4. January 2010
Tedy, tohle asi nebude novinka, ale rozhodl jsem se konečně vydat oficiální tiskovou zprávu o tom, že midnight jsem uložil k zimnímu spánku na dobu neurčitou. Tak nějak nemám chuť psát obsáhlejší věci a tu trochu své aktivity projevuji na jiných místech. Každopádně midnight bude fungovat dál (dokud se něco nezbortí), jelikož ne úplně všechny své články považuji za vyloženě špatné a rád bych je uchoval. Jen bez nových příspěvků. Díky za přízeň.
vrátit se nahoru
8. June 2009
Tak, je tomu devět měsíců, co bydlím v Praze. Přiznám se, že se za tu dobu neodehrálo moc věcí, na které bych byl kdovíjak pyšný a to přestože slyším z různých stran, jak se mi vcelku hladce podařilo se relativně osamostatnit, najít docela zajímavou práci, začít žít po svém atd. V určitém směru jsem totiž začal upadat a hodně věcí se mi zkrátka nepovedlo, tedy první dva měsíce pro mě znamenaly takový duševní očistec, jaký jsem dosud nezažil.
Člověk žijící pod střechou rodičů má samozřejmě trochu zkreslené představy, jaké to tam venku může být a většinou tedy hodně nadnesené… “najdu si nejlepší práci na světě, budu vydělávat desetitisíce, nebudu mít žádné problémy” ono to totiž nakonec bylo docela naopak :-) a jak jsem psal, první měsíce to byl totální sešup dolů, práci se mi podařilo najít až ke konci září (původně jsem čekal, že to může v Praze trvat maximálně týden) a reálně mi tak hrozil pracák (místo z nejděsivějších). Pak splácení půjček, tříměsíční zkušební doba a do toho další blíže nespecifikované potíže (které jsem si tedy zavinil sám), které vyvrcholily až naprostou lhostejností a pohrdáním sebe samým, což v určité míře zůstává dodnes. Místy mi vůbec nezáleželo, co bude další den či zda budu vůbec žít. Všechno začalo být příliš šedé, příliš jednotvárné. Na to kritické září jsem nakonec začal vzpomínat jako na jedno z nejzajímavějších období života, protože se pořád všechno měnilo a nic nebylo jisté. Ne, že bych tedy chtěl přímo tohle zažít znovu, ale uvědomil jsem si, co mám rád…
Je skvělé, když se život vyvíjí, musíte se vypořádávat s různými skutečnostmi a nevíte jistě, co vás potká. Jenže nic takového se vám nemůže stát, když zůstanete stát na místě. A tak jsem se konečně odhodlal sbalit si kufry a panelákový Chodov opustit, směr Vinohrady. Chybí mi zatím stůl i závěsy, takže mě konečně čeká nějaký nákup bytového vybavení (z čehož tedy nijak nadšený nejsem), zato bydlím v klidné části poblíž centra, kde mám téměř vše na dosah ruky. Odbočil jsem.
Jakmile se rozhodnete začít žít na svém, doba, kdy mezi vaše největší starostí patří otázka, co budete dělat v sobotu, nenávratně pomine a chtě nechtě se do popředí dostanou snad ještě přízemnější záležitosti – “musím zaplatit nebo zařídit tohle či tamto, zavolat tomuhle a domluvit se na onom”… je docela vtipné, že ačkoli jste původně mířili za svobodou, nakonec jí máte z určitého úhlu pohledu ještě méně. Na druhou stranu je asi zbytečné využívání rodičů nějak uměle prodlužovat, protože jednou to nakonec skončí a čím dřív to bude, tím lépe pro vás. Navíc všechny ty zkušenosti za to stojí (alespoň podle mé idiotské filosofie).
Tenhle příspěvek je asi velmi zmatený, takže už jej ukončím. Jsem rád člověkem, jakým jsem a zároveň jej velmi nesnáším. Snad tedy neustrnu na mrtvém bodě, nebudu spokojený a půjdu dál v naději, že mě ještě leccos zajímavého potká. Tak to bude nejlepší.
vrátit se nahoru
1. April 2009
“Mandarinky nebo jablka? Jablka jsem kupoval posledně i předposledně, takže mandarinky. Hmm, co rajčata? Já tak nesnáším rajčata, ale tak dvě snad ustojím. Dál jednu salátovou okurku a hlávkové zelí. Teď papriky. Červenou, žlutou nebo zelenou? Hmm, tady je nějaké trojbalení, co to má kruci znamenat “trikolora”? Hele, každá má jinou barvu, ok, sice tam není zelená, ale vezmu to. A tři ‘zelené’ jogurty (z toho dva neochucené).”
Dokud toto člověk ve svém nákupním košíku neuvidí, neuvěří. Mohu však odpřísáhnout, že toto a nic než toto jsem si dnes odnášel z nejmenovaného marketu. Zoufalá doba – a že se tento týden cítím nevídaně blbě – si žádá zoufalé činy. A z té vitamínové bomby, co posléze vznikla v mé kuchyni za použití některých z výše uvedených ingrediencí, mi taky nebylo úplně nejlépe, takže příště to bude salát ovocný.
Poznámka: Nejedná se o apríl, tohle už vážně není sranda.
vrátit se nahoru
31. December 2008
Letos popřeju vše nejlepší do nadcházejího roku hlavně sobě, protože to fakticky potřebuju. Takže, vše nejlepší, hodně zdraví, méně blbosti, více peněz, více sebevědomí, méně svědomí a tak dále a tak dále. Vám do nového roku popřeji jen vše nejlepší; samozřejmě za předpokladu, že to není v rozporu s mým štěstím… v tom případě vám pak přeji nezdar, bídu, hladomor, nemoci, smrt, děravé ponožky, však vy víte.
vrátit se nahoru
8. December 2008
Je zatracený rozdíl mezi řízeným a neřízeným úpadkem. V první případě si člověk užívá, je fascinován, v tom druhém je prostě v hajzlu a taky jsem takhle strávil podstatnou část uplynulého podzimu; bez přehánění jej můžu označit za dosud nejhorší část svého života. Poslední dva týdny však byly docela přívětivé; noví lidi, nové myšlenky, chlast, The The; vše, co člověk potřebuje k pomalé, hořkosladké dekadenci, kdy jen tak plachtí kolem, směje se všem a všemu, směje se sobě, zbytky sebeúcty rozfoukává jako prach a je prostě iracionálně šťastný.
Budoucnost neexistuje, pokud nepřežiješ současnost. Tak nějak můj život zase má směr, vracím se psychicky tam, kde jsem byl asi před půlrokem a jsem rozhodnut, že při přechodu po tom zasraném laně se již nenechám shodit. I když ta ozvěna se bude neustále vracet a vždycky se do mě může drtivě opřít a taky že to zkusí. Takže támhle mám cestu, na ní křížky, malé blbosti, kterých chci dosáhnout a nikdo mi v tom nezabrání. Takhle nějak jsem se dostal do Prahy a dostanu se i dál. Začínám si žít za své vlastní peníze, peru a žehlím si prádlo, vařím si rýži a jsem z toho nadšený. Na to, jak jsem nemožný, je to totiž docela úspěch.
Dnes, někdy po dvacáté hodině, venku fouká studený vítr, já stojím na stole u velkého otevřeného okna a ve výšce několika desítek metrů bezstarostně lepím těsnění do oken… kdo by takhle nechtěl žít?
The The – Sweet Bird of Truth (YouTube.com)
The The – Slow Train to Dawn (YouTube.com)
The The – Gravitate to Me (YouTube.com)
vrátit se nahoru
26. October 2008
Úterý bylo super. Někdo (opět) spáchal v metru sebevraždu a já si tak poprvé na vlastní kůži zažil, co znamená pojem “dopravní komplikace” v Praze. Ale bez jakékoli ironie – bylo to báječné. Drtivá většina lidí si samozřejmě stěžovala a dříve bych asi patřil mezi ně, nějak jsem se ale naučil považovat tyhle potíže za zcela podřadné; možná právě ve stínu jiných problémů. Každopádně, bylo nádherné podzimní počasí, všude hromady spadaného listí, a tak jsem při pohledu na přeplněné autobusy, do kterých se lidé cpali jako ta kuřata do chovných kurníků (což je mimochodem pozoruhodná analogie; to vzhledem k tvrzení o naší nadřazenosti), zvolil raději procházku a to i přesto, že jsem přesně nevěděl ani kam jít či jak daleko to bude – a ono to celkem daleko bylo – a k tomu jsem měl menší zranění nohou a nebylo tudíž vhodné je příliš namáhat. Sice tak pořád ještě kulhám, ale rozhodně to stálo za to.
Poslední dobou se nicméně cítím psychicky velice vyčerpán, proto se omlouvám za nic-moc aktualizace blogu. Mám zřejmě “talent” na to, komplikovat si život jak jen to jde a za každou cenu, a tak poslední věc, na kterou teď myslím, je psaní nějakých rozsáhlejších článků. Snad se to ale brzy změní. Nebo nevím.
vrátit se nahoru
28. September 2008
Konečně jsou všechny pohovory za mnou. Musím říct, že mě příznivé výsledky většiny z nich velice potěšily; oproti původním “plánům” jsem si mohl zaměstnavatele dokonce vybírat a rozhodně to nebylo snadné. Navíc se doslova na poslední chvíli přihlásila ještě jedna společnost, které jsem nakonec dal přednost, a to především díky velice příjemnému pracovnímu prostředí. Mým představám je podstatně blíže právě menší firma, kde se počet zaměstanců stále ještě počítá na desítky a ne na stovky. Aniž bych to chtěl nějak zakřiknout (jen to ne!), zatím se mi na novém pracovišti skutečně líbí, jen musím ještě přežít všechna ta školení apod., než se konečně pustím do něčeho pořádného (už se taky těším).
Vysoká je pro mě momentálně pasé; práce webdevelopera mě táhne nepoměrně více než třeba studium nějakých humanitních oborů (příp. teda informatiky), kde sice je to “jádro” zajímavé, ale kolem toho je navršena kupa jiných předmětů, které mi nic neříkají, což se mi ostatně stalo už na střední (a snášel jsem to velmi špatně). Nicméně ať už jsem kdekoli, pohybuji se v podstatě v okruhu – ať už minulých, přítomných či budoucích – vysokoškoláků; a místy mě napadá, že tu VŠ bude mít každý vyjma mě. Na druhou stranu, vždycky jsem na se tyhle “odchylky” snažil pohlížet jako na prostý důsledek individuálních hodnot a cílů a stejně to tedy udělám i v tomto případě. Navíc rozhodnutí, že tam nepůjdu teď, ještě neznamená, že to nezkusím (třeba formou dálkového studia atd.) za pár let znovu.
Krátce ke blogu. Asi si toho nikdo nevšiml, ale midnight byl v posledních dvou týdnech opět dost upgradován (říkejme tomu třeba v 2.5), i když hlavně “uvnitř”; mj. jsem však vcelku slušně zapracoval na optimalizaci pro prohlížení v mobilních zařízeních (např. Opera Mini) a přidal takovou roztomilou feature, která měla být součástí už předchozí verze. Jedná se o udělátko umístěné u levého okraje obrazovky nahoře, které přehodí celý web na druhou stranu (význam má až u rozlišení s šířkou 1280 a výše) a toto “nastavení” pak uloží na do cookies.
Nu, další příspěvek osobního charakteru za mnou. V plánu mám několik recenzí, postřehů apod., tak se k nim teď, když už se ta bouřka kolem mě trochu uklidnila, snad brzy dostanu.
vrátit se nahoru
13. September 2008
Otupělost. Domečky z karet představující všechny možné hodnoty se boří, dno je mělké, svět je pestrobarevná změť hmoty a já uprostřed toho všeho sním. Naprosto příšerná noční můra, někde hluboko ve mně však hlodá otázka, zda se mi to celé líbí či ne. Odpověď je na dosah ruky, hned za žraločí tlamou.
Odmítám však stěžovat si; projednou jsem učinil rozhodnutí. Možná hloupé, možná zbrklé, ale mé. Nikdy jsem o sobě neměl nijak zvlášť vysoké mínění, ale existují věci, na které jsem opravdu hrdý a rozhodnutí postavit se na vlastní nohy je jednou z nich. Je to pochod proti záplavové vlně plné mršin a i když se místy boj zdá předem prohraný, nehodlám ustupovat. Prostě půjdu dál.
V současnosti je mým hlavním cílem, abych si sebe začal konečně trochu více vážit. Děsím se toho, jak náročná cesta to může být, ale motivace je to silná. Když tak o tom přemýšlím, vlastně se mi tento přístup docela líbí, jen ty neustálé výkyvy nálad oscilující od naprosté beznaděje až k neracionální euforii začínají být trochu šílené.
Každopádně, dnešek byl prima. České dráhy zprostředkovaly další ze svých nekonečných dobrodružství; srážka vlaků na trase Praha – Ostrava a tudíž výluka a náhradní doprava autobusy. Svého času by mě to neuvěřitelně stresovalo, ale dnes jsem se nad to dokázal naprosto bez problémů povznést a to navzdory faktu, že mé mnohé myšlenky nebyly dvakrát příjemné. Jedna paní ve středních letech se mě při tom transportním chaosu dokonce snažila držet s tím, že mám v celé záležitosti přehled (což byl z její strany samozřejmě špatný odhad, ten zmatek okolo byl slušný, řidiči autobusů nevěděli, kam přesně mají jet, vzápětí se řešilo, který vlak je ten náhradní atp.). Zůstal jsem však klidný a jen mlčky snášel všechny nadcházející události.
Odhadoval jsem, že při troše štěstí dorazím domů tak o dvě hodiny později; spoje ujely a vyhlídka na unavené vyčkávání na několika stanicích nebyla zrovna příjemná. A pak se to přihodilo, cestou do Opavy (z tama mě pak čekala ještě další cesta po vedlejší trati) jsem udělal nečekaně impulzivní rozhodnutí a vystoupil v jedné vesničce poměrně blízko domoviny. Ověšený zavazadly jsem si usmyslel, že nebudu postávat nečinně na místě (ve vlaku, na zastávce) a prostě tu vzdálenost ujdu pěšky. Dlužno podotknout, že jsem při svém odhadu “jak daleko to asi může být” tradičně přestřelil, ale to není důležité. Navíc při pochodu ne zrovna frekventovanou cestou mi zastavil už druhý řidič a ochotně mě těch několik kilometrů k mé domovině svezl; celkové zpoždění tak nakonec lehce přesáhlo jen jednu hodinu.
A právě vědomí, že alespoň některá má rozhodnutí se – byť to může být otázkou větší či menší náhody – ukazují jako správná, mě nyní vytrvale žene vpřed.
vrátit se nahoru
7. September 2008
Praha je zvláštní. Původní odhad byl “jen o něco větší (a dražší) Ostrava s metrem”, ale zdá se, že jsem se docela spletl. Obě města jsou hodně specifická a navzájem poměrně odlišná (tedy nejen rozlohou a přízvukem – v obou případech dost hnusným). Co se mi líbí, lidé tu působí tak nějak příjemněji. Samozřejmě si to nechci příliš idealizovat, ale když srovnám třeba prodavačky v obchodech zde a v Ostravě (příp. přímo v mé domovině; trvalé bydliště nemám přímo v Ostravě), můžu říct, že mnohem raději nakupuji v Praze.
Jen kdyby bylo pořádně za co, ale to je trochu jiný problém. Dočasně mám nějakou brigádu; nijak naplňující, ale taky nijak zvlášť obtížnou a hlavně lepší než nic. Mezitím probíhá několik výběrových řízení na dost solidní a zajímavá místa; opravdu doufám, že nějaké nakonec vyjde. Vyhraněné preference nemám, ale třeba jistá společnost (které mě doporučila jedna personálka) je na českém internetu docela známá a ačkoli zatím nemám smluvený přímý pohovor, dost mě to tam láká. Budu však rád za cokoli slušného.
Zabydlel jsem se vcelku rychle; samozřejmě mi tu dost věcí chybí, ale jinak mi přesun z rodinného domu do panelákového bytu nijak zvlášť nevadí. Snad jediné, co mě štve, je, že jsem si doma nechal svůj hrnek na čaj – mám jej už několik let a velmi jsem si jej oblíbil. Naštěstí mi včera kamarád předal aspoň hrnek sigilský, který jej bude dočasně suplovat, než si svůj oblíbený dovezu sem. Pak budu naprosto spokojený… (tím víc, pokud mi klapne i ta práce).
No, a abych ještě upřesnil, kde v Praze bydlím, přihazuji už docela legendární klip (na tomhle žánru zrovna neujíždím, ale ta atmosféra je báječná); tady je.
vrátit se nahoru
12. July 2008
Po měsících trápení a uvažování, jak by mohl nový midnight vypadat, jsem se dostal k výsledku, který nyní můžete vidět i vy. Jak jsem před časem zmínil, jeden návrh jsem již téměř dokončil (obrázky níže), nakonec jsem se ale rozhodl vydat trochu více osobitější cestou. Co se týče grafiky, rozhodl jsem se dát přednost přehledné jednoduchosti a o to více se vyřádil na uspořádání. Inspirační zdroje by byly, musím ale říct, že podobný blog jsem dosud neviděl a mohu tak midnight prohlásit za jistý originál (na rozdíl od genericky vypadajících Google – i jiných – blogů).
Na rovinu přiznávám, že se nepovažuji za nijak zvlášť dobrého designéra. To především proto, že každý takový projekt (a nemám jich ani tolik za sebou) mě neobyčejně vyčerpává, což je důsledek nepříjemné kombinace toho, že jednak se vždy snažím vytvořit něco alespoň trochu unikátního a posunout tak své možnosti i znalosti dále (to by samo o sobě jistě nebylo špatné, nebýt mých tendencí ztratit nad tímto kontrolu) a pak je spousta mých nápadů otázkou nevyzpytatelné náhody, kdy mohu nad problémem zoufale uvažovat dva týdny, aby mne pak zničehonic přepadla náhlá spásná myšlenka.
Takže zatímco původní vzhled byl vlastně pouze přepsaným výchozím tématem WordPressu, v případě tohoto nového se jedná v podstatě o úplně nový – z původního kódu nezůstal téměř kámen na kameni, vše se (často vícekrát) přepisovalo, hlavně přibylo dost php kódu a je tu i něco málo JavaScriptů. Tím nejvýraznějším prvkem je samozřejmě vrchní menu. Snažil jsem se jej uspořádat tak, aby bylo maximálně přehledné a intuitivní (malý tip k ovládání – pokud vám vadí, že se nabídky mění po najetí, zkuste na jednu kliknout a změní se na klikací; při dvojitém poklepání na jednu položku se pak obnoví původní chování). Je samozřejmě kontrolované drobným JS, který ovšem není pro jeho fungování nezbytný (tímto za různou pomoc díky entitě zvané drake127; další poděkování pak patří ještě několika jiným lidem, mj. i autorům některých skvělých pluginů pro WP).
No, pár dalších vylepšení mám v plánu, ovšem k jejich uskutečnění se zřejmě hned tak nedostanu. Zde přidávám zmíněné screeny zachycující vývoj současného vzhledu (tedy i toho nepoužitého) a hned co dokončím několik nezbytných úprav, zmizím se nějak pořádně odreagovat.
vrátit se nahoru
