Poslouchám

Yeah Yeah Yeahs – Show Your Bones

S oznámením pražského koncertu (na který se již velmi těším) jsem se konečně odhodlal pustit si i druhou desku (2006) téhle zajímavé newyorské party. Ne, že by debut (Fever To Tell, 2003) byl špatný, ale určitě jsem po jeho poslechu neřadil kapelu mezi své hlavní oblíbence. S druhou deskou se nicméně můj přístup razantně změnil; ta deska je totiž parádní od začátku do konce a moc teď nechápu, proč jsem si ji tak dlouho odpíral. Co mimochodem stojí za povšimnutí – kromě charakteristického zpěvu Karen O, samozřejmě – je kytara; písně jako Phenomena, Cheated Hearts a zejména pak Warrior, vám budou především díky ní rezonovat ve zvukovodech ještě dost dlouho. Jejich novinka (It’s Blitz!) zní na první poslech také velmi zajímavě… už se opravdu nemůžu dočkat.

PJ Harvey – Uh Huh Her

Nebylo to snadné, ale konečně se mi snad podařilo vybrat nejlepší počin PJ. Prověřeno čím? Prověřeno časem. I po mnoha měsících od prvního poslechu na mě Uh Huh Her z roku 2004 působí díky své kombinaci zvuku a osobních textů stále velmi magicky. Co je pak v případě desek PJ Harvey naprosto ojedinělé, je bezchybná práce s atmosférou na úrovni, jakou jsem u ní jinde neslyšel; první písně jsou jakoby rychlejší a energičtější a až ke konci (počínaje You Come Through) přichází ty největší perly desky. Konkrétně It’s You je možná nejlepší písní téhle zpěvačky vůbec a ačkoli by minutoví Seagulls samostatně fungovali jen stěží, v tracklistu alba se jedná o nepostradatelnou položku. Jaká škoda, že touhle cestou nešla dál, slušel jí to totiž náramně…

Peter Gabriel – Security

Dá se řící, že v případě Security (1982) si už po prvních tónech můžete vytvořit skvělý obrázek o všem, co bude následovat – a veselejší či přístupnější to tedy rozhodně nebude. Patrně nejopomíjenější a nejexperimentálnější album z celé Gabrielovy diskografie mě oslovilo mnohem více než třeba jinak skvělé So a to právě svým velmi specifickým zvukem – ať už jde o práci s vokály, mnohdy v až agonické rovině, chladné rytmické asi-tleskání či silně negativní vyznění vůbec – ze všeho, co jsem kdy slyšel, nedokážu vybrat jedinou další desku, která by se Security alespoň trochu blížila. Pokud snad považujete Petera Gabriela za starého popaře, garantuji, že po poslechu tohohle vám sklapne čelist. Výtečná nadčasová záležitost.

Co se týče hudby, stál rok 2008 definitivně za to (stejně jako rok 2007); Bowie upevnil svou pozici osobní srdcovky, několik oblíbenců vydalo nečekaně zdařilé novinky a hlavně jsem objevil “novou” zásadní kapelu, The… The. Tohle setkání opět patří do kategorie náhodných, ale o to zásadnějších.

The The

Mind Bomb (1989), příznačný název. Téhle perle jsem nečekaně někdy v říjnu naprosto podlehl. Zatraceně dobré texty, to mě při poslechu u tolika interpretů nenapadá, u The The si to říkám skoro pořád. Asi každý má tendenci silně přilnout k takové hudbě, která mu sedí do nálady; na The The je perfektní, že (podobně jako třeba ten Bowie) sednou vždycky. Je až neuvěřitelné, s jakou přesností dokáže někdo vystihnout vaše pocity, vaše myšlenky a přitom vám i poskytnout odpovědi nebo dát alespoň určitý pohled. Sice trochu idealizace, při poslechu to však skutečně vnímám takhle.

Některé jejich (nebo spíše jeho; celé se to točí hlavně kolem zpěváka Matta Johnsona) další desky, co jsem poslouchal, sice nebyly tak skvělé jako tahle, nicméně pár desítek hodin jsem s nimi také strávil. Ať už jde o sebestřednou Soul Mining (1983), zvukově našlapanou Infected (1986) či komornější Dusk (1992), stojí The The definitivně za to.

David Bowie

Ačkoli na konci roku patřily mé zvukovody především The The (a stále patří), kraloval průběžně po celý rok Bowie, rok 2008 byl rokem Bowieho (tedy více než ty předchozí :-) ). Space Oddity, Statiton to Station, Heathen, Outside či Young Americans a další mi budou v hlavě rezonovat ještě hodně dlouho. A to jsem ještě několik zásadních desek neslyšel.

“Paráda, co říct více. Když se člověk naladí na Bowieho notu, začne hltat jednu jeho desku za druhou, v mém případě samozřejmě tak, aby si každou nahrávku patřičně užil. A vždy musím ocenit tu nadčasovost, která z jeho hudby bez ustání pryští a to platí i pro Space Oddity, ačkoli je stará již téměř 40 let. Zlatým hřebem je jednak stejnojmenná úvodní skladba a také samotný závěr. Je neuvěřitelné, jakou energii dodokáže vyvolat opakování jediného verše pořád dokola.” (Space Oddity, Poslouchám (VII.))

Xploding Plastix

Další bod pro Norsko. Chvíli si myslím, že už mě baví jen kytary, pak se vytasí Xploding Plastix s novinkou (Treated Timber Resists Rot) a už v tom zase lítám. Xploding Plastix je výtečná kapela a co se elektronické hudby týče, patří jednoznačně mezi nejlepší interprety, co jsem kdy slyšel. Další řadovka bude bude nejspíše až za pár let, do té doby nezbývá než se těšit a hlavně doufat, že přijedou do Prahy.

“Nu-jazz, acid jazz, electro jazz… není to jedno a to samé? A není to úplně jedno? V každém případě, klasický jazz mě sice zatím příliš nebere, tahle hudba (mimochodem dík za doporučení alba, A.) mě však pronásleduje už pár let. A kuřáci (fakt škoda, že sám nejsem), co maj rádi jazz a elektroniku, nechť si (společně s následujícím) zapíšou do úkolníčku mezi urgentní, už jen proto, že beztak nebudou žít moc dlouho.” (Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents, Poslouchám (VIII.))

PJ Harvey

Polly Jean po žebříku také vyšplhala o něco výše. Poslední deska White Chalk (2007) byla sice dost slabota, ale ta diskografie před ní, ta stojí za hřích. A navzdory tomu, že je každá deska trochu jiná, máte při poslechu všech těch nahrávek pocit, že je to stále stejná holka, byť jen v trochu jiné náladě. Snad se zase vrátí ke kytaře, ta jí prostě sluší. Povinná četba: To Bring You My Love (1995), Stories from the City, Stories from the Sea (2000), Uh Huh Her (2004).

Porcupine Tree

Porcupine Tree jsou fajn a pořád mě překvapuje, že mě tenhle progress rock dokázal zaujmout natolik, abych přelouskal hned několik řadovek, takovým hezkým trojlístkem budiž Stupid Dream (1999), In Absentia (2002) a Deadwing (2005). Mám sice pocit, že se nijak zvlášť neposunují, na druhou stranu se mi nezdá, že by kvalita nějak kolísala; je hodně vysoká a některé počiny jsou opravdu úžasné – obdivuji hlavně tu schopnost načasování, co se gradace písně týče; ty některé riffy jsou fakt senzační (Gravity Eyelids).

Nine Inch Nails

Pretty Hate Machine (1989), dalo by se říct, že deska pro chvíle, kdy se cítite opravdu mizerně, jen ty texty jsou docela slabé a prvoplánově negativní (a to právě ve srovnání s The The; tedy bez ohledu na žánr). Nicméně jako odpočinková záležitost je to skvělé, hlavně díky skvělému zvuku, nicméně mezi mé srdcovky se NIN nejspíše nikdy nezapíšou.

Pár dalších…
Když letmo projdu těch pár loňských desek, co jsem slyšel, tak jako největší hudební zklamání bych označil naprosto zbytečnou Dive Deep od Morcheeby a Beautiful Future od Primal Scream, nijak zvlášť mě na první ani druhý dojem nezaujali noví Sigur Rós (Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust). Na druhou stranu, Me and Armini od Emilíany Torrini mě velmi mile překvapila, ani ti M83 nebyli špatní (Saturdays = Youth). Takovou hezkou třešničkou pak byla Anywhere I Lay My Head od Scarlett Johansson; sice téměř samé coververze a nic extra to není, ale talent Scralett rozhodně má a navíc Bowie v pozadí se počítá.

…a užívám si naprosto nekritický fanatismus.

David Bowie – Station to Station

Rád bych – ale nemohu – označil Bowieho za další vývojový stupeň člověka. Nemohu proto, že při současném stavu se jedná o výjimečnou modlu, která jasně vyniká. Před pár lety jsem mohl sotva tušit, nakolik mě tento umělec časem osloví a teď už přijímám každou jeho desku s vysokým očekáváním, které se záhy splní (což je skutečně raritní situace, především tím, že se v případě Bowieho téměř pořád opakuje). Mé příspěvky zní asi opravdu dost nekriticky, ale nemůžu si pomoct, úvodní skladba je naprosto super (a to následující není rozhodně k zahození). Jeho nejlepší deska je samozřejmě pořád Outside, ale která by mohla být druhá, to si netroufám říct.

Xploding Plastix – Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents

Nu-jazz, acid jazz, electro jazz… není to jedno a to samé? A není to úplně jedno? V každém případě, klasický jazz mě sice zatím příliš nebere, tahle hudba (mimochodem dík za doporučení alba, A.) mě však pronásleduje už pár let. A kuřáci (fakt škoda, že sám nejsem), co maj rádi jazz a elektroniku, nechť si (společně s následujícím) zapíšou do úkolníčku mezi urgentní, už jen proto, že beztak nebudou žít moc dlouho.

Apollo 440 – Electro Glide In Blue

Divné, ale podle všeho jsem o tomto počinu dosud sem nenapsal ani řádek, což nyní musím napravit. Pro spoustu lidí by mohlo být neuvěřitelně obtížné vybrat nejlepší desku svého života, tu jedinou. Pro mě je to ovšem velice snadné. Sorry, Kid A, Outside a všechny ostatní. Electro Glide In Blue (1997) znám už snad pět let (spíše více, mám to v mlze) a za to dobu mě ni trochu neomrzela. Jako v případě každého skutečně kvalitního díla platí, že čím více jej sjíždíte (koukáte/posloucháte/čtete…), tím jej máte raději. Mimochodem, cokoli jiného od A440, co jsem slyšel, se mi ani z poloviny nelíbilo tak jako Electro…, vlastně si myslím, že se jedná o dnes už odepsanou kapelu, ale za tohle bych jim stejně stavěl pomník. Elektronika, rock, jazz; to vše dohromady v téměř bezchybném koktejlu (škoda slabého závěru, ten k té absolutní dokonalosti chybí), jehož každý poslech je vskutku jedinečnou událostí.

Xploding Plastix (oficiální stránky)
Apollo 440 (oficiální stránky)

Emilíana Torrini – Love in the Time of Science

Další skvělá hudba z Islandu; Emilíana Torrini je má dlouhodobá oblíbenkyně. Její hudba je poměrně nenáročná, snadno zaposlouchatelná i zapamatovatelná, což je přímo vražedná kombinace. Sice její desky nemůžu označit jako nějak zvlášť zásadní, ale mají svou hodnotu a tak se k nim pravidelně vracím, což považuji za důležitý klad. Konkrétně deska Love in the Time of Science (1999) bývá, kdoví proč, řazena jako trip-hopový počin, mě spíše sedí označení coby rock/pop střižený nějakou tou elektronikou. Žánr nežánr, ať už Torrini zpívá a hraje cokoli, vždy se to moc dobře poslouchá. A s trochou štěstí tento rok vyjde její další deska, jsem tedy docela zvědavý, co to při jejím poměrně širokému záběru bude tentokrát.

Lamb – Lamb

Téhle dvojky je opravdu škoda, navíc tenhle jejich debut z roku 1996 jsem objevil až před pár měsíci a myslím, že jej nyní mohu vyhlásit jako to nejlepší, co jsem od nich slyšel (porovnávám s What Sound a Between Darkness & Wonder). Narozdíl od zmíněných následovníků mi připadá znatelně méně chilloutový a více elektronický (směrem právě k trip-hopu), což v tomto připadě ani v nejmenším nevadí, protože to, co Andy Barlow místy předvádí, je přímo elektronická pastva pro uši. Navíc je kvalita skladeb vyrovnanější a album tak téměř postrádá slabá místa.

David Bowie – Space Oddity

Paráda, co říct více. Když se člověk naladí na Bowieho notu (což mi rozhodně nějakou chvíli trvalo), začne hltat jednu jeho desku za druhou (výjimku představuje Low, která mi tedy nijak zvlášť nesedla; možná je to jen tím, že tam málo zpívá), v mém případě samozřejmě tak, aby si každou nahrávku patřičně užil. A vždy musím ocenit tu nadčasovost, která z jeho hudby bez ustání pryští a to platí i pro Space Oddity, ačkoli je stará již téměř 40 let. Zlatým hřebem je jednak stejnojmenná úvodní skladba a také samotný závěr. Je neuvěřitelné, jakou energii dodokáže vyvolat opakování jediného verše pořád dokola.

“The Sun Machine is Coming Down, and We’re Gonna Have a Party”

Člověk má pocit, jako by slyšel hlas hudebního boha.

Emilíana Torrini (oficiální stránky)
Emilíana Torrini (fansite)
Lamb: Gorecki – videoklip (YouTube.com)
David Bowie (oficiální stránky)

Rok 2007 je již definitivně minulostí a nastal tedy čas na menší hudební ohlédnutí za tím, co jsem posledních 12 měsíců poslouchal. Nejedná se o žádný žebříček hudební kvality ani osobní oblíbenosti, většina desek navíc ani z tohoto roku nepochází. Pro každou umístěnou ale platí, že i kdybych si ji v následujícím roce už nepustil, hned tak ji z paměti nevymažu.

Arcade Fire – Neon Bible (2007)

Pro mě (a patrně nejen pro mě) hudební událost roku. Nenápadná deska, podezřelý povyk. Proč jsem si ji oblíbil? Asi pro nic konkrétního. Ne pouze proto, že nemá slabší místa ani pro silné texty, jejichž témata, kde figuruje například moderní civilizace či až biblická potopa světa, nejsou ani v nejmenším povrchní. Nikoli jen pro úžasné hudební motivy a skvělou zvukovou stránku vůbec. Neon Bible zřejmě nic převratného, pocitu “tahle deska je skvělá” jsem se ale doteď nedokázal zbavit. Je těžké vybrat nejlepší skladbu, možná My Body is a Cage?

Bel Canto – White-Out Conditions (1987)

Jestliže se mé jaro a léto nesly v duchu neonové bible, podzim a zima patřily hlavně norským Bel Canto. Nevím, jak ostatní desky této kapely, ale mám podezření, že White-Out Conditions patří mezi opravdu dlouhodobější záležitosti. Po textové stránce možná jednodušší, ale ten zvuk, ten mému sluchu opravdu lahodí. Skladba Upland již patří mezi hrstku písní, které považuji za přímo famózní. Velice atmosférická záležitost.

Akira Yamaoka – Silent Hill 2 OST (2001), Silent Hill 3 OST (2003)

Silent Hill soundtracky poslouchám již několikerým rokem a mají u mě tudíž pozici stálice. Nádherné, snivé, temné, drsné, jemné, kouzelné; tyhle přívlastky vystihují mé dojmy více než dobře. Nebudu se ani pokoušet vybírat konkrétní nejlepší skladby, jednoduše proto, že bych stejně nevybral správně. Tyhle soundtracky totiž fungují především jako celky.

Radiohead – In Rainbows (2007)

Novinka Radiohead tedy nakonec určitě nebyla vůbec špatná; za svým hodnocením 8/10 si stále stojím. In Rainbows se hned tak neposlouchá, takže se klidně může měřit se svými předchůdci. Reckoner.

Arcade Fire – Funeral (2004)

První (pro mě tedy druhá) deska Arcade Fire si u mě v uplynulém roce získala téměř stejnou oblibu jako Neon Bible. Oceňuji, že se Arcade Fire rozhodli nezůstat na místě a obě alba jsou tedy po zvukové stránce navzájem dosti odlišná. Zahájit kariéru takovými deskami je totiž mimořádně skvělý start, který by jim mohla spousta jiných závidět. Moc se tedy těším, co bude příště; má očekávání nejsou malá a věřím, že mě (narozdíl třeba od Interpol) nezklamou. Jednoznačně nejlepší písní alba je úvodní Neighborhood #1 (Tunnels), především první tóny jsou opravdu nezapomenutelné.

Bel Canto – Birds of the Passage (1989)

I přes poměrně radikální hudební posun Bel Canto od temnějších melodií k optimisticky laděnému popu stojí za poslech celá jejich diskografie. Birds of Passage je sice hned druhou deskou v pořadí, změna zvuku je však velice výrazná. Trochu škoda, protože další alba v duchu debutu mohla být při jejich kvalitativním vývoji více než zajímavá. To už se ovšem nikdy nedozvím, protože se prostě vydali jinou cestou. Nic to ale nemění na faktu, že Birds of Passage je hodně pěkným popem, který sluch rozhodně neurazí a nádech severské atmosféry celkový požitek z poslechu jen umocňuje. Intravenous.

DJ Shadow – Endtroducing… (1996)

Hip-hopové smyčky beze slov. A zní to úžasně, právě takovou desku jsem hodně dlouho hledal. Noční nálada je v podání DJ Shadowa vskutku pronikavá a i když jeho další desky údajně nestály za nic, Endtroducing je skutečně mistrovské dílko, které se evidentně nedá zopakovat. Midnight In A Perfect World.

A někteří další:
Fiona Apple – When the Pawn… (1999)
David Bowie – Heroes (1977)
Coldplay – Parachutes (2000)
The Ecstasy of Saint Theresa – EP Pigment (1991)
Porcupine Tree – Deadwing (2005)
Sinéad O’Connor – I Do Not Want What I Haven’t Got (1990)
Underworld – Second Toughest In The Infants (1996)
UNKLE – Psyence Fiction (1998)

Blonde Redhead – 23

Když jsem Blonde Redhead před několika měsíce slyšel prvně (Misery is a Butterfly), rozhodně jsem si nemyslel, že by mě mohli více zaujmout, ale oproti mému očekávání se mi nakonec dostali pod kůži. Není to pro mě nic zásadního, to určitě ne, ale moc dobře se to poslouchá. Oproti předchůdci je novinka z tohoto roku svižnější, více kytarovější a díky tomu snad i o něco přístupnější, řekl bych popovější. Velice příjemná volba.

U2 – The Best Of 1980–1990

K U2 mám poněkud zvláštní vztah. Znám a poslouchám je již odmalička, mám tuhle hudbu rád, je samotné už však méně. Při poslechu jejich nejnovějších počinů nevěřím svým uším; pochybné kolaborace s ještě pochybnějšími neo-punkovými kapelami a navrch opravdu laciné videoklipy se záběry trpící Afriky, které – jak jsem si všiml – teď mezi některými umělci opravdu letí stejně jako třeba modní oděvní značky. Nicméně pominu-li jejich současnou existenci, kdy mi jsou tak trochu k smíchu a k pláči zároveň, musím říct, že dříve to opravdu stálo za to a uvedená deska je toho nezvratným důkazem. Jedna skvělá rocková píseň za druhou, Pride počínaje, úžasnou All I Want Is You konče. Bono v nejlepší kondici, Edgeova charakteristická kytara a doby, kdy jejich hudba nepostrádala nápaditost.

Blonde Redhead (oficiální stránky)
U2 (oficiální stránky)

Porcupine Tree – Deadwing

Tak jsem se vrátil ke starší desce Porcupine Tree, novinka – ačkoli ani v nejmenším špatná – mě přece jen na nějaký čas nakonec omrzela, Deadwing je ale o něčem jiném. Kytary i údernější hudbu mám samozřejmě rád, ale nikdy jsem moc nemusel hardcore a už vůbec ne jakýkoli metal (nic proti, jen téhle hudbě absolutně nerozumím); PT bývají řazeni mezi progress-rockové kapely, ale je to samozřejmě jen velké zjednodušení. Deadwing je hodně hravá záležitost, žádná skladba není příliš drsná či agresivní, Porcupine Tree k tomu přistupují poměrně citlivě, a deska je tak dost vyvážená. Napadá mě ale, že tím nejhlavnějším důvodem, proč se vždycky rozhodnu si album pustit, je opravdu skvostná závěrečná Glass Arm Shattering, snad jeden z nejlepších hudebních závěrů, co znám.

Tata Bojs – Futuretro

Je jen málo českých mainstreamových kapel, které můžu poslouchat, a myslím, že se Tata Bojs mohou zařadit mezi ně, ačkoli se za jejich fanouška v nejmenším nepočítám a více se mi líbily ty starší počiny. Futuretro je jejich jediná deska, na kterou jsem měl zatím chuť, několik vydařených písní (Duševní, Maličká, Jednotka času) plus hromada spíše jen nadprůměrných a občas až moc “ruchů kolem”, v každém případě jako celek to určitě stojí za to.

Aphex Twin – Selected Ambient Works 85-92

Přiznám se, že jsem hudbě tohoto individua zatím ještě nepřišel zcela na chuť, ale po prvních posleších to rozhodně nepůsobí špatně. V každém případě oproti mému očekávání hodně poklidná elektronická záležitost, a i když je to výběr skladeb ze sedmi let, drží všechny hezky pohromadě. A jako nejlepší se mi zatím jeví úvodní Xtal.

Blonde Redhead – Misery is a Butterfly

Další z nekonečné řady interpretů, jejichž hudbu se nejprve musím učit poslouchat. V případě Blonde Redhead to už snad mám za sebou a naštěstí mohu říct, že to rozhodně nebyl promarněný čas. Absolutně si netroufám někam tuto hudbu zařazovat či ji k něčemu přirovnávat, nic podobného nejspíš ani neznám. Zní to japonsky (zpěvačka Kazu Makino), je tam hodně elektroniky, ale i živých nástrojů a nese se to v příjemném melancholickém duchu. Celkově to pak působí dost… poeticky? No, to by mohlo být to správné slovo.

Porcupine Tree (oficiální stránky)
Tata Bojs (oficiální stránky)
Aphex Twin (Wikipedia.org)
Blonde Redhead (oficiální stránky)

DJ Shadow

Jen výběr skladeb z jeho Endtroducing…, který mám zařazený ve vlastním playlistu. Nějak nejsem schopen tuhle desku poslouchat vcelku, skladby jako Why Hip Hop Sucks in ‘96 se mi k těm ostatním nehodí a zážitek zbytečně ruší. Ale když se to přebere a zůstanou jen ty kvalitní záležitosti (naštěstí tvoří většinu), vznikne skvělá atmosféra, opravdu pohodový poslech na noc. Taková Midnight in a Perfect World by klidně mohla být hymnou tohoto blogu. A na jeho oficiálních stránkách určitě zkuste Changeling Transmission.

David Bowie

Po kratší pauze se opět vracím k Bowiemu, poslouchám věci, co už od něj znám (Heroes, hours…) a přidávám pár nových (Scary Monsters a Heathen). Ve všech případech jde o počiny hodné mistra. Naštěstí ještě Bowieho diskografii nemám ani v nejmenším takříkajíc v malíku a vzhledem ke svému tempu mi to ještě pár měsíců, možná let vydrží, za což jsem fakt rád, protože objevovat jeho desky z různých časových období, srovnávat je, sledovat změny, je vskutku skvělá hudební zkušenost. Zatím jako jediná slabší deska se mi jeví Earthling, kterou už ani neposlochám (trochu paradoxně to byla první deska, co jsem od něj slyšel, už je to pár hezkých let). Pro mě nejzásadnější je pak zcela jistě Outside, temně laděné koncepční album z roku 1995 (bez debat nejlepší věc, kterou v 90. letech vydal). Outside představuje opravdu silnou koncentraci atmosférických skladeb bez jediného kazu, za zmínku stojí například ve filmech použité I’m Deranged (Lynchova Lost Highway) a The Heart’s Filthy Lesson (Se7en) a pak především romantická Strangers When We Meet album uzavírající. Zkrátka další dobrá volba pro noční poslech.

DJ Shadow (oficiální stránky)
David Bowie (oficiální stránky)

Fiona Apple – When the Pawn…

Tohle album z roku 1999 na první pohled vyniká především šíleně dlouhým názvem, ovšem to podstatné je třeba si poslechnout. Fiona Apple je dle mého názoru velmi talentovaná zpěvačka, která sice za svou dosavadní zhruba 10ti letou kariéru stvořila pouhé tři desky, nicméně všechny je lze shledat jako velmi kvalitní. Ať už jde o debut Tidal (1996), (zatím) poslední Extraordinary Machine (2005) či tu “prostřední” desku, v každém případě lze mluvit o velice příjemném hudebním zážitku. Mimo osobitého pěveckého projevu lze za poznávací znaky její tvorby brát i časté – ani v nejmenším však necitlivé – střídání tempa, smysl pro gradaci skladby a také velice líbivou a pestrou zvukovou stránku hudby jako takové. Nečekal bych, že se mi podobná hudba bude tolik líbit, nicméně je pravda, že v mém případě již jde o relativně dlouhodobou záležitost.

Radiohead – Amnesiac

Amnesiac (2001) je bez debat tou nejušlápnutější deskou Radiohead, přitom má rozhodně co nabídnout a to zvláště v době, kdy mám neblahý pocit, že se jejich nové desky prostě nedočkám. Příčina její neviditelnosti byla, řekl bych, především v datu vydání – vyšla necelý rok po veleúspěšné Kid A a mnoho lidí ji také s tímto albem velice kriticky srovnávalo (názory jako “to samé”, “Kid B” apod. nebyly zrovna ojedinělé). Myslím si, že je však dosti nedoceněná. Jistě, ničím asi nezaskočí, ale od začátku do konce nemá slabší místo; Pull/Pulk Revolving Doors, Knives Out, Life in a Glass House a další, všechno to jsou parádní věci a Pyramid Song pak patří mezi nejkrásnější (a nejsmutnější) písně, co jsem kdy slyšel.

Fiona Apple (Wikipedia.org)
green plastic radiohead
Pyramid Song – videoklip (YouTube.com)

Porcupine Tree – Fear Of A Blank Planet

Tímto děkuji známému, který mi před časem Porcupine Tree doporučil. Konkrétně desku Deadwing, která byla více než zdařilá, určitě však nestačila na to, abych se Porcupine Tree dostali mezi mé srdcovky. Po poslechu novinky Fear of a Blank Planet tam stále ještě nejsou, podstatně se však přiblížili. Vskutku uhrančivé dílo moderního rocku.

Arcade Fire – Funeral

Ovšem kam se zatím Purcupine Tree nedostali (tedy mezi mé největší hudební oblíbence), tam už kanadští Arcade Fire delší čas jsou. Popsal bych to asi takhle: Neon Bible mě ochromila, debutová deska Funeral mě pak naprosto dorazila. A to především nečekaně silnými texty, i když samozřejmě po hudební stránce zní AF taktéž naprosto parádně a díky rozsáhlému arsenálu nástrojů mají velice rozmanitý a bohatý zvuk, což mým uším nemálo lahodí.

fearofablankplanet.com
Arcade Fire (oficiální stránky)