Pohyblivé obrázky

Psát o South Parku v dnešní době, kdy je nabídka seriálů – ať už seriózněji pojatých či odlehčenějších – více než bohatá, se může zdát docela mimo, ale přesto si dle mého tenhle článek South Park zaslouží. Ať už proto, že do dnešní doby v podstatě neexistuje nic podobného s tak vyhraněným stylem či proto, že je v očích mnoha lidí neprávem odsuzován coby pouhá snůška sprostých narážek a vtipů pro zejména buranské publikum. Což vůbec není pravda.

Nejprve je třeba říct, že v době, kdy u nás South Park vysílali v televizi, jsem jej jednak nedokázal zcela ocenit a co především – stopli jej, když se teprve začal rozjíždět (poslední byla tuším 6. série). Od sedmé – osmé série nahoru kvalita opravdu razantně stoupá; děj je mnohem zajímavější a absurdnější, humor vytříbenější. Co se pak toho týče, je pravda, že vulgarismy v něm hrají vcelku zásadní roli, dokonce bych se nezdráhal přítomný humor jako takový označit za prvoplánový – v tom smyslu, že se u podstatného množství vtipů budete smáte nejvíce napoprvé, důležité však je jak se budete smát – a to opravdu vydatně. Občas přichází nejlepší (nebo přesněji řečeno, nejdrsnější) vtip či pointa až na samém konci, nicméně to předcházející rozhodně není jen nudnou vatou, přes kterou se musíte prokousat. Kdybych sám nebyl svědkem, neuvěřil bych, že na opačné straně pak stojí vtipy nemálo inspirované Monty Pythonem. Tím nemám namysli nějaké kompletní skeče, ale tu a ta vyskytnuvší se až neuvěřitelné seky, kdy je něco třeba tak nehorázně pitomé, až u toho člověk jen bezmocně chytá křeče (Crab people, Butt Out).

Jedním z nejlepších rysů seriálů je, že se pouští totálně do všeho, a tak dostává v jediném díle kapky demokracie, PETA i Puff Daddy zároveň. A funguje to. Slavné osobnosti jsou samozřejmě vděčným terčem spousty (animovaných) seriálů v čele se Simpsonovými a Futuramou, nicméně narozdíl od zmíněných je tu drtivá většina z nich zobrazena v maximálně zesměšňujícím světle, coby závisláci sající potracené lidské plody (Christopher Reeve), perverzní maniaci (Mel Gibson) či prostě tak jak jsou (Paris Hilton). Zvláštní, ale kupodivu v tom ani nevidím moc záměrné satiry (což by mohl být další pythonovský rys) – mám za to, že humor je pro dvojici Parker & Stone nejdůležitější a pokud je něco vtipné, tak to tam zkrátka bude, a to bez ohledu na to, kolik lidí v té scéně zemře (a že jsou mnohé scény vskutku brutální), kolik menšin, náboženství či subkultur urazí a tak dál. A právě v tomhle směru zůstává South Park dosud nepřekonán, a asi tak ještě dlouho zůstane.

Třešničkou na dortu je pak fakt, že je tenhle kultovní seriál zcela zadarmo. Na oficiálních stránkách jsou k dispozici všechny dosud odvysílané série (v současné době jich je 12, přičemž třináctá je na spadnutí) ve velmi slušné kvalitě použitelné i pro fullscreen. Po poslední updatu stránky navíc bez reklam, které se však zřejmě opět objeví, ale dá se to přežít (zpravidla nemají víc jak 30 sekund). Nejsou zde sice žádné titulky, ale kupodivu mi South Park nepřišel jazykově nijak zvlášť náročný (výjimku tvoří postavy jako Eric Cartman, kterému je občas skutečně blbě rozumnět, a to dokonce hůř než Kennymu). Obtížnější spíše může být naladit se daný druh humoru, ale jakmile se vám dostane do krve, jen tak se nevstřebá.

South Park (oficiální stránky)

Na některé věci se nedá zapomenout. Své první setkání s Monty Pythonem si pamatuji docela dobře. Ještě coby relativně malý capart (mohlo mi být tak 12-14 let) jsem navštívil obývací pokoj, kde se otec bavil u sledování nějakého filmu nahraného z ČT2 na video a mám tedy za to, že tato událost patřila mezi ty, které zásadně ovlivnily můj další vývin.

Co jsem pochytil, film se odehrával ve starověku, byli tam Římané a Židé a autoři si tedy rozhodně nebrali žádné servítky. Samozřejmě jsem v takovém věku prostě nemohl pochopit úplně všechny vtipy či narážky, ale už tehdy jsem se výborně bavil a zůstal u něj trčet až do konce a to navzdory faktu, že byl v původním znění a titulkován (divné, vážně jsem s tím neměl nejmenší problém). Kam až mi paměť sahá, tak svůj první záchvat smíchu jsem si prodělal u scény s Pilátem, která již patří mezi naprosto legendární.

Abych trochu zasvětil ty, co snad Monty Pythonův Život Briana (Life of Brian, 1979) dosud neviděli (čti – postižené), snímek vypráví příběh židovského chlapce Brian Cohena, který se proti veškerým svým očekáváním i vůli stane Mesiášem, vyvoleným svého lidu, spasitelem konajícím zázraky. Do středu všeho dění jej přitom neuvrhnou vlastní božské schopnosti (jelikož ani žádné nemá), nýbrž souhra několika něšťastných okolností; Římané postrádají smysl pro humor a po většinu času i jakoukoli autoritu, odboj je naprosto neschopný a navíc je zde děsivá pravda o skutečném původu Brianova nosu. Stačí pak jediný proslov, aby se Brian postavil do čela svého lidu a tím pevně určil svůj osud.

To, co z Života Briana činí výjimečný film a snad nejlepší komedii, jakou jsem kdy viděl, je samotný Monty Python – esence kvalitního a nadčasového humoru a především – Pythoni samotní. Herecké výkony mají mimořádnou úroveň, dle mého i znatelně vyšší než v předchozím filmu Monty Python a Svatý Grál (Monty Python and the Holy Grail, 1975) a “věrohodnost” si film uchovává i přesto, že všichni členové skupiny hrají (jako obvykle) více charakterů. Středem pozornosti je samozřejmě Brian samotný, který byl patrně pro svého představitele, již téměř dvacet let zesnulého Grahama Chapmana, životní úlohou. Král Artuš se s Brianem může měřit jen stěží, ostatně v době natáčení Svatého grálu Chapman stále ještě propadal alkoholu, což se prý při natáčení znatelně projevilo. Já osobně si z celé skupiny zřejmě nejvíce oblíbil Cleese, zde vystupujícím především jako římský centurion a Reg, vůdce teroristické organizace LFJ (Lidová fronta Judeje; pozor, neplést s Judejskou lidovou frontou!). Asi nejširší záběr má Michael Palin – zmiňovaný Pilát, důstojník přidělující kříže, zarostlý vězeň připoutaný na stěně, to všechno jsou opravdu báječné postavy a už pouhé jejich zjevení ve scéně slibuje něco speciálního.

Život Briana patří mezi ty filmy, které musíte vidět, a čím vícekrát, tím lépe. Důkazem jeho síly je i to, jak vás dokáže vytrhnou ze sebehorší nálady a zanechat vás v menších či větších záchvatech smíchu po celou dobu sledování. Zkrátka ukázkový příklad povinného filmového vzdělání.

A mimoto – ve kterém jiném filmu uvidíte spasitele, kterak posílá své následovníky do prdele? Schválně…

Life of Brian (IMDb.com)
Pythonline (oficiální stránky Monty Python)

IT Crowd se u nás i jinde těší nemalé popularitě (“viděl už jej snad každý”) a jako takový představuje vděčný terč pro kritiku – zkuste se ozvat a říct, že není prostě ni náhodou nejlepší, a získáte ihned slušnou dávku pozornosti. Já půjdu trochu dál a konstruktivně rozeberu, proč je dle mého názoru IT Crow až nehorázně přeceňovaný.

Když jsem ITC viděl prvně, byl už hodně oblíbený. Pak už jsem samozřejmě znal Black Books a tudíž jsem se na tohle nové kultovní dílko Grahama Linehana vcelku těšil. Šest dílů uběhlo poměrně rychle. Rozhodně jsem se bavil, ale taky si říkal něco jako “na tohle se pějí všechny ty ódy?”. Humor ITC je vydařený, není trapý, ale je velice prvoplánový a především – nevytváří “scény”. Hodnotit sitcom je snadné, prostě hodnotíte podle toho, jak jste se bavili. Černá zmije je – řečí ČSFD – jasných 5/5, Trpaslík 4/5, stejně tak Přátelé (v originále mimochodem až nečekaně zábavnější oproti česky dabované verzi, fakticky). A ITC byl svou zábavností rozhodně znatelně níže výše uvedené. Dokonce znám seriózně pojatý seriál, u kterého jsem se nasmál mnohem (mnohem) více, než u ITC… je to samozřejmě Firefly.

Zdroj: ČSFD

Abych se vrátil k původní myšlence – IT Crowd opravdu postrádá scény. Myslím scény, kdy se určitá situace vyvíjí – nejlépe až do absurdní roviny, to já můžu – a postupně graduje, třeba i několik minut, člověk zažívá křeče, svíjí se, mlátí sebou, na konci se škrábe zpátky do křesla a za přerušovaného pochechtávání si utírá z obličeje slzy. Rowan Atkinson takových scén zahrál desítky; hlavně v té Zmiji. A že jsem si jich dost pamatoval už po prvním zhlédnutí – jsou totiž nezapomenutelné. Z ITC si nepamatuji ani jedinou takovou, což stěží může svědčit o špatném smyslu pro humor či schopnosti pamatování – obojí mám na výbornou – vypovídá to o seriálu.

Zdroj: ČSFDSpousta vtipů samozřejmě vychází z prostředí, ve kterém se ITC odehrává a humor místy opravdu pěkně absurdní je, ale potřeboval by sakra silnější pilíře, tedy charaktery. Nejlepší je určitě Moss. Je slušně mimo, ale přesto mu něco schází a je až nepříjemně předvídatelný. Zbývající dva hlavní hrdinové jsou už však vcelku o ničem. Jen je nesympatická holka na špatném místě a k tomu dost nudná a Roy je prostě jen další postava břídilského typu; v obou případech nic, co byste nemohli vidět už dříve (a lépe). Při konfrontaci s ústřední trojicí z Black Books (která se asi nabízí nejvíce) se může jít celý IT Crowd zahrabat – cholerický Bernard, nesvéprávný Manny a… prostě do morku kostí britská Fran tvoří komediální komando, vedle jejichž horších vtipů vypadají ty nejvydařenější z ITC jako hloupá fraška. A to jsem se raději ani nepokoušel o srovnání s Edmundem, Baldrickem, Brianem (Spaced – též doporučuji) nebo třeba Rimmerem, pro “ajťáky” by to totiž nedopadlo zrovna dobře.

Trochu mě mrzí, že se mi IT Crowd nelíbil tak jako jiným, ale nemůžu si pomoct. Když někoho slyším vyprávět o nejlepších momentech seriálu, bývají zmiňovány právě ony krátké scénky, které sice nebyly nijak špatné, ale do komického nebe mě dokázaly unést jen stěží. Momentálně mimochodem sleduji podobně naladěný The Big Bang Theory, a už od prvního dílu se bavím více, než bych při ITC kdy mohl.

Black Books (IMDb.com)
The Big Bang Theory (IMDb.com)
The IT Crowd (IMDb.com)

Air je asi ta nejpovrchnější kapela, kterou znám. Jejich melodie bývají zpočátku velice chytlavé, záhy vám však přijdou otravně líbivé až vlezlé. Easy listening (downtempo/chill-out chcete-li; on to v podstatě ani není jasně definovaný žánr) by sice měl být “easy”, osobně bych však požadoval alespoň jemnou rafinovanost, aby mě deska pohltila dlouhodoběji, jako se to například podařilo Kid Loco s albem A Grand Love Story (1997; tohle je mimochodem opravdu výborná odpočinková záležitost).

Nicméně ani Air bych nakonec nezatracoval. Jediná jejich skladba je v mých očích naprosto zachránila. Alone in Kyoto. Už na desce Talkie Walkie mě narozdíl od většiny tracklistu skutečně zaujala. A co teprve když jsem ji uviděl ve filmu Lost in Translation (2003). Nádhera, jedna z nejúžasnějších scén, kterou jsem kdy viděl!

Takže pro zavzpomínání (pokud jste náhodou film dosud neviděli, odkaz přeskočte a rovnou si jej pusťte celý):
Lost in Translation – Kyoto (YouTube.com)

The Simpsons Movie (2007)

Zdroj: IMDb.comTeprve teď jsem konečně viděl Simpsonovi ve filmu. Opravdu jsem si to nepřál, ale do nejmenšího se splnily všechny mé obavy, ze kterých jsem se filmu vyhýbal, co to jen šlo. Těch pár povedených vtipů (spočítáte na prstech jedné ruky) jsem do té doby slyšel už tolikrát, že už mi ve filmu nepřišly vtipné. Co zbylo? Spousty trapných narážek, nic moc hloupý děj, nuda, bída, stupidita… opravdu mluvím o tom samém filmu, který má na IMDb i ČSFD hodnocení kolem 8/10; je to dle mého názoru nastavovaná kaše. Taky jsem jediný, komu přijde, že od 16. řady začal náhle seriál prudce ztrácet na kvalitě? Film mu v tomto směru může směle konkurovat a to říkám jako člověk, co na Simpsonových v podstatě vyrůstal (a i dnes se na reprízy starších řad dívám pořád dokola, kdežto ty nedělní nové díly raději ignoruji). Ještě jedna věc mě na filmu tak trochu (dost) štvala – kde je sakra to proklamované 2D? Nebo to byl jen další nepovedený vtip?

25th Hour (2002)

Zdroj: IMDb.com“Když už nic jiného, bude tam Edward Norton a z Fight Clubu vím, že tenhle chlapík dobře vypadá, hraje a především zní (má fakt skvělý a sympatický hlas),” něco v podobném duchu jsem si říkal, když jsem si o tomhle filmu četl. Ve stručnosti vypráví příběh o drogovém dealerovi, jehož však kdosi práskl, on vyfasoval sedm let ve vězení a nyní mu již zbývá pouze den, aby se rozloučil se svým starým životem, protože za těch sedm let už to rozhodně nebude stejné. Film je ze začátku opravdu zajímavý, a slušně se rozjíždí, v druhé polovině však začne trochu klopýtat, tak se člověk modlí, aby byl konec fakticky super a přitom… opravdu si nevybavuji jiný film, který by měl tak nepasující konec jako má právě 25. hodina. On je vážně dost dementní a zatímco u jiných lidí si evidentně vysloužil oslavné ovace, u mě se setkal s hodně rozpačitým přijetím, díky čemuž mi celá 25. hodina skvěle zapadá do škatulky “promarněná šance, mohlo to být výrazně lepší”.

Stay (2005)

Zdroj: IMDb.comStay (shodou okolností je autorem scénáře ten samý člověk, co napsal 25. hodinu, David Benioff) byla fakticky záchrana, po všech těch ne zrovna dobrých filmech jsem byl připraven na všechno a hle – filmařské nebe se slitovalo (paradoxně má právě Stay ze všech tří snímků na zmiňovaných webech nejnižší hodnocení). Těžko film blíže popsat, děj je hodně zmatený a nesouvislý (místy až připomíná Lynche) a spíše se hraje na ten vizuální dojem, který tvoří opravdu silnou atmosféru. Logické (a byť prosté, stejně skvělé) vysvětlení však v závěru přichází, a i díky tomu se film dosti výrazně zapisuje do paměti. Stay má na svědomí Marc Forster, což je německý režisér, který se ve světě uvedl jen průměrným Monster’s Ball (Ples příšer, 2001), jeho další snímky už však byly mnohem zajímavější. Mimo Stay rozhodně stojí za vidění Finding Neverland (Hledání Země Nezemě, 2004) a příjemná komedie Stranger Than Fiction (2006). Každý další film je jiný než ten předchozí a přítom jsou všechny báječné. Nejnověji má na kontě snímek s názvem Kite Runner (zatím neviděno), v současnosti pak natáčí 22. bondovku – opravdu všestraný tvůrce, tenhle pán. Stay pro mě každopádně objevil zajímavého mladého herce, Ryana Goslinga, na jehož filmografii se asi časem zaměřím více.

V dohledné době mě čeká Once, na který jsem poměrně zvědavý a tektéž Dogville (což je vzhledem k tomu, jak se mi líbil Manderlay, snad jistota).

The Simpsons Movie (IMDb.com)
25th Hour (IMDb.com)
Stay (IMDb.com)
Marc Forster (IMDb.com)

Dnes na ČT2 ve 23:25 bude k vidění film Tenkrát v Americe (Once Upon a Time in America, 1984), který má na svědomí jeden z nejslavnějších italských režisérů, Sergio Leone. O týden později, zhruba ve stejný čas, pak Klub rváčů (Fight Club, 1999) Davida Finchera.

Silně doporučuji si tyto filmy ani za nic nenechat ujít. Druhá věc je ovšem ta vysílací doba. Ačkoli byly oba zmiňované snímky zařazeny do filmového klubu (a naštěstí tedy budou v původním znění), nad vysílací dobou by mi zůstal rozum stát, kdybych už dávno nevěděl, jak kvalitní program naše veřejnoprávní stanice nabízí. O víkendu ve hlavním vysílacím čase nejrůznější akční sračky, pochybné ankety jako například “Sportovec roku”, jakmile však získají opravdu kvalitní film, šup s ním někam na bokem, nejlépe na čas, kdy se na něj bude dívat pouze minimum lidí. To si jako v ČT opravdu myslí, že lidi preferující originální znění (s titulky) tvoří v tomto státě nějakou zasranou 4% menšinu? (Nic proti homosexuálům, samozřejmě.) Nebo snad ty filmy považují za tak “klubové” či “okrajové”? Protože třeba právě o Klubu rváčů (nehledě na “klub” v názvu) se tohle určitě říct nedá. A myslím, že ani Tenkrát v Americe není žádná superintelektuální záležitost. Jenže někdo to prostě vidí jinak. Snad se pak ale drahé vedení České televize nediví, že jim mizí diváci. Protože jich opravdu ubývá. A to je jen dobře.

Once Upon a Time in America (IMDb.com)
Fight Club (IMDb.com)

Pokud je vám titulek článku důvěrně známý, moc nového se v následujícím textu nedozvíte. Je naopak určen především těm, kteří jej neznají.

Když jsem kdysi strašně dávno (před rokem?) poprvé četl o existenci sci-fi seriálu jménem Firefly, viděl jsem pouze samá slova chvály a nekritického nadšení. Samozřejmě to ve mě vzbudilo patřičný zájem a asi před půlrokem jsem jej konešně spatřil na vlastní oči. A byl to zážitek opravdu úžasný. Se sepsáním rozsáhlejšího textu o svých dojmech jsem se nicméně rozhodl počkat až do druhého zhlédnutí, které jsem dlouhodobě plánoval na zimní prázdniny. Přeci jen přílišné počáteční nadšení ovlivňuje úsudek až moc a lépe se “skutečná subjektivní” kvalita popisuje až s odstupem času. Až nyní tedy můžu konečně prohlásit, že Firefly je skutečně vynikající. Bez nejmenších pochyb.

Nejprve menší overview. Firefly je seriál Josse Whedona. To je ten samý člověk, co kdysi stvořil seriál Buffy the Vampire Slayer a kdyby byla tohle první informace, kterou o Firefly uslyším, nejspíše bych přemýšlel, zda do toho vůbec jít. Ne, že by byla Buffy úplně ta nejhorší televizní upířina; oproti kterémukoli filmu ze série Blade byla Buffy stále ještě slušná, ale pouze zábava na jedno podívání, nic víc a jako skvělý seriál bych ji tedy určitě nezařadil. Druhým popisovým klíčem je pak žánr, do kterého se Firefly řadí. Pojem “sci-fi western” poprvé člověka přinejmenším zaskočí, na místě je úvaha, jak to vůbec může jít dohromady a zda-li to není pouze nepřirozená kombinace pro efekt. Nicméně vesmír Firefly opravdu funguje a to více než dobře. Je to možná trochu s podivem, ale působí nepoměrně realističtěji než třeba přeidealizovaný Star Trek, kde všichni mimozemšťané mluví anglicky. Ve Firefly prostě mimozemšťané nejsou, zato lidé se ze Země rozšířili do všech možných zákoutí vesmíru, přičemž průběh této expanze není nic jiného než paralelou k historii kolonizace Nového světa. Aliance svazující centrální planety (tj. Evropa) držela v područí své kolonie na okraji (tj. v Americe), válka tedy byla v obou případech nevyhnutelná, ovšem narozdíl od skutečných dějin neskončila pro kolonie vítězstvím a nezávislostí; Aliance se ve vesmíru stala jedinou vládnoucí supersilou, přičemž nehodlala nic měnit na uspořádání, kdy okrajové světy jsou doslova “na okraji” celé civilizace. Westernové prostředí zaostalých světů má hned své logické vysvětlení a rozhodně tedy nejde o samoúčelnou zvláštnost. Nunto ještě zmínit, že i hudba je v tomto duchu laděna, a i když let vesmírné lodi za doprovodu country působí poprvé dost zvláštně, brzy jsem si na to zvykl. A mimochodem, Firefly je jeden z mála sci-fi seriálů (pro mne tedy jediný), kde zvuk ve vesmíru skutečně funguje tak jako ve skutečnosti, tedy vlastně nefunguje. Samotný děj se odehrává ve 26. století, šest let po skončení popsané války, a točí se okolo posádky transportní lodi třídy Firefly, pojmenované Serenity podle údolí, kde se odehrála zásadní bitva celé války. Na straně poražených tehdy bojoval i seržant Malcolm Reynolds.

Zdroj: Firefly & Serenity

Ačkoli válka skončila, Mal se (coby jeden z mála bitvu přeživších) rozhodně nestal poslušným občanem Aliance a spolu se Zoe, kamarádkou z války, se dal na cestu pašování, loupeží a podobných ne zrovna legálních aktivit. K tomu si samozřejmě pořídil zmíněnou vesmírnou kocábku a najal několik členů posádky. A právě posádka a postavy vůbec představují jeden z ústředních bodů celého seriálu. Ačkoli je hlavních postav hned devět, o žádné se nedá říct, že by byla nadbytečná; opravdu každá má v seriálu k dispozici adekvátní množství prostoru, ve kterém je věrohodně vykreslena její povaha. I přestože posádka Serenity tíhne spíše k dobru, zcela jistě se nedá mluvit o předvídatelně kladných postavách, naopak. Chybují, mají své slabiny i stinné stránky a nesou si pár šrámů z minulosti (rozhodně se přitom nejedná o prvoplánová traumata, jako to mají v povaze jiné série), zkrátká působí velice přirozeným dojmem. Klíčovou úloh v tom jistě sehrálo skvělé obsazení méně známých, ale schopných herců a to i do rolí vedlejších postav, které také nejsou jen narychlo splácanými figurkami na jedno použití. Jedná se sice o paletu různých podvodníků, zlodějů či mafiánů, kteří tedy svými prvotními záměry nepřekvapí, ovšem jejich ztvárnění je o několik tříd výše, než by se dalo u podobných archetypů očekávat.

Druhou důležitou položkou jsou jednotlivé epizody, kde se stejně jako u postav ani tak nehraje na originální námět, jakožto spíše na jeho samotné podání. Firefly v podstatě nemá hlavní dějovou linii, místy se pouze rozvíjí několik vedlejších. Každá epizoda má svůj příběh a ačkoli se jejich náměty očekávatelně točí okolo typických sci-fi či westernoých témat (popř. kombinací obojího), jako jsou vlakové i jiné loupeže, infiltrace k nepříteli či pašování dobytka v nákladovém prostoru lodě, určitě se nejedná o tuctově podané zápletky s předvídatelným zakončením. Žádné dvě epizody nejsou zaměnitelné, režie neselhává a ani ty slabší tak nejsou v nejmenším nudné či nezajímavé. Retrospektiva, která jinde často působí přinejmenším povrchně, je v epizodě Out of Gas (jedné z nejlepších) využita naprosto mistrovsky; příběh drží pohromadě a postupně vrcholí hned ve všech třech časových rovinnách, ve kterých je vyprávěn. Objects in Space, kdy je loď obsazena námezdním lovcem (další skvělá vedlejší postava, mimochodem) má zase až poetický nádech, Ariel či Bushwhacked jsou docela strašidelné a tak podobně. Ani v těch nejdrsnějších epizodách pak neschází určitá dávka humoru, nemá ale povahu nepříjemné “pěsti na oko”, vážnosti seriálu to v nejmenším neubírá, je inteligentní a pouze dodává vyprávění příjemný nadhled. Jak jsem poznamenal v úvodu, Firefly není nic až tak originálního, dějová stránka má však přinejmenším stejný punc preciznosti a smyslu pro detail, jako postavy a právě ona propracovanost hraje při hodnocení kvalit seriálu zásadní roli.

Zdroj: Firefly & Serenity

Nic netrvá věčně a zdá se, že pro Firefly dokonce platí pravý opak. Seriál byl brzy po startu v roce 2002 zrušen. Upřímně pochybuji, že by za tím stála jeho nepopiratelná kvalita, jako spíše nepřízeň stanice Fox, která jej vyráběla (ostatně všimněte si, že třeba v Simpsonových, kde si to tedy tvůrci mohou dovolit, je poměrně často zesměšňována, mj. například za rovněž nepochopitelné zrušení Futuramy). Seriál byl jednoduše umístěn na páteční večer (tzv. zabijácký čas), epizody byly navíc vysílány v nesprávném pořadí (přeci jen kvůli vedlejším zápletkám na něm docela záleží) a pro logicky malou sledovanost Fox seriál za krátkou dobu stáhl. Po vydání DVD se všemi díly a ve správném pořadí si však Firefly rychle získala pozornost a taková přízeň fanoušků i kritiků (jeden z nejlépe prodávaných seriálů na Amazonu, převážně nadšené recenze) je na 14 dílů opravdu solidní úspěch. Fox v dělání zásadních chyb neustal, a i když Firefly prokázala svůj potenciál, pokračování již nebylo. Studio pouze prodalo práva na filmové zpracování společnosti Universal, a tak se v roce 2005 pokusil Joss Whedon příběh ve dvou hodinách alespoň částečně uzavřít ve filmu Serenity. Výsledek nebyl nejhorší, na atmosféru seriálu se mu však již nepodařilo navázat. Některé motivy dosti ztratily; scházela mi například výraznější westernově laděná hudba a filmoví Plenitelé (narozdíl od těch seriálových) mi již mrazení v zádech rozhodně nezpůsobovali. Dalším nepřímým pokračováním pak byl trojdílný comic Those Left Behind, chronologicky zasazený mezi seriál a film. Ten byl – i přes rozdílné médium – původnímu seriálu blíže než film, ovšem pro změnu zase příliš krátký (chystají se ale další).

Všechna pokračování stranou, Firefly mi koneckonců utkvěla v paměti především díky těm 14ti skvělým dílům, které mě obohatily o hodně skvělých zážitků a předvedly, jak má vypadat opravdu kvalitní seriál. Jsem si vědom toho, že pomalu se tohle tvrzení začíná objevovat ve všech mých kulturních postřezích, nicméně stejně si jej neodpustím: pakliže nemáte nic zásadního proti seriálům, je chyba Firefly vynechat. Chce to jen trochu trpělivosti přivyknout si na prostředí, stojí to ale za to a odvyká se mnohem hůře.

Firefly (IMDb.com)
Serenity (IMDB.com)
Firefly (ČSFD)
Firefly (Wikipedia.org)
BrownCoats.com (fansite)
Firefly & Serenity (česká fansite)

Před časem jsem se zde přiznal ke své oblibě Brazilu a Dvanácti opic, filmových perel Terryho Gilliama, přičemž každá se leskne trochu jinak. Je nepředstavitelné, abych pominul poslední film do pomyslné trojice, kterým je Strach a hnus v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas, 1998), film opět naprosto odlišný od čehokoli jiného, co kdy Gilliam natočil (nejpodobnější mi přišel Tideland, nicméně stejně se to nedá moc dobře srovnávat). A je až děsivé, že někdo může mít takovou představivost, aby dokázal natočit něco tak geniálně zvráceného, jako je právě Fear and Loathing.

Zdroj: ČSFD

Strach a hnus je filmem, kde hranice mezi realitou a nadrealitou utkanou z halucinací a iluzí, existuje-li nějaká, je maximálně tenká, čemuž je uzpůsobeno celé vyprávění filmu. Představitelé hlavních rolí, Johnny Depp i Benicio Del Toro, jsou výteční, vlastně až stěží uvěřit, že by to jen hráli, úspěšně pochybovat lze i o stavu mysli Terryho Gilliama. Tempo se nepravidelně mění z pomalých klidných scén do naprosté zběsilosti, které v drogovém opojení propadají i samotní hrdinové. Nemá smysl řešit, jestli je Raoul Duke skutečný sportovní novinář či pouhý seriózní sběratel drog, neřeší to ani on sám a během celého filmu nedokáže o jistém motocyklovém závodu napsat jedinou řádku. Je Dr. Gonzo jeho právník nebo jen další ubohá oběť té příšerné rakoviny, která Ameriku postihla v šedesátých letech a pokračovala skrze další desetiletí? Ježíši! Opravdu jsem to řekl nebo jsem si to pouze myslel?

V prvním případě je absolutně důležité na tenhle trip přistoupit a bez výhrad jej přijmout. Akceptovat fakt, že ačkoli dějová linie může být z božího pohledu souvislá, v myslích těch bestií taková realita není. Je pokroucená, nepravidelná, plná flashbacků a nepřátelských netopýrů. Po nikom by se nemělo chtít, aby tenhle trip zvládnul. Je možné, že se pak probudíte s malým “Z” vyřezaným na čele, je i možné, že vás bude příslušník zákona ze své osamnělosti prosit o malou pusu. Dobrý mezkalin totiž funguje pomalu. A pozor na pravé šílence, mají dlouhé blond vlasy. Pakliže tento svět uznáte za vlastní, čeká vás místy až agonická drogová jízda, jejíž konec se zjeví náhle a bez varování. A zcela jistě nebude rozhřešením.

Zdroj: ČSFD

Dokud tenhle film neuvidíte, sotva pochopíte, o čem vlastně mluvím. Je naprosto vyloučeno jej popsat jakýmkoli konvenčním způsobem. Je sice pravda, že ne každého dokáže oslovit, je však obrovská chyba jej minout. Kadence šílených scén a hlášek je přímo pekelná, a i přes rozostřenost mnohých situací si film po celou dobu zachovává jistou sledovatelnost. Rozhodně je mimo jakékoli žánrové zařazení – žádná komedie či snad drama, takhle se to popsat nedá. Jedná se prostě o filmový trip; jedinečný, nezopakovatelný.

Fear and Loathing in Las Vegas (IMDb.com)
Terry Gilliam (IMDb.com)
Johnny Depp (IMDb.com)
Benicio Del Toro (IMDb.com)

O (ne)kvalitách českého filmu už se popsaly desítky stránek, což přemýšlivého člověka vede k úvaze, zda-li to není pouze jakási pověra, která se tu posledních pár let traduje. Samozřejmě nepopírám exitenci vyjímek, můj názor ovšem je, že český film si zrovna nejlépe rozhodně nevede. Před pár dny jsem konečně viděl Obsluhoval jsem anglického krále. Nechápal jsem. Základní příběhová linka ještě dobrá, kolem toho ale spousta nudných scén naprosto o ničem. Možná jsem přehnaně kritický, možná je to kvůli té chvále, co se k tomuto filmu objevila; on to tedy není úplně špatný film, spíše jen podprůměrný, ale jestli je to jeden z nejlepších českých filmů roku, tak je něco fakticky špatně.

Zdroj: ČSFD

Mnohem větší averzi však postupně získávám k panu Hřebejkovi. Jan Hřebejk před lety natočil Pelíšky, dost možná nejlepší českou komedii za posledních deset let, jeho nejnovější dílo zvané Medvídek je ale poměrně velká katastrofa. Už Horem pádem mi přišel místy docela křečovitý, Medvídek byl ještě zoufalejší a pár zajímavějších scén můj dojem z filmu sotva mohlo zlepšit. Nikdy jsem se nepovažoval za nijak náročného diváka; vlastně, pominu-li všechny různé “detaily”, mám jediný požadavek. Chci se bavit. Je jasné, že komedie mě bude bavit jiným způsobem než třeba sci-fi, v každém případě však nechci mít pocit, že jsem uplynulý čas pouze zbytečně promarnil. A pokud má film něco navíc, je to jen dobře, rozhodně to však nevyžaduji. U Hřebejka mi přijde, že umí (resp. by uměl) dělat ty filmy, které bavit dokáží, jenže on se do nich snaží dostat i to něco navíc, což má za následek hodně zoufalý výsledek. Při sledování jeho “mouder” se cítím všelijak, jen ne dobře; až mi přijde, že se nad diváka povyšuje a to neúměrně k tomu, jak kvalitní jeho díla jsou. Netvrdím, že je to špatný režisér; česká filmová obec disponuje mnohem zrůdnějším režisérským bestiářem, jenže od jeho představitelů už se ani nic jiného nečeká, zato Hřebejk má – dle mého názoru – navíc, točí bídu a k tomu bývá přeceňován. Strašlivá kombinace.

Zdroj: ČSFD

Mám pocit, že českému filmu citelně schází filmařská osobnost formátu Oldřicha Lipského. Rozhodně se mi nelíbilo všechno, co jsem od něj viděl, ale jeho slabší díla jsou více než dostatečně vyvažována těmi nejlepšími; myslím, že jsem ještě neviděl lepší český film, než je Tajemství hradu v Karpatech (1981). Nápadité prostředí a zpracování, hodně vtipný a chytlavý děj a v neposlední řadě též skvělý arcizloduch (v podání Miloše Kopeckého), to jsou ingredience, jaké u současných tuzemských filmů nevídám. Výborná je rovněž starší Adéla ještě nevečeřela, pro kterou v podstatě platí ty samé atributy. Nějak mi mezi všemi těmi dnešními hlubokomyslnými sondami či prostými komediemi chybí zajímavé a nové nápady, odvaha aspoň trochu riskovat a odprostit se od malosti češství, na kterou je, absolutně nevím proč, kladen tak silný důraz. Držím tudíž palce každému režisérovi, kterému se podaří přijít a prosadit s něčím odlišným (a zároveň stravitelným), než naše současná produkce nabízí, nebude to mít vůbec lehké.

Jan Hřebejk (ČSFD)
Oldřich Lipský (ČSFD)

Brazil, where hearts were entertained in June
We stood beneath an amber moon,
And softly murmured ‘Some day soon’
We kissed.

Tohle berte hlavně jako doporučení na čtvrteční večer, kdy se v televizi po delší době zase jednou objeví zajímavější film.

Zdroj: IMDb.com

Jsou filmy, které považuji za kvalitní. Mají chytrý děj, skvělé herce, hudbu i prostředí, ale nad nimi jsou ještě jiné filmy a to ty, které řadím jako opravdu osobní, a dokáží mě oslovit více než stovky dalších. Asi teď nepřekvapí tvrzení, že právě Brazil Terryho Gilliama k těmto snímkům patří. Poprvé jsem je viděl asi před rokem, a nešťastnou náhodou jsem zhlédl pouze polovinu, což mě dlouho mrzelo, nicméně před pár měsíci o prázdninách jsem tento prohřešek konečně napravil a filmy si celý vychutnal naplno.

Od bizarního začátku až do dramatického konce jsem nadšeně sledoval každé políčko filmu a prožíval s jeho hlavním hrdinou, úředníkem Samem Lowrym (Jonathan Pryce) jeho strastiplnou cestu z nepřátelské reality totalitního světa ke svým snům. Cestu, která dost možná začala pouze kvůli malé mouše, bezvýznamné stejně jako kterýkoli lidský jednotlivec v tom světě. Cestu, která nakonec skončila jako konečný útěk. Sam Lowry létá na nebi, bojuje s netvory a zachaňuje vysněnou dívku (Kim Greist), vězněnou v kleci jako on sám v opravdovém světě. Jeho cesta vede skrze setkání s mnoha dalšími existencemi, například se svým neschopným nadřízeným (Ian Holm), rebelujícím topenářem Harrym Tuttlem (R. De Niro) či starým přítelem Jackem (Michael Palin).

zdroj: IMDb.com

Je těžké Brazil někam jistě zařadit. Je to satirická science-fiction, ale možná ještě více romantický film, nicméně tohle moc nehraje roli. Když film skončil, byl jsem v rozpacích, nevěděl jsem, zda plakat nebo s hřejivým pocitem vzpomínat na veselejší události – ze všech Gilliamových postpythonovských snímků je právě v Brazilu tohoto humoru zdaleka nejvíce, dlužno podotknout, že do unikátního universa zcela zapadá.

Myslím, že už není třeba psát více, ve čtvrtek 11.10. v 21.40 (ČT2) je minimálně má volba zcela jasná: Brazil, where hearts were entertained in June…

Brazil (IMDb.com)
Brazil (Wikipedia.org)
Terry Gilliam (IMDb.com)