Hudba

Důležitá poznámka úvodem – tohle nebude klasická recenze, tak trochu tu totiž zavzpomínám na období pár let zpátky, kdy mi český hip-hop nebyl ještě cizí, poslouchal jsem Beastie Boys a poprvé uslyšel i WWW…

Už tomu jsou neuvěřitelné čtyři roky, co mi spolužák na střední dotáhl hromadu mp3 s především českou hip-hopovou hudbou. A já tomu propadl; Peneři, Indy&Wich, East Side Unia… líbilo se mi to dost a leccos se mi líbí i dodnes, ovšem za opravdu zásadní považuji až poslední zmíněnou položku – několikadílnou kompilaci, kdy jedno vydání obsahovalo (snad přímo končilo) písní “Déšť je voda k převaření” od jakýchsi WWW. A ta byla nad všechny, hlavně po textové stránce mi přišla nebývale zajímavá, nicméně nenašel jsem od nich nic dalšího (tedy vyjma zpěvákově účasti na desce Slowthinking Extáze) a dozvěděl se, že i přes roky existence stále nenahráli snad jedinou opravdovou řadovku. A jak mi ty známé české party přišly svým směřováním k americkému MTV vzoru stále více cizí (bráno s lehkou nadsázkou), Massive Attack či později Tricky pro změnu stále bližší, na český hiphop jsem časem zanevřel a vracel se k těm starým věcem vždy jen dočasně.

Neuniklo mi, že WWW někdy v roce 2007 konečně nahráli regulérní album, Neurobeat, zbystřil jsem však až před pár měsíci, kdy vydali desku další. Obě alba byla velmi dobře hodnocená, pročež jsem se nakonec rozhodl Neurobeat vyzkoušet a zíral jsem; už na první poslech mě to zaujalo a co teprve, jak jsem se do toho časem dostával. Celé nadšení bylo ještě umocněno live session rádia Wave, na které jsem byl přítomen a bylo mi jasné, že tu mám po dlouhé době českého intepreta, který mě opravdu oslovuje.

Pro neznalé je třeba zmínit, že ačkoli z hip-hopu vycházející, WWW znějí naprosto odlišně, než byste asi čekali. Zvuk je nekompromisní a dusný, ovšem pořád představuje pouze kulisu pro to nejdůležitější – texty. Ty jsou nezřídka až abstraktní a prim v nich hrají různé jazykové hříčky; často není napoprvé moc dobře patrné, o čem přesně pojednávají, co je ovšem společné pro všechny, je jejich negativistické vyznění a odraz určitých myšlenek jejich autora, které – jak je posloucháte stále dokola – jsou vám stále zřetelnější. Jako by to všechno nestačilo, tahle hudba je děsně zábavná a naživo se jedná o opravdu silný zážitek (po zmíněné live session jsem nakonec nevynechal ani jejich vystoupení při klubové noci během letošních United Islands a byl jsem z toho nadšený ještě víc). A ačkoli se minový Tanec sekyr líbí méně než Neurobeat, je to pořád velmi dobrá deska.

Že jsem o albu vlastně nic konkrétního nenapsal? I to je možný výklad, nicméně ono je třeba si zkrátka WWW poslechnout, ideálně bez jakýchkoli předsudků či očekávání. Pak snad pochopíte, že jakýkoli pokus o klasickou recenzi prostě nemá smysl.

88888888 (8z10)

Yeah Yeah Yeahs – Show Your Bones

S oznámením pražského koncertu (na který se již velmi těším) jsem se konečně odhodlal pustit si i druhou desku (2006) téhle zajímavé newyorské party. Ne, že by debut (Fever To Tell, 2003) byl špatný, ale určitě jsem po jeho poslechu neřadil kapelu mezi své hlavní oblíbence. S druhou deskou se nicméně můj přístup razantně změnil; ta deska je totiž parádní od začátku do konce a moc teď nechápu, proč jsem si ji tak dlouho odpíral. Co mimochodem stojí za povšimnutí – kromě charakteristického zpěvu Karen O, samozřejmě – je kytara; písně jako Phenomena, Cheated Hearts a zejména pak Warrior, vám budou především díky ní rezonovat ve zvukovodech ještě dost dlouho. Jejich novinka (It’s Blitz!) zní na první poslech také velmi zajímavě… už se opravdu nemůžu dočkat.

PJ Harvey – Uh Huh Her

Nebylo to snadné, ale konečně se mi snad podařilo vybrat nejlepší počin PJ. Prověřeno čím? Prověřeno časem. I po mnoha měsících od prvního poslechu na mě Uh Huh Her z roku 2004 působí díky své kombinaci zvuku a osobních textů stále velmi magicky. Co je pak v případě desek PJ Harvey naprosto ojedinělé, je bezchybná práce s atmosférou na úrovni, jakou jsem u ní jinde neslyšel; první písně jsou jakoby rychlejší a energičtější a až ke konci (počínaje You Come Through) přichází ty největší perly desky. Konkrétně It’s You je možná nejlepší písní téhle zpěvačky vůbec a ačkoli by minutoví Seagulls samostatně fungovali jen stěží, v tracklistu alba se jedná o nepostradatelnou položku. Jaká škoda, že touhle cestou nešla dál, slušel jí to totiž náramně…

Peter Gabriel – Security

Dá se řící, že v případě Security (1982) si už po prvních tónech můžete vytvořit skvělý obrázek o všem, co bude následovat – a veselejší či přístupnější to tedy rozhodně nebude. Patrně nejopomíjenější a nejexperimentálnější album z celé Gabrielovy diskografie mě oslovilo mnohem více než třeba jinak skvělé So a to právě svým velmi specifickým zvukem – ať už jde o práci s vokály, mnohdy v až agonické rovině, chladné rytmické asi-tleskání či silně negativní vyznění vůbec – ze všeho, co jsem kdy slyšel, nedokážu vybrat jedinou další desku, která by se Security alespoň trochu blížila. Pokud snad považujete Petera Gabriela za starého popaře, garantuji, že po poslechu tohohle vám sklapne čelist. Výtečná nadčasová záležitost.

Co se týče hudby, stál rok 2008 definitivně za to (stejně jako rok 2007); Bowie upevnil svou pozici osobní srdcovky, několik oblíbenců vydalo nečekaně zdařilé novinky a hlavně jsem objevil “novou” zásadní kapelu, The… The. Tohle setkání opět patří do kategorie náhodných, ale o to zásadnějších.

The The

Mind Bomb (1989), příznačný název. Téhle perle jsem nečekaně někdy v říjnu naprosto podlehl. Zatraceně dobré texty, to mě při poslechu u tolika interpretů nenapadá, u The The si to říkám skoro pořád. Asi každý má tendenci silně přilnout k takové hudbě, která mu sedí do nálady; na The The je perfektní, že (podobně jako třeba ten Bowie) sednou vždycky. Je až neuvěřitelné, s jakou přesností dokáže někdo vystihnout vaše pocity, vaše myšlenky a přitom vám i poskytnout odpovědi nebo dát alespoň určitý pohled. Sice trochu idealizace, při poslechu to však skutečně vnímám takhle.

Některé jejich (nebo spíše jeho; celé se to točí hlavně kolem zpěváka Matta Johnsona) další desky, co jsem poslouchal, sice nebyly tak skvělé jako tahle, nicméně pár desítek hodin jsem s nimi také strávil. Ať už jde o sebestřednou Soul Mining (1983), zvukově našlapanou Infected (1986) či komornější Dusk (1992), stojí The The definitivně za to.

David Bowie

Ačkoli na konci roku patřily mé zvukovody především The The (a stále patří), kraloval průběžně po celý rok Bowie, rok 2008 byl rokem Bowieho (tedy více než ty předchozí :-) ). Space Oddity, Statiton to Station, Heathen, Outside či Young Americans a další mi budou v hlavě rezonovat ještě hodně dlouho. A to jsem ještě několik zásadních desek neslyšel.

“Paráda, co říct více. Když se člověk naladí na Bowieho notu, začne hltat jednu jeho desku za druhou, v mém případě samozřejmě tak, aby si každou nahrávku patřičně užil. A vždy musím ocenit tu nadčasovost, která z jeho hudby bez ustání pryští a to platí i pro Space Oddity, ačkoli je stará již téměř 40 let. Zlatým hřebem je jednak stejnojmenná úvodní skladba a také samotný závěr. Je neuvěřitelné, jakou energii dodokáže vyvolat opakování jediného verše pořád dokola.” (Space Oddity, Poslouchám (VII.))

Xploding Plastix

Další bod pro Norsko. Chvíli si myslím, že už mě baví jen kytary, pak se vytasí Xploding Plastix s novinkou (Treated Timber Resists Rot) a už v tom zase lítám. Xploding Plastix je výtečná kapela a co se elektronické hudby týče, patří jednoznačně mezi nejlepší interprety, co jsem kdy slyšel. Další řadovka bude bude nejspíše až za pár let, do té doby nezbývá než se těšit a hlavně doufat, že přijedou do Prahy.

“Nu-jazz, acid jazz, electro jazz… není to jedno a to samé? A není to úplně jedno? V každém případě, klasický jazz mě sice zatím příliš nebere, tahle hudba (mimochodem dík za doporučení alba, A.) mě však pronásleduje už pár let. A kuřáci (fakt škoda, že sám nejsem), co maj rádi jazz a elektroniku, nechť si (společně s následujícím) zapíšou do úkolníčku mezi urgentní, už jen proto, že beztak nebudou žít moc dlouho.” (Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents, Poslouchám (VIII.))

PJ Harvey

Polly Jean po žebříku také vyšplhala o něco výše. Poslední deska White Chalk (2007) byla sice dost slabota, ale ta diskografie před ní, ta stojí za hřích. A navzdory tomu, že je každá deska trochu jiná, máte při poslechu všech těch nahrávek pocit, že je to stále stejná holka, byť jen v trochu jiné náladě. Snad se zase vrátí ke kytaře, ta jí prostě sluší. Povinná četba: To Bring You My Love (1995), Stories from the City, Stories from the Sea (2000), Uh Huh Her (2004).

Porcupine Tree

Porcupine Tree jsou fajn a pořád mě překvapuje, že mě tenhle progress rock dokázal zaujmout natolik, abych přelouskal hned několik řadovek, takovým hezkým trojlístkem budiž Stupid Dream (1999), In Absentia (2002) a Deadwing (2005). Mám sice pocit, že se nijak zvlášť neposunují, na druhou stranu se mi nezdá, že by kvalita nějak kolísala; je hodně vysoká a některé počiny jsou opravdu úžasné – obdivuji hlavně tu schopnost načasování, co se gradace písně týče; ty některé riffy jsou fakt senzační (Gravity Eyelids).

Nine Inch Nails

Pretty Hate Machine (1989), dalo by se říct, že deska pro chvíle, kdy se cítite opravdu mizerně, jen ty texty jsou docela slabé a prvoplánově negativní (a to právě ve srovnání s The The; tedy bez ohledu na žánr). Nicméně jako odpočinková záležitost je to skvělé, hlavně díky skvělému zvuku, nicméně mezi mé srdcovky se NIN nejspíše nikdy nezapíšou.

Pár dalších…
Když letmo projdu těch pár loňských desek, co jsem slyšel, tak jako největší hudební zklamání bych označil naprosto zbytečnou Dive Deep od Morcheeby a Beautiful Future od Primal Scream, nijak zvlášť mě na první ani druhý dojem nezaujali noví Sigur Rós (Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust). Na druhou stranu, Me and Armini od Emilíany Torrini mě velmi mile překvapila, ani ti M83 nebyli špatní (Saturdays = Youth). Takovou hezkou třešničkou pak byla Anywhere I Lay My Head od Scarlett Johansson; sice téměř samé coververze a nic extra to není, ale talent Scralett rozhodně má a navíc Bowie v pozadí se počítá.

Klasický jazz či jeho odnože mě nikdy až tolik neoslovovaly, ale jak jsem napsal v posledním Poslouchám, jazz střihnutý elektronikou (či elektroniku jazzem) můžu, alespoň v podání Apollo 440 či právě Xploding Plastix. Co naplat, Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents je prostě skvělá věc, a právě proto mě mrzí ten postupný odklon kapely od jazzu. Předposlední desku, The Donca Matic Singalongs (2003) jsem vstřebal taktéž teprve nedávno.

Pokud existuje něco jako zvuková a hudební abstrakce, tak přesně tohle je destinace, kam Xploding Plastix neomylně spějí. Mám za to, že převážná většina lidí tuhle hudbu prostě nepochopí. Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents bylo ještě stále rozumně přístupné album, nicméně už úvodní skladba Donca Matic z následující desky může pro mnohé představovat nesourodou zvukovou koláž elektronických smyček postrádající hlavu i patu. A přesto, já již při prvním poslechu nabyl silného dojmu, že právě takhle zní moderní elektronická romantika. Jenže pak bác, přes The Cave In Proper, ačkoli je to takové milé retro (“kluci rádi staré videohry”), jsem se dlouho nedokázal přenést a následující tracky na tom nebyly jinak.

Dal jsem tomu “poslední šanci”, přišel náhlý zlom a já si postupně obě desky velice oblíbil. Dokonce mám pocit, že nová Treated Timber Resists Rot je ještě o malinko lepší než The Donca Matic Singalongs, jen to chce skutečně dost naposlouchat a ono to začne fungovat. Když se tím trpělivě prokoušete, zjistíte, že má Treated Timber opravdu mimořádný záběr. K jazzu má sice již skutečně daleko, nabízí však svěží a pestrou porci elektroniky. Opravdu každá skladba má své unikátní vyznění. Errata je jako pohodová vlna, jen se zaposlouchat a nechat unášet, The Cost Of Resistance je čirá energie, následují dekadentní Joyous Insolence, bláznivý a zmatený The Full Graft, decentní Buldozer Butterfly vystřídá vzápětí velkolepé Austere Faultlines či zlověstná Band of Miscreants.

Směr, kterým se tihle Norové ubírají, se mi velice zamlouvá. A přestože zde narozdíl od předchozích nahrávek nezazní jediný (přinejmenším rozpoznatelný) vokál, má elektronický zvuk svou identitu, a funguje tak jako nosič nálady i určitého sdělení. Výborné.

88888888 (8z10)

Xploding Plastix (oficiální stránky)

Hudba Emilíany Torrini si napříč svým vývojem uchává specifický (a poměrně vzácný) rys – v určitém slova smyslu je skromná. Nic, co jsem od ní slyšel, nejevilo větší ambice vybočovat z řady ostatních nahrávek. To nezmiňuji jako kritiku ani netvrdím, že snad její tvorba postrádá osobitý charakter (to ani omylem), ale vždycky jsem měl pocit, že Emilíana chce prostě “jen psát písničky, hrát a zpívat”. Hlavně předposlední album, folkové Fisherman’s Woman (2005), je toho nevyvratitelným důkazem. Je to deska nesmírně pěkná (možná její nejlepší), ale tak nějak nic, co by lámalo hudební ledy, ba vytvořilo aspoň nepatrnou prasklinku, všechno je naprosto obyčejné.

O ještě starší Love in the Time of Science jsem již psal. Zvukově je rozhodně někde jinde a byl jsem tedy nemálo zvědavý, jak bude novinka při těch proměnách znít. Popravdě jsem nečekal nic nějak zvlášť nápaditého, Emilíana mě však vcelku zaskočila. Kvalitativně Me and Armini porovnávat v rámci celé diskografie si troufnu až s odstupem času, rozhodně se však jedná o nejexperimentálnější desku, co zatím nahrála (ty podivnosti z úvodu kariéry neberu v úvahu, ona sama je nemá příliš ráda). Tím nemíním, že je nějak extra-alternativní, je ale rozhodně velmi pestrá (a zároveň konzistentní). Zvukově se nachází zčásti jednak někde mezi oběma zmíněnými předchůdci, z druhé poloviny si Emilíana na MaA vyšlapuje zcela novou cestou. K tomu si připočtěte její okouzlující hlas a je hned jasné, že kolem tohohle alba jen tak lhostejně neprojdete.

Narozdíl od Fisherman’s Woman novinka postrádá jednotnou náladu. Ty rychlejší písně jsou zpravidla veselé a hravé, skvělým zástupcem budiž pozitivně laděná Big Jumps; pomalejší v protiváze jsou už znatelně smutnější. Konkrétně Dead Duck naprosto dokonale ilustruje atmosféru podzimu a jedná se zřejmě o nejlepší píseň desky vůbec. Nakonec i přes přítomnost oněch pozitivnějších skladeb či “experimentálních” záležitostí typu Gun deska celkově vyznívá spíše smutněji; tedy nijak zvlášť depresivně, je to smutek hudebně velmi příjemný a do současného počasí více než příhodný, navíc bez slabších částí.

Nemůžu říct, že bych toho z roku 2008 naposlouchal nějak moc (spíše málo; poslední Sigur Rós a Xploding Plastix mě stále čekají), ale stejně musím Me and Armini vyzdvihnout jako překvapení roku – tedy rozhodně jsem letos tak dobrou novinku nečekal, tím víc, že by měla být od Emilíany. Pokud pro tohle skvělé roční období hledáte nějakou příjemnou a lehce stravitelnou desku, je Me and Armini skvělá volba.

88888888 (8z10)

Emilíana Torrini (oficiální stránky)
Emilíana Torrini (fansite)

Původně jsem měl v plánu napsat na novou desku Primal Scream klasickou recenzi, ale z toho jaksi podvědomě sešlo a tak jsem se jal vzpomínat na některé starší počiny této kapely a důvody, proč jsem si ji tolik oblíbil. Každopádně jejich novinku velice dobře vystihuje například recenze na NEWMUSIC.CZ.

Stále si dobře vzpomínám, jaké dojmy jsem měl před dvěma roky z desky Riot City Blues. Tehdy jsem Primal Scream poslouchal více než dnes a tak pro mě takhle obyčejné a nezajímavé album bylo velkým zklamáním (ačkoli pár kvalitních písní nepostrádalo). S odstupem času se můj pohled příliš nezměnil; je to slušná deska, ale nic víc a právě to “víc” jsem právě od kapely, která stvořila tři tak výtečná alba jako Screamadelica, Vanishing Point a XTRMNTR, tak nějak očekával.

Společným prvkem zmíněných byla jistě fúze taneční a rockové hudby, ovšem – co platí pro desky PS obecně – každé je v rámci diskografie originální. Nemám ji sice naposlouchanou úplně celou, ale mohu říct, že stěží nějaké album označit za opakování toho předchozího; posun je totiž vždy přinejmenším výrazný. A tak zatímco Screamadelica je vcelku optimistická záležitost (dle jednoho staršího rozhovoru reflektující obecnou pozitivní náladu počátku devadesátých let, spojenou mj. s politickou situací; rozpadal se Sovětský svaz), tak o nějakých devět let mladší XTRMNTR představuje jasný protipól. Je to elektronická legenda; z hlediska textů velice negativní, hudebně rozmanitá, s výjimkou jedné skladby se celá nese ve velice rychlém a dosti agresivním tempu, navrch opravdu špinavý zvuk. Skladbu MBV Arkestra bude pravděpodobně devět z deseti lidí považovat za nesnesitelný randál, ten jeden (já) si ji ale fakticky oblíbí. A fantastická Shoot Speed/Kill Light je dlouhodobě má nejoblíbenější píseň kapely vůbec. Vanishing Point (1997) jako by zvukově i náladově tak trochu stál mezi oběma počiny, nejedná se však o pouhou vývojovou fázi; má hodně co do sebe – skladba Trainspotting je akustická mňamka a pak jsou tu i jiné kousky; rozhodně se nevyplatí ji opomenout.

Pitchfork Riot City Blues udělil dokonce 2.3/10 (což je teda brutálně málo) a těžko se obecně rozporuplnému přijetí divit; přijít po těch zmíněných alternativních perlách s něčím tam obyčejným – a místy i trochu nudným – to chtělo slušnou dávku sebevědomí. Já osobně v té době na PS docela zanevřel. Koneckonců, ani předchozí Evil Heat (2002) nebylo nějakým zázrakem (ačkoli na tom bylo stále o třídu výš, než RCB). Dodnes se mi velice líbí třeba Skull X; úrovně obdobných electro-rockových pecek z XTRMNTR sice nedosahuje, ale sama o sobě je to velice solidní a energická píseň. Zapomenout také nelze na bluesem nasáklou The Lord is My Shotgun, kde se Primal Scream předvedli mj. jako velcí vtipálci, když si přizvali Roberta Planta (pro neznalé: zpěvák Led Zeppelin), aby jim tam zahrál na foukací harmoniku.

Beautiful Future mi připadá zhruba na stejné úrovni jako právě Evil Heat (možná o ždibet slabší); jsou tu dokonce i určité podvědomé tendence je srovnávat, ačkoli si vlastně nejsou nijak zvlášť podobné. Předně, BF je znatelně méně zvukově novátorská a jakoby tak pokračovala v trendu, který nastolil RCB; rozhodně jsem měl u převážné většiny písní pocit, že se jedná o opakování už mnohokrát ohraných melodií. Co se ale Primals musí nechat, je, že stále hrají fakticky dobře a poslech nenudí. Jinak jako nejlepší píseň bych pak nejspíše vyzdvihl Beautiful Summer; v rámci celého repertoáru kapely to ale žel není nic extra.

Kvalita těch tří posledních alb PS každopádně přivádí k úvaze, jak to s nimi bude v budoucnu. Ten propad je znatelný; jako kdyby jim po XTRMNTR náhle došla většina invence, kterou předtím doslova hýřili. Netroufám si hádat, zda se jedná o pouhé “drobnější” klopýtnutí (které potkalo už spoustu jiných kapel) anebo jde o pomalý a nezvratný úpadek a raději prostě další desku nebudu očekávat. Jediné, čím jsem si v souvislosti s budoucností PS jistý, je, že své příznivce opět překvapí.

Primal Scream (oficiální stránky)
Webadelica (fansite)

…a užívám si naprosto nekritický fanatismus.

David Bowie – Station to Station

Rád bych – ale nemohu – označil Bowieho za další vývojový stupeň člověka. Nemohu proto, že při současném stavu se jedná o výjimečnou modlu, která jasně vyniká. Před pár lety jsem mohl sotva tušit, nakolik mě tento umělec časem osloví a teď už přijímám každou jeho desku s vysokým očekáváním, které se záhy splní (což je skutečně raritní situace, především tím, že se v případě Bowieho téměř pořád opakuje). Mé příspěvky zní asi opravdu dost nekriticky, ale nemůžu si pomoct, úvodní skladba je naprosto super (a to následující není rozhodně k zahození). Jeho nejlepší deska je samozřejmě pořád Outside, ale která by mohla být druhá, to si netroufám říct.

Xploding Plastix – Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents

Nu-jazz, acid jazz, electro jazz… není to jedno a to samé? A není to úplně jedno? V každém případě, klasický jazz mě sice zatím příliš nebere, tahle hudba (mimochodem dík za doporučení alba, A.) mě však pronásleduje už pár let. A kuřáci (fakt škoda, že sám nejsem), co maj rádi jazz a elektroniku, nechť si (společně s následujícím) zapíšou do úkolníčku mezi urgentní, už jen proto, že beztak nebudou žít moc dlouho.

Apollo 440 – Electro Glide In Blue

Divné, ale podle všeho jsem o tomto počinu dosud sem nenapsal ani řádek, což nyní musím napravit. Pro spoustu lidí by mohlo být neuvěřitelně obtížné vybrat nejlepší desku svého života, tu jedinou. Pro mě je to ovšem velice snadné. Sorry, Kid A, Outside a všechny ostatní. Electro Glide In Blue (1997) znám už snad pět let (spíše více, mám to v mlze) a za to dobu mě ni trochu neomrzela. Jako v případě každého skutečně kvalitního díla platí, že čím více jej sjíždíte (koukáte/posloucháte/čtete…), tím jej máte raději. Mimochodem, cokoli jiného od A440, co jsem slyšel, se mi ani z poloviny nelíbilo tak jako Electro…, vlastně si myslím, že se jedná o dnes už odepsanou kapelu, ale za tohle bych jim stejně stavěl pomník. Elektronika, rock, jazz; to vše dohromady v téměř bezchybném koktejlu (škoda slabého závěru, ten k té absolutní dokonalosti chybí), jehož každý poslech je vskutku jedinečnou událostí.

Xploding Plastix (oficiální stránky)
Apollo 440 (oficiální stránky)

Pokud bych měl nejnovější desku francouzské jednočlenné kapely M83 popsat jen velmi stručně, nejpatřičnější reakcí by bylo prohlášení, že novinka pokračuje tam, kde Before the Dawn Heals Us (2005) skončila. Vůbec tím nechci naznačit, že je tahle deska stejná, a to i navzdory přítomnosti několika styčných ploch.

Stejně jako Before… – a možná ještě více, jak ostatně evokuje název – zní Saturdays = Youth poměrně dost “teenage”, v celkovém pojetí desky je to zvláště zpočátku výrazně slyšet. Normálně mi taková hudba vůbec nic neříká, ale “teenage elektronika” v podání M83 se poslouchat dá a to příjemně, čehož jsou důkazem obě zmíněné řadovky. Další příjemný prvek představuje určitá pestrost, která však nemá za následek nesoudružnost celku a jednotlivé, vzájemně dost odlišné, skladby na sebe plynule navazují. Jen trochu škoda, že tu není více podobných záležitostí typu úvodní You, Appearing (dle mého názoru nejvydařenější píseň celé desky), kdy elektronika na začátku tvoří pouhé kulisy, zatímco v popředí zaznívá piano a vokály, aby pak při konci skladba za účasti všech tří složek až monumentálně vygradovala, nádhera. Ani dál to však není špatné. Písně Kim & Jessie a Graveyard Girl jsou svým způsobem duchovními nástupci Don’t Save Us from the Flames z Before… a právě ony nejvíce nesou ten “odkaz mládí”. Naopak Couleurs je dalším zajímavým elektronickým experimentem přecházejícím z poměrně barvitého úvodu k rychlému opakování téměř neměnné melodie, aby ke konci píseň své tempo opět zvolnila.

Jenže, když jsem mluvil o styčných plochách, měl jsem namysli i zápory. Takže na této desce jsem si taktéž našel jednu skladbu, jejíž zvuk mi nezní dvakrát líbivě. Jako by ji sem A. Gonzalez podstrčil schválně; protivná hip-hopová melodie (tedy nic proti hip-hopu jako takovému) celkem úspěšně zničí dosud skvělou atmosféru desky. Jedná se, pravda, jen o úvod (ne, rap zde naštěstí nezazní), ale stejně mě dovede pokaždé nepříjemně překvapit a celé album by bez ní vyznělo mnohem lépe. Nic podobného se už naštěstí neopakuje a tak následují další vydařené skladby, ať už rychlejšího (Highway of Endless Dreams) či pomalejšího tempa (Too Late). Druhé velké negativum spočívá v ukončení desky. Nemám nic proti delším závěrům, ale ty, které jsem mohl slyšet ať už na Before… či ještě starší Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts byly přímo nesnesitelně roztahané a nejspíše si na nich M83 zakládá, protože stejná situace se opakuje i zde. Poměrně slabé a nevýrazné téma se v neměné podobě opakuje několik dlouhých minut a přitom se často právě závěr velkou měrou podepisuje na dojmu z celé desky.

Celkově vzato je však Saturdays = Youth nadprůměrně kvalitní počin. Ta dvě slabá místa sice zamrzí o to víc, že by se jim dalo bez problémů vyhnout, pozitivní pohled však naštěstí zůstává. Příznivce M83 nová deska nezklame a navíc má zcela jistě i na to, získat si další.

7777777 (7z10)

M83 (oficiální stránky)

Byly doby, kdy bych se na novou desku Morcheeby opravdu těšil, ale ty už jsou dávno pryč. Když o tom tak přemýšlím, k poslechu Dive Deep jsem se rozhodl z čiré zvědavosti. “Jak asi bude kapela znít teď, když je celá tvorba téměř výhradně v rukou bratrů Godfreyových?” něco takového jsem si podvědomě určitě říkal.

První skladba, Enjoy the Ride, jako by se vás snažila pozitivně naladit na celé nadcházející album. A vcelku se jí to skutečně daří. Neurazí a hlas prvního hosta, zpěvačky Judy Tzuke, se dobře poslouchá, tak se jede dál. Následující Riverbed si doporučuji opravdu vychutnat, protože je tím nejlepším, co celá deska nabízí. Tentokrát host rodu mužského. Musím vzpomenout na úžasný duet (no, duet) Skye a Kurta Wagnera z alba Charango (2002; v mém pohledu zřejmě nepřekonatelný počin kapely). A napadá mě, že by mohlo být více než zajímavé, kdyby byl novým hlavním zpěvákem Morcheeby muž; taková “drastická” změna by přitom vůbec nemusela znamenat nějakou katastrofu, ostatně tyto dvě písně (a nejen ony) jsou toho důkazem. Ale nic takového se neděje, není frotman (frontwoman), pouze zástup hostů. Další zpěvačka, další zpěvák, jakobyste poslouchali nějakou kompilaci.

Za chvíli vám začne docházet ten největší průšvih. Znáte-li předešlou tvorbu kapely, vytane vám na mysli v průběhu poslechu následující věta: “Už jsem to někdy slyšel.” To ještě není taková hrůza, ta však záhy následuje: “A bylo to mnohem lepší!” Dal jsem Dive Deep dost šancí a nudila mě už při prvním poslechu a nebaví mě ani teď. Ne, že by se mi ta hudba nelíbila (občas jsou tu i jasná místa) nebo mi nic neříkala – to pro mě za určitých okolností může být i výzva k dalšímu zkoumání – nová Morcheeba mě prostě nebaví. Po odmlce znovu uslyšíte i rap (One Love Karma), ale co má být? Ten dřív býval taky. Lepší, živější, energetičtější. Ani zvukově není deska nějaký zázrak, standardní Godfreyové.

A něco tomu fakt chybí; jakkoli si můžou bratři prohlašovat, že Morcheeba byla vždy především jejich dítkem, právě Skye jí propůjčila svou tvář a svůj hlas a to jsou klíčové poznávací pojmy nejen pro nějaké prašivé promo, ale i pro hudbu samotnou. Kterákoli z prvních čtyř řadovek smete tuhle novinku jako nic, to se v podstatě nedá ani srovnat. The Antidote (2005), kdy se v kapele po odchozí Skye nakrátko zabydlela Daisy Martey, byla už o dost slabší, Martey ale zvukové koláže Godfreyů dokázala udržet nad vodou. Teď už je nedrží nikdo. A ony se potápějí. A hlubuko. Nakonec, co se týče kvalitativního ohodnocení, nemohlo album dostat lepší jméno.

Morcheeba zůstává mou oblíbenou kapelou a na desky se Skye nedám snad nikdy dopustit, především tedy ne na zmíněné Charango a taktéž Big Calm (1998). Po Antidote jsem ještě věřil, teď už ne.

4444 (4z10)

Morcheeba (oficiální stránky)

Emilíana Torrini – Love in the Time of Science

Další skvělá hudba z Islandu; Emilíana Torrini je má dlouhodobá oblíbenkyně. Její hudba je poměrně nenáročná, snadno zaposlouchatelná i zapamatovatelná, což je přímo vražedná kombinace. Sice její desky nemůžu označit jako nějak zvlášť zásadní, ale mají svou hodnotu a tak se k nim pravidelně vracím, což považuji za důležitý klad. Konkrétně deska Love in the Time of Science (1999) bývá, kdoví proč, řazena jako trip-hopový počin, mě spíše sedí označení coby rock/pop střižený nějakou tou elektronikou. Žánr nežánr, ať už Torrini zpívá a hraje cokoli, vždy se to moc dobře poslouchá. A s trochou štěstí tento rok vyjde její další deska, jsem tedy docela zvědavý, co to při jejím poměrně širokému záběru bude tentokrát.

Lamb – Lamb

Téhle dvojky je opravdu škoda, navíc tenhle jejich debut z roku 1996 jsem objevil až před pár měsíci a myslím, že jej nyní mohu vyhlásit jako to nejlepší, co jsem od nich slyšel (porovnávám s What Sound a Between Darkness & Wonder). Narozdíl od zmíněných následovníků mi připadá znatelně méně chilloutový a více elektronický (směrem právě k trip-hopu), což v tomto připadě ani v nejmenším nevadí, protože to, co Andy Barlow místy předvádí, je přímo elektronická pastva pro uši. Navíc je kvalita skladeb vyrovnanější a album tak téměř postrádá slabá místa.

David Bowie – Space Oddity

Paráda, co říct více. Když se člověk naladí na Bowieho notu (což mi rozhodně nějakou chvíli trvalo), začne hltat jednu jeho desku za druhou (výjimku představuje Low, která mi tedy nijak zvlášť nesedla; možná je to jen tím, že tam málo zpívá), v mém případě samozřejmě tak, aby si každou nahrávku patřičně užil. A vždy musím ocenit tu nadčasovost, která z jeho hudby bez ustání pryští a to platí i pro Space Oddity, ačkoli je stará již téměř 40 let. Zlatým hřebem je jednak stejnojmenná úvodní skladba a také samotný závěr. Je neuvěřitelné, jakou energii dodokáže vyvolat opakování jediného verše pořád dokola.

“The Sun Machine is Coming Down, and We’re Gonna Have a Party”

Člověk má pocit, jako by slyšel hlas hudebního boha.

Emilíana Torrini (oficiální stránky)
Emilíana Torrini (fansite)
Lamb: Gorecki – videoklip (YouTube.com)
David Bowie (oficiální stránky)