich není málo) – i tak se vůči zpoplatnění zvedla vcelku velká vlna nevole.

Pominu-li fakt, že je vždycky nepříjemné, když se za něco, co dříve bývalo zadarmo, musí náhle platit, hodně lidí pobuřuje, že se tyto poplatky týkají jen vybraných zemí, resp. netýkají se několika vybraných (konkrétně USA, UK a Německa), což je zdůvodněno tím, že z těchto zemí plynou serveru větší zisky než z ostatních. Na protest vznikla dokonce i uživatelská skupina FREE IS FREE, která v současnosti čítá jen okolo tři a půl tisíce členů, což je při údajných 30ti millionech uživatelů hodně zanedbatelný počet (lze však dost dobře předpokládat, že nesouhlasících lidí bude mnohem více). Last.fm stranou, teď tak trochu podobný případ z poslední doby od nás. Zřejmě nejpopulárnější (a úrovní taky neojodpadovější) český zpravodajský server, Novinky.cz, přišly od března se zcela novým systém diskuse a registrace tak po vás dokonce požaduje i celou adresu (zveřejňuje pak pouze město) a ověření skrze zaslání přístupového kódu poštou (to zní mimochodem v 21. století až bizarně). Uživatelé se opět začali ozývat (a že těch “ukřičenců” na novinkách nepobývalo zrovna málo) a v reakci na nová pravidla pak vznikl náhradní diskusní server Diskuse-novinky.cz s podtitulkem – a pozor, teď se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu – “pomáháme zachovávat svobodu slova”.

Co je to vůbec “svoboda slova” na internetu? Ačkoli osobně velmi negativně vnímám všechny snahy o regulaci veškerého internetového obsahu v rámci boje s počítačovými piráty/terorismem/globálním oteplováním/zkaženou mládeží atp. (zdravím Brusel), je dobré mít na paměti, že v případě soukromého serveru se jedná o zcela rozdílnou situaci. Server není stát, není to země, kde musíte pobývat a jako běžný uživatel se ani nemůžete podílet na jeho vedení. Je to zcela soukromý prostor, který má svá pravidla a je jen a pouze na vlastníkovi, jak se rozhodne je nastavit, přičemž návštěvník má samozřejmě svobodu volby se jim buďto podřít anebo je odmítnout (a server tak nenavštěvovat). Pokud se někdo rozhodně zpřísnit pravidla nebo zpoplatnit určité služby, má na to plné právo; má právo na cokoli (samozřejmě za předpokladu, že to není v rozporu se zákonem) a pojem svoboda slova platí (alespoň prozatím) na internetu právě pro provozovatele a vlastníky stránek a nikoli pro uživatele, kteří jsou tam či jinde pouhými hosty.

Znamená to ale, že by si měli uživatelé nutně nechat líbit vše, co provozovatele napadne? No, dá se říct ano i ne. Jak jsem zmínil výše, pravidla toho či onoho portálu zkrátka jeho návštěvníci musí respektovat, ovšem pokud se k nim neurčitě staví i administrátoři, to už je trochu jiná. Viz opět relativně nedávná kauza fotek kojících matek na Facebooku, které byly – označeny coby závadný materiál – odstraňovány. Tady už opravdu není něco v pořádku, provozovatelé totiž nezakazují takové fotky přímo, pouze ty obscéní, kam tedy rodičky s ratolestmi spadají (více třeba tady). Řekl bych, že v takovém případě je už protest docela na místě (a že se ozvalo mnohem více lidí než v případě rádia last.fm), ale je opět jen na správcích, jak se se situací vypořádají, pravidla by ovšem měla být jasná.

Na závěr nicméně své předchozí tvrzení schválně otočím – vyvstává totiž otázka, zda je důležitější tvůrce nebo konzument, a odpověď je jakákoli jen ne jednoznačná. Pomiňme zmíněnou právní stránku, co když založením sociální sítě nakonec opravdu vzniká nějaký virtuální stát a uživatelé nejsou jen hosty na cizím pozemku, ale jeho občany, co přidávají obsah (a tak zvyšují hodnotu), doporučují jej přátelům (čímž narůstá nejen množství obyvatelstva, ale i určitá prestiž a důležitost) a v neposlední řadě platí “daně” (klikají na reklamy, platí si předplatné za přidané funkce)? Z tohoto úhlu pohledu už jejich úloha nevypadá tak nepodstatná a ačkoli pár nespokojených jedinců stojí administrátorům stěží za pozornost, demonstrující davy o tisícovkách až milionech uživatelů už znamenají vážný problém, který může skončit až hromadným odchodem ke konkurenci a tudíž vážným oslabením dlouho budované pozice serveru.

Nakonec se zdá, že současný moderní komunitní server nemá ani podobu totalní společnosti řízené několika špičkami nahoře ani chaotické skládky všech možných písemných výkalů (jako donedávna ony Novinky), ale určitého kompromisu mezi tím, kdy má tvůrce stále výhradní kontrolu nad webem a jeho směřováním, musí však své kroky velice pečlivě vážit, neb by jej pár nešťastných změn mohlo v kritickém případě stát i celý web. Tady ještě naposledy vzpomeňme Facebook, kde se dokonce uskuteční první virtuální volby (přinejmenším první takového rozsahu) ohledně nových pravidel používání, k jejichž výsledkům bude dle účasti zásadně přihlíženo.

Mně osobně se takovýto kompromis docela zamlouvá (byť jinak je mi Facebook naprosto volný a dokud to nebude nezbytně nutné, account tam zakládat nebudu) a jsem velice zvědavý, zda se i ostatní sítě budou ubírat podobným směrem či nakonec zvítěží jiná cesta, vývoj totiž ani zdaleka nekončí.

O regulaci obsahu internetu, kontrole datových přenosů uživatelů a podobných legráckách se píše měsíc od měsíce více; tak třeba na Lupě tvoří články a zprávy věnující se této tématice v poslední době snad až 30% obsahu (a možná i více). Doposud se přitom téměř vždy jednalo pouze o různé konference, úvahy, návrhy zákonů v některých zemích EU a podobně. V souvislosti s tímto rozhodně doporučuji přečíst článek Francie chce odpojovat uživatele porušující autorská práva na zmíněném serveru.

Francie je nicméně pořád ještě daleko, tahle nová “služba” Vodafone už ovšem určitě osloví i některé české občany. Asi nemá cenu komentovat imbecilitu komentáře autora článku o “chvályhodném počinu” a rovnou přejdu k samotné cenzuře. Z tendencí všech současných snah ochránit uživatele internetu před “závadným” obsahem se až zdá, že ony instituce či společnosti považují člověka za naprostého blbečka, který příjme vše, co si na internetu přečte (ano, tohle možná platí o mnohých divácích televizních zpravodajství, uživatelé internetu jsou však v tomto o trochu dále). Zřejmě mají za to, že při návštěvě stránky propagující potlačování lidských práv a svobod hrozí člověku nebezpečí, kdy by se mohl takovýmito zkaženými myšlenkami sám nakazit a jeho demokratická duše by byla navždy zatracena… A tak Vodafone prozřetelně zasáhne, stránku zablokuje a omezí vaši svobodu v zájmu zachování duchovní čistoty.

Druhým zapovězeným materiálem je dětská pornografie. Ano, provozovatel takových stránek by měl být ze zjevných důvodů vyšetřován policií, nabízí se ovšem stejná otázka jako v případě “potlačování lidských práv” – proč by měl zasahovat provider? Pokud je mi známo, tak prohlížení stránek s JAKÝMKOLI obsahem není zakázáno (tedy rozhodně by nemělo být) a to bez ohledu na to, zda zákony porušuje jejich autor. O tom, že by se k takovému obsahu mohly dostat děti, se nechci moc rozepisovat, stále si totiž naivně myslím, že potomstvo by měli vychovávat rodiče či opatrovníci a nikoli stát, Evropská unie, natožpak mobilní operátor.

Těžko odhadnout, jakou dohru nakonec tento krok Vodafone bude mít. Buď vše vyšumí do ztracena (tj. někteří uvědomělí zákazníci přejdou ke konkurenci a podle jejich počtu nakonec společnost tuto vychytávku zachová či zruší) anebo se dočkáme nějaké žaloby a případ půjde k soudu. Bizarní je pak varianta, že se touto službou inspiruje konkurence a jednotliví poskytovatelé připojení se tak budou v nabídkách předhánět v počtu blokovaných “závadných” stránek či aktivních bezpečnostích filtrů a blacklistů. Ale ne, takhle daleko to určitě nedojde.

I navzdory mnohým ohlasům skepticky reagujícím na možné datum vydání nových Windows (kódově označované jako Windows Seven), Microsoft termín stále drží někde u přelomu 2009/2010, datu vzdáleném asi rok a půl.

A s blížícím se termínem vydání se pomalu skládá náčrtek toho, jak budou nové Windows (dále W7) vypadat, tedy hlavně po funkční stránce. V první řadě bych se ovšem rád nejprve zaměřil na jejich předchůdce, tedy Windows Vista. I přes prohlášení o úspěšných prodejích zůstává totiž faktem, že ačkoli jde o druhý nejpoužívanější systém, za staršími Windows XP zaostávají (podle různých měření několikanásobně) více, než by si Microsoft přál.

Téměř každá zprávička zmiňuje, že ani XP to neměly svého času snadné a začaly se masově prosazovat až pár let po vydání – tedy existuje reálná šance, že to samé potká Visty, je tu ale jeden opomíjený a přesto zásadní rozdíl. Co se týče poměru kvalita/oblíbenost, neměly XP přechůdce. Na jedné straně rozšířená řada 9x, jejíž technologická (ne)kvalita měla za následek vznik tolik oblíbeného tvrzení o nestabilitě systému (které přežilo až do dnešních dní), na straně druhé série NT, kdy ačkoli byl Windows 2000 hodně kvalitní systém, scházelo mu ještě pár “drobných” úprav a vylepšení, aby si jej oblíbili i běžní uživatelé. Dál už tu pohádku určitě znáte – přišla Windows XP, spojila přívětivost a stabilitu a máme je rádi dodnes.

Je logické, že nové technologie potřebují nový software (nebo naopak?) a přechod na 64bitovou platformu je tedy nevyhnutelný (např. omezení velikosti RAM). Dá se i pochopit, proč je DirectX 10 dostupný pouze ve Vistách, vtipné jsou ty kličky – hry pro Windows DX10 only, konzole Xbox však umí “pouze” DX v9 a hra na ni vyjde taktéž (a dalo by se spekulovat, proč je Alan Wake coby nejznámější titul tohoto typu tolik odkládaný, ale to není předmětem článku). V nabídce Windows Vista figuruje i sada nových nástrojů a vylepšení. A nesmím samozřejmě zapomenout na pěkné rozhraní Aero. Podtrženo sečteno, určitě nikdo nezpochybňuje, že mezi XP a Vistami JE podstatný rozdíl.

Nicméně, když se na problém podíváte z uživatelského hlediska, kolik lidí Visty skutečně potřebuje? Již jsem zmínil, že na popularitě XP se velkou mírou podepsala absence “duchovního” předchůdce. Dnes, téměř 7 let po vydání, se jedná o sice zastaralý, nicméně stále dobře funkční systém; největší chyby již byly dávno odstraněny, nabízí vysokou kompatibilitu s různě starým software (drivery nevyjímaje). Mnohé starší hry může být problém na Vistách rozběhnout, hráči novinek toužící po co nejlepší grafice také nemusí přecházet pouze kvůli DX10 (vzpomeňme slavný případ Crysis). Člověk, co takový systém používá, zkrátka hned tak upgradovat nebude a rozšíření Vista je tak závislé především na nákupech nové generace počítačů. To je pouze otázka času a já se konečně dostávám k hlavnímu bodu článku – pokud MS skutečně dodrží termín, jaký mohou mít Windows Seven úspěch? Anebo lepší otázka: Co zásadního mohou (a musí) W7 přinést? Odpovědí by jistě našel každý dost, skvělá by byla třeba záruka skutečné zpětné kompatibility se starším sw, například prostřednictvím schopného virtuálního PC s předinstalovanými WXP (to by byla fakticky bomba, ale nejspíše se ničeho takového nedočkáme).

V tuto chvíli Microsoft podrobnější informace o novinkách tají. Lze pak jen doufat, že prezentovaná novinka dotykového (resp. multi-dotykového, je to, pravda, celkem rozdíl) ovládání je pouze “cool” ukázka pro veřejnost. Pominu-li detaily, jako třeba kolik uživatelů by takové zařízení skutečně chtělo a koupilo si jej, přijde mi takováto inovace zbytečná a za současných podmínek, kdy máme vysoce komfortní klávesnice a myši, až zpátečnická. Určitě nejsem sám, kdo se po klávesnici orientuje hmatem a nedokážu si moc představit, že bych měl ťukat “naslepo” na nějakou skleněnou desku, nehledě na to, jak taková deska bude po pár měsících používání vypadat. Dost možná se tyto problémy časem vyřeší (a Star Trek obdrží další vizionářský zářez), v této úkazce však nový způsob ovládání působí dost tragicky. Ne, skutečně nepotřebuji fotkama zběsile rotovat. Myš mi připadá jako nepoměrně praktičtější nástroj (který by předváděné úkony zvládl přinejmenším stejně dobře), senzory jsou dnes opravdu kvalitní a její použití stojí minimum fyzické námahy – umíte si vůbec představit, že byste takhle několik hodin mávali rukou ve vzduchu (o vyřvávání příkazů pro hlasové ovládání, které zatím vypadá na hudbu nekonečně vzdálené budoucnosti, nemluvě)?

Nechci, aby byl tento článek pokládán za nějakou tvrdou kritiku Microsoftu. Microsoft dělá chyby, ale dokáže se z nich poučit, takže třeba budou W7 pro celou platformu skutečně zlomovým systémem. Nejsem ani nepřítelem pokroku, jen nechápu ty tendence jít cestou “té největší revoluce”, zvláště teď, když byly současné periferie dovedeny k dosud nedosažené kvalitě a nabízí se jiné (a logičtější) směry, kterými novátorské úsilí směřovat. Proč třeba nikdo neřeší snad jediný větší problém dvojice klávesnice&myš, tedy dlouhé cestování (obvykle právé) ruky z klávesnice k myši a zpět? Já vím, mám obavy, že odpověď zní: “protože to nevypadá a nezní tak fantasticky”.

Vidím to dost skepticky: v době plánovaného vydání W7 bych odhadoval používanost Vista zhruba na dvojnásobné, možná trojnásobné hodnotě dnešního data (ale je to samozřejmě velmi hrubý odhad), XP budou stále velmi populární a na trh se dostane další produkt, jehož vylepšení dokáže v té době využít jen pár procent uživatelů. A tímhle směrem se má vývoj nadále ubírat?

Windows 7 (Wikipedia.org)

Tento týden vyšel konečně prostřednictvím Windows Update i poslední Service Pack (SP3) pro Windows XP v české verzi. Spolu s touto zprávou se také šíří ohlasy, že žádné zásadní změny se nekonají a balíček tak vyjma několika nástrojů obsahuje pouze soubor bezpečnostních záplat.

Je celkem jasné, proč se Microsoft do žádných velkých inovací starého systému nepouštěl a vylepšení kalibru DirectX10 snad mohl očekávat pouze maximálně naivní uživatel, dlouhodobým zájmem MS je samozřejmě prosazení Windows Vista, které na trhu operačních systémů stále zabírají minoritní podíl a ten vzrůstá pouze mírně. Rozhodně mi však Service Pack 3 přijde jako promarněná příležitost. Neobsahuje Internet Explorer 7, Windows Media Player 11 či například Windows Live Mail coby následníka zastaralého Outlook Express 6. Byla by to přitom skvělá příležitost, jak tyto aplikace rozšířit; WMP11 a WLM ostatně spokojeně sám užívám a Internet Explorer 7 nabízí i přes své hodně diskutabilní kvality rozhodně výrazné zlepšení oproti šesté verzi. Jeden komentář se také vyjadřoval k absenci Silverlight, což je microsoftí alternativa k již zastaralému (a zneužitému) Adobe Flash. Vše by samozřejmě mohlo (nebo vzhledem k Evropské komisi spíše muselo) být přítomno pouze ve formě volitelné instalace. Ale nestalo se ani to.

Já si všiml změn dvou. První z nich je zmizení adresového panelu z taskbaru, o kterém se již také mluvilo. Ne, že bych tento panel využíval, ale moc si nedokážu představit ta právní omezení, jejichž je ona absence následkem. Další změnou je pak vypnutí themes třetích stran, původní uxtheme patch nefunguje, a je potřeba sáhnout po nové verzi, kterou nalezente například zde.

Velkou událostí týdne na českém internetu je pak spuštění dlouho připravovaného zpravodajského portálu Novy tn.cz na stejné adrese. K jeho kvalitám se vyjádřila už spousta lidí; za přečtení stojí především příspěvek Patricka Zandla, Vreco se pak zabývá současným trendem videoobsahu obecně a Radek Hulán rovnou publikoval stručný návod, kterak na svém počítači daný portál úplně znepřístupnit.

Osobně mě výsledná podoba tohoto serveru nijak zvlášť nepřekvapuje. Pornografickým bych tedy většinu pochybného obsahu rozhodně nenazval, i když je pravda, že jakékoli varování před “nevhodným materiálem” zcela chybí. Informační kvalitu zpráv komentovat nebudu – jako se obejdu bez novinek či idnes, obejdu se stejně dobře (vlastně ještě lépe) bez tn.cz a kvalitu videí pak už vůbec ne; pominu-li koncept “krátká videa, která řeknou více než slova”, problém pro mě představoval především fakt, že v žádném prohlížeči jsem nebyl schopen pustit byť jediné “informačně bohaté” video.

Ostatně technologická kvalita je dalším terčem kritiky. Poněkud jednodušší blogy od Jyxo, zmíněné nefunkční video, validátor na titulní stránce hlásí úžasných 135 chyb… Co se týče grafiky, ačkoli není špatná, stěží uvěřit, že se jedná o stomiliónový projekt (což ostatně platí i vzhledem k výše zmíněným nedostatkům).

Sotva také někoho zaskočí, že přítomné diskuse představují další koutek pro veškerý uživatelský odpad, který ovládá dovednost prohlížení internetu a psaní na klávesnici. Vypadá to, že Nova stvořila dokonalou internetovou variantu svého televizního vysílání. Zbytečný až sporný obsah, cíleno především na blbce, absolutní neznalost internetového prostředí i technologie a vůbec médium, které ve svých preferencích mohu (jistě nejen já) postrádat.

Dnešním příspěvkem porušuji jedno ze svých nepsaných bloggerských pravidel. Nic to nemění na tom, že psát o profláklých tématech je často zcela nepřínosné a “globální oteplování” jistě takovým tématem je. V této otázce dlouhodobě uznávám poměrně jasný názor a chtěla tomu má nepředvídatelná mysl, abych si své myšlenky utřídil písemně. Snad mohu prohlásit, že uznávám právo člověka na vlastní názor a především na možnost utvoření vlastního názoru, proto tímto textem nehodlám nikoho přesvědčovat ani urážet, píšu věci tak, jak mi běží a leží v hlavě.

Mám přírodu rád. Ne tak, abych bydlel v lese ve slamněné chatrči a vyhazoval do povětří čoudící továrny, mám ji rád, protože mě například pouhé dojmy při sledování ranní mlhy obohacují více než celý nadcházející den. A opravdu a bez výhrad pohrdám lidmi, kterým je vlastní tzv. bordelismus – les je smetiště a příkopa odpadkový koš. I přesto bych se jen stěží dokázal zařadit mezi tzv. “zelené” a tím nemyslím politickou stranu, ale skupinu lidí bojujících za životní prostředí. Ona idea samozřejmě není ani v nejmenším zlá, to vůbec, avšak postupem času se obě hlavní skupiny diskutujících o problémech globálního oteplování vyprofilovaly na maximálně kontrastující názorové proudy, kdy jedni tvrdí, že globální oteplování způsobuje člověk a ti druzí pravý opak (v extrémních případech dokonce to, že ani neexistuje, což je srovnatelné s popíráním evoluce). Samozřejmě ani jedna z těchto skupin nemá pravdu. Klimatické změny totiž probíhají od vzniku naší planety a dokonce bych se odvážil tvrdit, že pokud by snad došlo – čistě teoreticky – k jakémusi ustálení klimatu, mohlo by to mít za následek svým způsobem stagnaci celého života na Zemi. Jedním z největších hybatelů evoluce jsou přeci právě změny klimatu, kdy se přizpůsobivé živočišné i rostlinné druhy vyvíjejí dál a ty nepřizpůsobivé vymírají. Žádný kontstantní stav zkrátka neexistuje. Ale abych se vrátil k tématu, neodvažoval bych se tvrdit, že působení člověka na tyto změny vliv nemá. (Další nepřevratná myšlenka:) Otázka tedy je, do jaké míry člověk globální oteplování ovlivňuje. A mám pocit, že i přes řadu výzkumů (ať už je spozoruje třeba Americká Rafinérská nebo Objímači stromů s.r.o.), stále neexistuje zcela jistá odpověď.

Utkvěl mi v paměti jistý jednoduchý příběh, který jsem slyšel od jedné paní učitelky kdysi hodně dávno na základní škole. Základním kamenem bylo rozhodování o budoucím králi, jestli tedy bude lepším princ-optimista nebo princ-pesimista a pointa byla taková, že ačkoli osobně nešťastný, byl pesimista nakonec velmi dobrým vladařem, lepším, než by optimista kdy mohl být. Zmiňuji to proto, že ohledně globálního oteplování považuji za rozumné počítat vždy s tou horší variantou a to nehledě na nejasný vliv člověka. Řešení samozřejmě nevidím v nesmyslných daních, pro začátek by stačilo, kdyby bylo globální oteplování všemi bez výhrad přijato jako skutečně probíhající děj, protože je ostatně součástí samotné přírody. (Sami jistě můžete potvrdit, že zdejší poslední léta byla přinejmenším nadprůměrně horká.)

Větším problémem než samotné oteplování ovšem jsou jeho následky. Pominu-li tající ledovce a stoupající hladiny oceánů, je pro evropský kontinent jistě zajímavý fakt, že tání ledovců má za následek i oslabování Golfského proudu, což je svým způsobem horká vodní tepna Evropy. Jakmile dojde k jejímu zaškrcení (což není ani v nejmenším nereálné), nastane zde nejspíše taková menší lokální doba ledová. Ani ti největší popírači globálního oteplování/lidského vlivu na něj se pak jistě nebudou odvážovat tvrdit, že úzce související úbytek ozonové vrstvy či znečišťování ovzduší patří na této planetě mezi přirozené děje. A když tedy začneme počítat, do jaké míry ovlivní klimatické proměny způsob života, jaký známe i celé fungování současné civilizace, musíme vzít tyto doprovodné jevy v potaz a to ne tak, že jejich následky budeme vzájemně sčítat, nýbrž násobit.

Člověk je zřejmě dosud nejúspěšnějším živočišným druhem této planety, který jako jediný dokázal své okolí skutečně radikálně přetvářet a vyjma Antarktidy se trvale usídlil ve všech částech světa. Měl by tedy i nést za své chování odpovědnost. Nadcházející změny budou nejspíše velice drastické, pokud však nedojde k nečekaně rozsáhlé katastrofě, člověk jako živočišný druh je jistě přežije. Jenže narozdíl od zvířat má břemeno i dar uvědomění. Břemeno proto, že rozsáhlé změny přírodních podmínek k životu mnohdy doprovází mj. radikální úbytek populace, na jaký se lze jen stěží připravit. Proč je ono uvědomění darem, však musí lidstvo zjistit samo.