ČSFD
Last.fm
Databáze-her.cz

Už tomu jsou neuvěřitelné čtyři roky, co mi spolužák na střední dotáhl hromadu mp3 s především českou hip-hopovou hudbou. A já tomu propadl; Peneři, Indy&Wich, East Side Unia… líbilo se mi to dost a leccos se mi líbí i dodnes, ovšem za opravdu zásadní považuji až poslední zmíněnou položku – několikadílnou kompilaci, kdy jedno vydání obsahovalo (snad přímo končilo) písní “Déšť je voda k převaření” od jakýchsi WWW. A ta byla nad všechny, hlavně po textové stránce mi přišla nebývale zajímavá, nicméně nenašel jsem od nich nic dalšího (tedy vyjma zpěvákově účasti na desce Slowthinking Extáze) a dozvěděl se, že i přes roky existence stále nenahráli snad jedinou opravdovou řadovku. A jak mi ty známé české party přišly svým směřováním k americkému MTV vzoru stále více cizí (bráno s lehkou nadsázkou), Massive Attack či později Tricky pro změnu stále bližší, na český hiphop jsem časem zanevřel a vracel se k těm starým věcem vždy jen dočasně.

Neuniklo mi, že WWW někdy v roce 2007 konečně nahráli regulérní album, Neurobeat, zbystřil jsem však až před pár měsíci, kdy vydali desku další. Obě alba byla velmi dobře hodnocená, pročež jsem se nakonec rozhodl Neurobeat vyzkoušet a zíral jsem; už na první poslech mě to zaujalo a co teprve, jak jsem se do toho časem dostával. Celé nadšení bylo ještě umocněno live session rádia Wave, na které jsem byl přítomen a bylo mi jasné, že tu mám po dlouhé době českého intepreta, který mě opravdu oslovuje.

Pro neznalé je třeba zmínit, že ačkoli z hip-hopu vycházející, WWW znějí naprosto odlišně, než byste asi čekali. Zvuk je nekompromisní a dusný, ovšem pořád představuje pouze kulisu pro to nejdůležitější – texty. Ty jsou nezřídka až abstraktní a prim v nich hrají různé jazykové hříčky; často není napoprvé moc dobře patrné, o čem přesně pojednávají, co je ovšem společné pro všechny, je jejich negativistické vyznění a odraz určitých myšlenek jejich autora, které – jak je posloucháte stále dokola – jsou vám stále zřetelnější. Jako by to všechno nestačilo, tahle hudba je děsně zábavná a naživo se jedná o opravdu silný zážitek (po zmíněné live session jsem nakonec nevynechal ani jejich vystoupení při klubové noci během letošních United Islands a byl jsem z toho nadšený ještě víc). A ačkoli se minový Tanec sekyr líbí méně než Neurobeat, je to pořád velmi dobrá deska.

Že jsem o albu vlastně nic konkrétního nenapsal? I to je možný výklad, nicméně ono je třeba si zkrátka WWW poslechnout, ideálně bez jakýchkoli předsudků či očekávání. Pak snad pochopíte, že jakýkoli pokus o klasickou recenzi prostě nemá smysl.

88888888 (8z10)

Člověk žijící pod střechou rodičů má samozřejmě trochu zkreslené představy, jaké to tam venku může být a většinou tedy hodně nadnesené… “najdu si nejlepší práci na světě, budu vydělávat desetitisíce, nebudu mít žádné problémy” ono to totiž nakonec bylo docela naopak :-) a jak jsem psal, první měsíce to byl totální sešup dolů, práci se mi podařilo najít až ke konci září (původně jsem čekal, že to může v Praze trvat maximálně týden) a reálně mi tak hrozil pracák (místo z nejděsivějších). Pak splácení půjček, tříměsíční zkušební doba a do toho další blíže nespecifikované potíže (které jsem si tedy zavinil sám), které vyvrcholily až naprostou lhostejností a pohrdáním sebe samým, což v určité míře zůstává dodnes. Místy mi vůbec nezáleželo, co bude další den či zda budu vůbec žít. Všechno začalo být příliš šedé, příliš jednotvárné. Na to kritické září jsem nakonec začal vzpomínat jako na jedno z nejzajímavějších období života, protože se pořád všechno měnilo a nic nebylo jisté. Ne, že bych tedy chtěl přímo tohle zažít znovu, ale uvědomil jsem si, co mám rád…

Je skvělé, když se život vyvíjí, musíte se vypořádávat s různými skutečnostmi a nevíte jistě, co vás potká. Jenže nic takového se vám nemůže stát, když zůstanete stát na místě. A tak jsem se konečně odhodlal sbalit si kufry a panelákový Chodov opustit, směr Vinohrady. Chybí mi zatím stůl i závěsy, takže mě konečně čeká nějaký nákup bytového vybavení (z čehož tedy nijak nadšený nejsem), zato bydlím v klidné části poblíž centra, kde mám téměř vše na dosah ruky. Odbočil jsem.

Jakmile se rozhodnete začít žít na svém, doba, kdy mezi vaše největší starostí patří otázka, co budete dělat v sobotu, nenávratně pomine a chtě nechtě se do popředí dostanou snad ještě přízemnější záležitosti – “musím zaplatit nebo zařídit tohle či tamto, zavolat tomuhle a domluvit se na onom”… je docela vtipné, že ačkoli jste původně mířili za svobodou, nakonec jí máte z určitého úhlu pohledu ještě méně. Na druhou stranu je asi zbytečné využívání rodičů nějak uměle prodlužovat, protože jednou to nakonec skončí a čím dřív to bude, tím lépe pro vás. Navíc všechny ty zkušenosti za to stojí (alespoň podle mé idiotské filosofie).

Tenhle příspěvek je asi velmi zmatený, takže už jej ukončím. Jsem rád člověkem, jakým jsem a zároveň jej velmi nesnáším. Snad tedy neustrnu na mrtvém bodě, nebudu spokojený a půjdu dál v naději, že mě ještě leccos zajímavého potká. Tak to bude nejlepší.

Instalace, první dojmy a ovladače

Instalace byla poměrně jednoduchá, neřekl bych nijak zvlášť jednodušší či kratší než u předchozích verzí (jak snad MS svého času prohlašoval), ale ani nijak složitější. Instalátor (spuštěný přímo v XP z vypáleného média – rozhodně se chraňte použití image, během instalace se provede několik restartů) nabídl i update stávajícího systému, před čímž (v případě testovacích, časově omezených verzí) důrazně varuji a upřímně – nedoporučoval bych to ani u finální verze, leda v případě přechodu Vista > 7. Ideální je nainstalovat W7 jako zcela nový systém, umístil jsem jej tedy na druhý oddíl (předcházející zálohu veškerých důležitých dat nejspíše netřeba zmiňovat) a čekal, co se bude dít. Dopadlo to podle nejlepších očekávání; systém se úspěšně nainstaloval vedle XP a označil se jako primární (to lze potom kdykoli změnit, buďto pomocí integrovaných nástrojů anebo třeba EasyBCD utilitou). Po prvním rozkoukávání musím konstatovat, že samotný systém běží hezky svižně, ovšem nevypadá zrovna nejlépe; rozlišení 800×600 se roztáhne přes celý širokoúhlý display a je tedy jasné, co se nevyhnutelně blíží, ta asi nejhorší část vyznačující se nezřídka proklínáním výrobců SW/HW, nadávkami, záchvaty naprosté bezmoci proti nadvládě strojů… ale ne, tak hrozné to instalování driverů naštěstí nebylo :-).

Ale procházka růžovým sadem také ne. Dlužno podotknout, že systém byl schopný nalézt pro většinu klíčových zařízení drivery automaticky a to včetně grafické karty či wifi. V případě zvukovky jsem musel nakonec sáhnout po manuální instalaci, jelikož původní systémem doporučené ovladače způsobovaly nepříjemné praskání zvuku, když tu jsem narazil na první potíže. Systém si chtěl za každou cenu ponechat ty nainstalované, aniž by nějak bral na vědomí, že se je snažím přeinstalovat. Popravdě koncepce instalace ovladačů ve Windows mi přišla vždycky docela problematická; existuje asi deset tisíc cest, jak nové drivery nainstalovat, ale zpravidla jen jedna (ta nejméně nápadná) funguje a tak je celý proces hlavně o tom, vyzkoušet všechny a najít tu správnou, ve Vistách a 7 je to pak ještě ztíženo UAC (User Account Control), ale o tom více později.

Mnohem horší to bylo s grafikou. Jak jsem už zmínil, systém našel uspokojivě funkční ovladače sám, kamenem úrazu se stalo až ATi Catalyst Control Center (pro neznalé: speciální tool od ATi pro konfiguraci karty), které jsem potřeboval vlastně jen kvůli tomu, abych nastavil centrování obrazu/zachování proporí při běhu fullscreen aplikací v nižším rozlišení. Jak jsem pročítal fóra, pátral po řešeních a zkoušel bezúspěšně vlastní nápady, naděje mě pomalu opouštěla (existovaly už nějaké zkušební verze, nicméně ty – možná kvůli starší verzi ovladačů – nefungovaly a verze pro Windows Vista jakbysmet), když tu jsem až o pár dní později našel nenápadný tip, který by mě u takového problému nejspíše nenapadl – všemocný režim kompatibility. Stáhl jsem tedy starší Control Center v balíku spolu s ovladači určenými pro XP, nastavil instalátoru CCC kompatibilitu s Windows XP SP2 a hle, Control Center se úspěšně nainstalovalo a rozjelo!

Co všechno to asi umí…

Teď je konečně čas na ta příjemná zjištění. Rychlost. Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen. I teď, po instalaci všech důležitých komponent a programů třetích stran zůstávají sedmičky na mém starším notebooku (Windows Experience Index je 3.6 z maximálních 7.9) opravdu velmi svižné (zejména taková rychlost startu je s XP naprosto nesrovnatelná, 7 nabíhají prakticky ihned po zadání hesla) a to i se zapnutým prostředím Aero včetně všech efektů. Bravo! Člověk se sice jen těžko ubrání dojmu, že celé je to hlavně taková ozdoba okolo a třeba transparentnost oken nemá v podstatě jediný praktický účel, ale kouká se na to hezky a nijak znatelně to počítač nezpomaluje.

Lidé přecházející z Windows XP budou mít zpočátku patrně menší obtíže se v novém prostředí zorientovat; opravdu hodně věcí je jinde a jinak, příkladem za všechno budiž ovládací panely. Asi první velkou změnou, kterou zaznamená snad každý, je nový taskbar. Teď zobrazuje pouze velké ikony programů bez popisů, navíc byl sloučen s panelem rychlého spuštění. V případě potřeby jej lze přepnout do více klasického uspořádání (tj. menší ikony a popisky), nicméně musím přiznat, že jsem si na to nový styl velmi rychle převykl a je to oproti původnímu konceptu opravdu viditelný krok vpřed. Vývojáři do něj navíc implementovali několik dalších vychytávek, jako je pozadí indikující průběh stahování, nevýhoda je, že se to (celkem logicky) týká pouze uzpůsobených produktů Microsoftu, snad ale časem přibude možnost tyhle rozšířené funkce implementovat i v dalších programech. Pořád je tu aspoň náhled, takže máte-li třeba ve Firefoxu otevřené okno se stahováním, dozvíte se aktuální stav pouhým najetím kurzorem na ikonu v taskbaru.

Ačkoli trend výrazněji inovovat zažité uživatelské prostředí nastartovaný v MS před pár lety cením, při pohledu na UI posledních Windows vidím všude spoustu nevyužitého potenciálu; stačí když se zaměřím třeba na ten taskbar a hned mě napadá několik způsobů, jak jej vylepšit. Je tu nová sada klávesových zkratek a dokonce se objevují náznaky užití gest myší (když například uchopíte nějaké okno a zatřepete s ním, všechna ostatní se minimalizují), což je dle mého tah správným směrem (uživatelé vybavených prohlížečů o tom jistě vědí své), ale zase je to jen ten “krok” – chtělo by to více.

Přesunutím libovolného okna k okraji se toto zarovná
na jednu polovinu. V případě vrchního okraje se maximalizuje

Hodně mě zklamal Windows Media Player 12; pominu-li nějaké ty chyby (vzhledem k RC stavu akceptovatelné), působí tak nějak méně schopněji než předchozí verze a především třeba vůbec nenabízí skvělý miniaturní toolbar do taskbaru, co měly verze předchozí; uživatel se musí spokojit jen s tím, že se mu pár ovládacích prvků (resp. tři) zobrazí až v okně náhledu po najetí, což je tedy velmi chabá náhrada. Naštěstí hračičkové nelenili a k dispozici je tak neoficiální možnost downgradu na verzi 11, návod jak na to naleznete třeba tady, upozorňuji však, že se jedná o zásah na vlastní riziko a WMP11 nemusí ve Windows 7 fungovat zcela optimálně (přinejmenším jednu drobnou chybu jsem již objevil – nedokáže spustit přehrávání pouhým klepnutím na hudební soubor; záznam se musí nacházet buďto v knihovně či být alespoň předem přetažen do playlistu).

Windows Media Player 11 neoficiálně ve Windows 7

V základní výbavě samozřejmě nechybí Internet Explorer 8. Nová verze je rozhodně velkým posunem vpřed, ale z mého pohledu jí chybí nějaká zásadní feature, kvůli které bych na něj přešel z třetího Firefoxu; třeba vývojářské nástroje jsou docela fajn, ale s Firebugem se dají srovnávat jen stěží a dvě na první nejviditelnější novinky (tj. Accelerators a WebSlices) považuji jen za více či méně zajímavé doplňky. Co ve srovnání s předchozími verzemi Windows chybí je jednoduchý e-mailový klient. Přitom zrovna v tomhle směru se za Windows Live Mail Microsoft rozhodně stydět nemusí, ačkoli poslední verze se dle mého z uživatelského hlediska moc nepovedla. Ostatně jak je patrno i z posledního vzhledu Windows, ikony z mnoha nástrojových panelů (třeba ve Windows Explorer) prostě zmizely a zůstal jen strohý text; přiznám se, že tohle moc nechápu, pominu-li totiž fakt, jak sterilně takové prostředí působí, připadá mi to jako krok zpět – vždyť člověk si zrovna takovéto ovládací prvky pamatuje lépe dle obrázku než splývajícího textu. Je tak nejspíše jen otázka času, kdy se ikony do Windows i všech příslušných aplikací zase vrátí, jen škoda, že si tuhle “novinku” nechá MS zase na příště.

Jediným klepnutím na čas se vyvolá hezký a přehledný
kalendář, aniž by se otevřelo jeho nastavení

Co je fajn, tak fakt, že naprostá většina důležitých programů funguje bez problémů a třeba Firefox (s kompletně přeneseným nastavením vč. historie) běží dokonce o dost svižněji než na XP. Spolu s několika dalšími aplikacemi se mi jej dokonce podařilo rozjet bez nutnosti instalace z původního umístění na oddílu s původními Windows, ačkoli tohle samozřejmě záleží program od programu a určitě se na to nelze nijak spoléhat. Důležitou novinkou pro podporu starších programů je Windows XP Mode, který je nutné spolu s posledním MS Virtual PC dodatečně stáhnout a co především – váš procesor musí podorovat hardwarovou virtualizaci; kterou třeba ten můj nemá a tudíž v tomhle směru nemám co říct. Obecně jsem však neměl problémy se spuštěním téměř čehokoli – v nejhorším obvykle zafungovalo klasické nastavení kompatibility a dalších možností ve vlastnostech.

[(Ne)Vy]chování

Novinkou ve Vistách nejproklínanější byla jistě zmíněná UAC (velmi volně přeloženo jako “Kontrola uživatelských oprávnění”, oficiální český termín neznám). Zjednodušeně řečeno neskutečně otravná služba, která vás zahlcovala potvrzovacími dialogy, i když jste třeba jen chtěli změnit datum. Většina (zdatenějších) lidí ji vypla, ostatní mohli leda nadávat. Ona myšlenka omezování uživatelských práv, třeba v rámci prevence proti škodlivému software a jeho zásahům, je samozřejmě dobrá, ale nasadit v nové verzi systému takhle silnou kontrolu, když ty předchozí v podstatě žádnou neměly, bylo od Microsoftu dost neprozíravé. Podstatné množství programů prostě s něčím takovým vůbec nepočítá (píšu v přítomném čase, protože to platí stále), tím méně pak uživatelé. Jednou ze zásadních změn nových 7 tak mělo být zlidštění této ochrany. I tak bylo jedním z mých prvních kroků po instalaci nastavení varování na minimum a upřímně – rozdíl je znatelný, ale mohlo tedy být lépe. Chybí mi třeba volba, aby si systém pamatoval povolení/zakázní i pro příště, takže když třeba pravidelně spouštíte určitý program s administrátorskými právy (volba přístupná hned v kontextovém menu či ve zmíněném nastavení kompatibility), UAC se vás bude ptát pokaždé. A ano, je logické, že aplikace třetí strany by neměla mít možnost libovolně měnit například asociace programů k typům souborů, ale řekne vám tedy systém, proč tohle nejde? Nikoli, bezpečnost nebezpečnost, opět spouštíme s administrátorským oprávněním.

Na druhou stranu, je to jen drobná nepříjemnost, přinejmenším ve srovnání s nastavováním přístupových práv ke složkám a zde by tedy někdo potřeboval opravdu přes nos. Jsem zvyklý na to (a jistě nejen já), že se všemi složkami a soubory na discích podléhajících počítači, se kterým pracuji, mohu libovolně manipulovat, snad vyjma systémových či těch, co náleží výhradně jiným uživatelům. Ne tak v 7. Ty mi prostě oznámí, že nemám práva a musím tak znovu a znovu potvrdit každou úpravu, které se dopustím (tj. zejména přejmenování, přepisování či mazání) a to třeba i u adresáře, který jsem si dodatečně navolil coby úložiště dokumentů (tj. používám stejnou složku co v XP, ovšem umístěnou mimo Documents and Settings). Následuje tedy proklikávání se ve vlastnostech a zvolení sebe coby vlastníka složky, což kupodivu nemusí být klíč k úspěchu a tak je dobré rovnou nastavit plná přístupová práva. Pro zkušenějšího člověka to není až takový problém (tomu bude vadit, že ačkoli je zkušený, systém s ním jedná jako s naprostým idiotem), ovšem nedovedu si představit, jak s tímto zápasí méně zdatnější uživatelé a zjevně se touhle myšlenkou nezabýval ani nikdo v Redmondu, protože nikde není patrná alespoň snaha o konstruktivní nápovědu, je vám přinejlepším oznámeno, co máte udělat, už ne jak.

Aby však nedošlo k mýlce ještě poznamenávám, že tento problém se týká pouze složek vytvořených před instalací systému (nebo abych byl přesný – v rámci jiného systému), tj. při zavedení na úplně čistý disk vás tohle zápolení patrně nepotká, ovšem jen do doby, než zkusíte připojit svůj externí USB disk…

Takže jak?

Mám z nejnovějších Windows trochu smíšené pocity, na jednu stranu svižný a elegantní systém s mnoha vychytávkami, na tu druhou nemálo nevyužitého potenciálu v oblasti uživatelského rozhraní, které není špatné, ale mohlo být o tolik lepší a především – systém oprávnění je věc užitečná, ale pro drtivou většinu lidí naprosto nezajímavá. Měla by to být ochrana vůči nežádoucímu přepisování systémových souborů, nikoli nástroj nesmyslné buzerace. Chybí mi třeba velmi nějaký Behaviour Control, kde bych mohl kompletně spravovat chování systému od klávesových zkratek po UAC.

Abych jen připomenul upozornění z úvodu, pořád se jedná o testovací verzi a do vydání finální se během následujících několika měsíců určitě leccos změní a věřím tomu, že povětšinou k lepšímu, není tedy na místě vytvářet si přehnaně negativní dojmy. Ostatně Microsoft si toto testování velmi pochvaluje a opravuje jeden nedostatek za druhým, dost možná se tak stále populární XP konečně dočkají svého skutečného nástupce. Jestli si budu někdy v bližší budoucnosti pořizovat nový stroj, o jiném systému už nejspíše ani nezauvažuji.

S oznámením pražského koncertu (na který se již velmi těším) jsem se konečně odhodlal pustit si i druhou desku (2006) téhle zajímavé newyorské party. Ne, že by debut (Fever To Tell, 2003) byl špatný, ale určitě jsem po jeho poslechu neřadil kapelu mezi své hlavní oblíbence. S druhou deskou se nicméně můj přístup razantně změnil; ta deska je totiž parádní od začátku do konce a moc teď nechápu, proč jsem si ji tak dlouho odpíral. Co mimochodem stojí za povšimnutí – kromě charakteristického zpěvu Karen O, samozřejmě – je kytara; písně jako Phenomena, Cheated Hearts a zejména pak Warrior, vám budou především díky ní rezonovat ve zvukovodech ještě dost dlouho. Jejich novinka (It’s Blitz!) zní na první poslech také velmi zajímavě… už se opravdu nemůžu dočkat.

PJ Harvey – Uh Huh Her

Nebylo to snadné, ale konečně se mi snad podařilo vybrat nejlepší počin PJ. Prověřeno čím? Prověřeno časem. I po mnoha měsících od prvního poslechu na mě Uh Huh Her z roku 2004 působí díky své kombinaci zvuku a osobních textů stále velmi magicky. Co je pak v případě desek PJ Harvey naprosto ojedinělé, je bezchybná práce s atmosférou na úrovni, jakou jsem u ní jinde neslyšel; první písně jsou jakoby rychlejší a energičtější a až ke konci (počínaje You Come Through) přichází ty největší perly desky. Konkrétně It’s You je možná nejlepší písní téhle zpěvačky vůbec a ačkoli by minutoví Seagulls samostatně fungovali jen stěží, v tracklistu alba se jedná o nepostradatelnou položku. Jaká škoda, že touhle cestou nešla dál, slušel jí to totiž náramně…

Peter Gabriel – Security

Dá se řící, že v případě Security (1982) si už po prvních tónech můžete vytvořit skvělý obrázek o všem, co bude následovat – a veselejší či přístupnější to tedy rozhodně nebude. Patrně nejopomíjenější a nejexperimentálnější album z celé Gabrielovy diskografie mě oslovilo mnohem více než třeba jinak skvělé So a to právě svým velmi specifickým zvukem – ať už jde o práci s vokály, mnohdy v až agonické rovině, chladné rytmické asi-tleskání či silně negativní vyznění vůbec – ze všeho, co jsem kdy slyšel, nedokážu vybrat jedinou další desku, která by se Security alespoň trochu blížila. Pokud snad považujete Petera Gabriela za starého popaře, garantuji, že po poslechu tohohle vám sklapne čelist. Výtečná nadčasová záležitost.

No One Lives Forever 3

K prvnímu dílu jsem se poprvé dostal teprve tak před rokem a naprosto mě nadchl; přesně takhle si totiž představuji kvalitní akční titul, tedy charismatický hlavní hrdina (v tomto případě hrdinka), slušeně propracovaný příběh a v neposlední řadě neopakování pořád toho stejného, ale slušná porce inovací ve všech směrech. No One Lives Forever 1 & 2 byly špionážní first-person akce, kde nadsázka a humor hrály až první roli a tak hráč v kůži britské agentky Cate Archer infiltroval tajné nepřátelské základny, poslouchal za dveřmi více či méně důležité rozpravy nepřátel, střílel vše ozbrojené (včetně mimů), hledal důležité dokumenty a přitom používal pestrou sadu nejrůznějších Bond-like udělátek, robopudlem či brýlemi s fotoaparátem v jedničce počínaje, supersilným lepidlem v dílu druhém konče. Byla to zábava nesmírná a i když dvojka mi už tak zázračná nepřišla, pořád pro mě platí za jednu z nejlepších her v akčním žánru. Poslední hrou byl datadisk Contract J.A.C.K., stojící po příběhové i hratelnostní stránce bokem hlavní série a podle ohlasů nebylo o co stát, každopádně po tomhle fiasku už Monolith na sérii nesáhl a to je zatracená škoda, protože herní i finanční potenciál jistě má.

Třetí díl by měl alespoň volně navazovat na ten druhý a o tom, kdo by měl být jeho hlavním protagonistou, také nejspíše není pochyb, i tak bych si však přál, aby tvůrci Cate vrátili její vzhled jedničky (byl zkrátka mnohem lepší). Když jsem u těch tvůrců, zdá se, že Monolith zakysl u vcelku prostoduchých stříleček, k tomu už první díl obsahoval dost nelogických designových přehmatů a druhý v tom jen pokračoval, takže sérii by možná značně prospěl nový autorský tým, který by dokázal potenciál maximálně využít, zvlášť při dnešních technických možnostech – představte si rozsáhlé exteriéry, nové super-hračky a využívání fyziky – zní to děsně lákavě. Koho ale vybrat? Napadá mě teď jedině ACE Team, jejichž nápaditá prvotina Zeno Clash v současnosti sklízí u herního publika i kritiky velmi příznivé ohlasy. Tak či onak, šance na třetí NOLF jsou žel velmi malé; série je docela zapomenutá, licenci má kdoví kdo, nekolují ani žádné zvěsti a druhý díl vyšel už v roce 2002.

Star Wars: Knights of the Old Republic III

Jakkoli druhý díl Sith Lords v očích mnoha fanoušků (včetně mě) kvalit prvního nedosáhl, pořád platí KOTOR za jednu z nejlepších RPG sérií posledních let. I proto docela zaráží, že po dlouhých letech bylo zhruba až před půl rokem ohlášeno volné pokračování, které, už jen vzhledem k tomu, že půjde o MMORPG, bude mít s původními hrami pramálo společného. Připomenu, že příběh obou dílů se samozřejmě točil kolem věčného souboje světlé a temné strany síly, který otřásal celou (far far away) galaxií, ovšem děj nebyl ani v nejmenším tak černobílý, jak by se dalo od Star Wars čekat a nejednou jste si tak nebyli jistí, na čí straně vlastně stát.

Kdo by však měl trojku dělat? BioWare se zdají být zárukou určité kvality, ale mnoho lidí jejich hrám vytýká určitou schématičnost. Obsidian Entertainment, zodpovědní za dvojku (tvořeni mj. bývalými zaměstnanci slavného Black Isle Studios, zodpovědného za první dva Fallouty či Planescape: Torment), se neuvedli zrovna v nejlepším světle; jakkoli mají Knights of the Old Republic II potenciálu na rozdávání, samotné pokračování děje nebylo vymyšleno (nebo přinejmenším povyprávěno) zrovna ideálně a technicky je hra naprosto odfláklá, ať už jde o různé bugy, kterých bylo vzhledem k předčasnému vydání hry požehnaně či třeba o návrh lokací (zjednodušeně řečeno, všechny jsou maximálně šedé). Předávat štafetu někomu dalšímu by asi nebyl nejlepší nápad (leda že by ještě existovala Troika Games…) a už jen proto, že dvojka nebyla zrovna dvakrát uzavřená a šlo vidět, že tvůrci přinejmenším tuší, jak by mohl příběh pokračovat, dal bych ještě jednu šanci Obsidianu; ti se ovšem momentálně moc netváří na to, že by se do něčeho podobného mohli pustit; jeden jejich projekt byl pravděpodobně z finančních důvodů zrušen, finišují Alpha Protocol a pak se k nim po dlouhé době částečně vrátila značka Fallout.

Každopádně KOTOR3 nejspíše někdy bude, otázkou je spíše kdy a především – pro koho. Už první díl byl dělán jako primárně konzolová záležitost a interface tak taky podle toho vypadal. A jaká by měla hra být? Osobně by se mi zamlouval více propracovanější soubojový systém a zároveň méně soubojů a větší důraz na dialogy (tím nemyslím, že by jich bylo v předchozích dílech málo, ale soubojů bylo prostě pořád víc), příběh by samozřejmě musel přímo navazovat na díl předchozí, jen těžko říci, zda by měl hráč pokračovat ve stopách hlavní postavy z prvního či druhého dílu, případně za úplně nový charakter. Asi tak nezbývá než vyhlížet oficiální oznámení a do té doby prostě čekat. Snad to nebude trvat příliš dlouho.

Pominu-li fakt, že je vždycky nepříjemné, když se za něco, co dříve bývalo zadarmo, musí náhle platit, hodně lidí pobuřuje, že se tyto poplatky týkají jen vybraných zemí, resp. netýkají se několika vybraných (konkrétně USA, UK a Německa), což je zdůvodněno tím, že z těchto zemí plynou serveru větší zisky než z ostatních. Na protest vznikla dokonce i uživatelská skupina FREE IS FREE, která v současnosti čítá jen okolo tři a půl tisíce členů, což je při údajných 30ti millionech uživatelů hodně zanedbatelný počet (lze však dost dobře předpokládat, že nesouhlasících lidí bude mnohem více). Last.fm stranou, teď tak trochu podobný případ z poslední doby od nás. Zřejmě nejpopulárnější (a úrovní taky neojodpadovější) český zpravodajský server, Novinky.cz, přišly od března se zcela novým systém diskuse a registrace tak po vás dokonce požaduje i celou adresu (zveřejňuje pak pouze město) a ověření skrze zaslání přístupového kódu poštou (to zní mimochodem v 21. století až bizarně). Uživatelé se opět začali ozývat (a že těch “ukřičenců” na novinkách nepobývalo zrovna málo) a v reakci na nová pravidla pak vznikl náhradní diskusní server Diskuse-novinky.cz s podtitulkem – a pozor, teď se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu – “pomáháme zachovávat svobodu slova”.

Co je to vůbec “svoboda slova” na internetu? Ačkoli osobně velmi negativně vnímám všechny snahy o regulaci veškerého internetového obsahu v rámci boje s počítačovými piráty/terorismem/globálním oteplováním/zkaženou mládeží atp. (zdravím Brusel), je dobré mít na paměti, že v případě soukromého serveru se jedná o zcela rozdílnou situaci. Server není stát, není to země, kde musíte pobývat a jako běžný uživatel se ani nemůžete podílet na jeho vedení. Je to zcela soukromý prostor, který má svá pravidla a je jen a pouze na vlastníkovi, jak se rozhodne je nastavit, přičemž návštěvník má samozřejmě svobodu volby se jim buďto podřít anebo je odmítnout (a server tak nenavštěvovat). Pokud se někdo rozhodně zpřísnit pravidla nebo zpoplatnit určité služby, má na to plné právo; má právo na cokoli (samozřejmě za předpokladu, že to není v rozporu se zákonem) a pojem svoboda slova platí (alespoň prozatím) na internetu právě pro provozovatele a vlastníky stránek a nikoli pro uživatele, kteří jsou tam či jinde pouhými hosty.

Znamená to ale, že by si měli uživatelé nutně nechat líbit vše, co provozovatele napadne? No, dá se říct ano i ne. Jak jsem zmínil výše, pravidla toho či onoho portálu zkrátka jeho návštěvníci musí respektovat, ovšem pokud se k nim neurčitě staví i administrátoři, to už je trochu jiná. Viz opět relativně nedávná kauza fotek kojících matek na Facebooku, které byly – označeny coby závadný materiál – odstraňovány. Tady už opravdu není něco v pořádku, provozovatelé totiž nezakazují takové fotky přímo, pouze ty obscéní, kam tedy rodičky s ratolestmi spadají (více třeba tady). Řekl bych, že v takovém případě je už protest docela na místě (a že se ozvalo mnohem více lidí než v případě rádia last.fm), ale je opět jen na správcích, jak se se situací vypořádají, pravidla by ovšem měla být jasná.

Na závěr nicméně své předchozí tvrzení schválně otočím – vyvstává totiž otázka, zda je důležitější tvůrce nebo konzument, a odpověď je jakákoli jen ne jednoznačná. Pomiňme zmíněnou právní stránku, co když založením sociální sítě nakonec opravdu vzniká nějaký virtuální stát a uživatelé nejsou jen hosty na cizím pozemku, ale jeho občany, co přidávají obsah (a tak zvyšují hodnotu), doporučují jej přátelům (čímž narůstá nejen množství obyvatelstva, ale i určitá prestiž a důležitost) a v neposlední řadě platí “daně” (klikají na reklamy, platí si předplatné za přidané funkce)? Z tohoto úhlu pohledu už jejich úloha nevypadá tak nepodstatná a ačkoli pár nespokojených jedinců stojí administrátorům stěží za pozornost, demonstrující davy o tisícovkách až milionech uživatelů už znamenají vážný problém, který může skončit až hromadným odchodem ke konkurenci a tudíž vážným oslabením dlouho budované pozice serveru.

Nakonec se zdá, že současný moderní komunitní server nemá ani podobu totalní společnosti řízené několika špičkami nahoře ani chaotické skládky všech možných písemných výkalů (jako donedávna ony Novinky), ale určitého kompromisu mezi tím, kdy má tvůrce stále výhradní kontrolu nad webem a jeho směřováním, musí však své kroky velice pečlivě vážit, neb by jej pár nešťastných změn mohlo v kritickém případě stát i celý web. Tady ještě naposledy vzpomeňme Facebook, kde se dokonce uskuteční první virtuální volby (přinejmenším první takového rozsahu) ohledně nových pravidel používání, k jejichž výsledkům bude dle účasti zásadně přihlíženo.

Mně osobně se takovýto kompromis docela zamlouvá (byť jinak je mi Facebook naprosto volný a dokud to nebude nezbytně nutné, account tam zakládat nebudu) a jsem velice zvědavý, zda se i ostatní sítě budou ubírat podobným směrem či nakonec zvítěží jiná cesta, vývoj totiž ani zdaleka nekončí.

Dokud toto člověk ve svém nákupním košíku neuvidí, neuvěří. Mohu však odpřísáhnout, že toto a nic než toto jsem si dnes odnášel z nejmenovaného marketu. Zoufalá doba – a že se tento týden cítím nevídaně blbě – si žádá zoufalé činy. A z té vitamínové bomby, co posléze vznikla v mé kuchyni za použití některých z výše uvedených ingrediencí, mi taky nebylo úplně nejlépe, takže příště to bude salát ovocný.

Poznámka: Nejedná se o apríl, tohle už vážně není sranda.

Nejprve je třeba říct, že v době, kdy u nás South Park vysílali v televizi, jsem jej jednak nedokázal zcela ocenit a co především – stopli jej, když se teprve začal rozjíždět (poslední byla tuším 6. série). Od sedmé – osmé série nahoru kvalita opravdu razantně stoupá; děj je mnohem zajímavější a absurdnější, humor vytříbenější. Co se pak toho týče, je pravda, že vulgarismy v něm hrají vcelku zásadní roli, dokonce bych se nezdráhal přítomný humor jako takový označit za prvoplánový – v tom smyslu, že se u podstatného množství vtipů budete smáte nejvíce napoprvé, důležité však je jak se budete smát – a to opravdu vydatně. Občas přichází nejlepší (nebo přesněji řečeno, nejdrsnější) vtip či pointa až na samém konci, nicméně to předcházející rozhodně není jen nudnou vatou, přes kterou se musíte prokousat. Kdybych sám nebyl svědkem, neuvěřil bych, že na opačné straně pak stojí vtipy nemálo inspirované Monty Pythonem. Tím nemám namysli nějaké kompletní skeče, ale tu a ta vyskytnuvší se až neuvěřitelné seky, kdy je něco třeba tak nehorázně pitomé, až u toho člověk jen bezmocně chytá křeče (Crab people, Butt Out).

Jedním z nejlepších rysů seriálů je, že se pouští totálně do všeho, a tak dostává v jediném díle kapky demokracie, PETA i Puff Daddy zároveň. A funguje to. Slavné osobnosti jsou samozřejmě vděčným terčem spousty (animovaných) seriálů v čele se Simpsonovými a Futuramou, nicméně narozdíl od zmíněných je tu drtivá většina z nich zobrazena v maximálně zesměšňujícím světle, coby závisláci sající potracené lidské plody (Christopher Reeve), perverzní maniaci (Mel Gibson) či prostě tak jak jsou (Paris Hilton). Zvláštní, ale kupodivu v tom ani nevidím moc záměrné satiry (což by mohl být další pythonovský rys) – mám za to, že humor je pro dvojici Parker & Stone nejdůležitější a pokud je něco vtipné, tak to tam zkrátka bude, a to bez ohledu na to, kolik lidí v té scéně zemře (a že jsou mnohé scény vskutku brutální), kolik menšin, náboženství či subkultur urazí a tak dál. A právě v tomhle směru zůstává South Park dosud nepřekonán, a asi tak ještě dlouho zůstane.

Třešničkou na dortu je pak fakt, že je tenhle kultovní seriál zcela zadarmo. Na oficiálních stránkách jsou k dispozici všechny dosud odvysílané série (v současné době jich je 12, přičemž třináctá je na spadnutí) ve velmi slušné kvalitě použitelné i pro fullscreen. Po poslední updatu stránky navíc bez reklam, které se však zřejmě opět objeví, ale dá se to přežít (zpravidla nemají víc jak 30 sekund). Nejsou zde sice žádné titulky, ale kupodivu mi South Park nepřišel jazykově nijak zvlášť náročný (výjimku tvoří postavy jako Eric Cartman, kterému je občas skutečně blbě rozumnět, a to dokonce hůř než Kennymu). Obtížnější spíše může být naladit se daný druh humoru, ale jakmile se vám dostane do krve, jen tak se nevstřebá.

South Park (oficiální stránky)

The The

Mind Bomb (1989), příznačný název. Téhle perle jsem nečekaně někdy v říjnu naprosto podlehl. Zatraceně dobré texty, to mě při poslechu u tolika interpretů nenapadá, u The The si to říkám skoro pořád. Asi každý má tendenci silně přilnout k takové hudbě, která mu sedí do nálady; na The The je perfektní, že (podobně jako třeba ten Bowie) sednou vždycky. Je až neuvěřitelné, s jakou přesností dokáže někdo vystihnout vaše pocity, vaše myšlenky a přitom vám i poskytnout odpovědi nebo dát alespoň určitý pohled. Sice trochu idealizace, při poslechu to však skutečně vnímám takhle.

Některé jejich (nebo spíše jeho; celé se to točí hlavně kolem zpěváka Matta Johnsona) další desky, co jsem poslouchal, sice nebyly tak skvělé jako tahle, nicméně pár desítek hodin jsem s nimi také strávil. Ať už jde o sebestřednou Soul Mining (1983), zvukově našlapanou Infected (1986) či komornější Dusk (1992), stojí The The definitivně za to.

David Bowie

Ačkoli na konci roku patřily mé zvukovody především The The (a stále patří), kraloval průběžně po celý rok Bowie, rok 2008 byl rokem Bowieho (tedy více než ty předchozí :-) ). Space Oddity, Statiton to Station, Heathen, Outside či Young Americans a další mi budou v hlavě rezonovat ještě hodně dlouho. A to jsem ještě několik zásadních desek neslyšel.

“Paráda, co říct více. Když se člověk naladí na Bowieho notu, začne hltat jednu jeho desku za druhou, v mém případě samozřejmě tak, aby si každou nahrávku patřičně užil. A vždy musím ocenit tu nadčasovost, která z jeho hudby bez ustání pryští a to platí i pro Space Oddity, ačkoli je stará již téměř 40 let. Zlatým hřebem je jednak stejnojmenná úvodní skladba a také samotný závěr. Je neuvěřitelné, jakou energii dodokáže vyvolat opakování jediného verše pořád dokola.” (Space Oddity, Poslouchám (VII.))

Xploding Plastix

Další bod pro Norsko. Chvíli si myslím, že už mě baví jen kytary, pak se vytasí Xploding Plastix s novinkou (Treated Timber Resists Rot) a už v tom zase lítám. Xploding Plastix je výtečná kapela a co se elektronické hudby týče, patří jednoznačně mezi nejlepší interprety, co jsem kdy slyšel. Další řadovka bude bude nejspíše až za pár let, do té doby nezbývá než se těšit a hlavně doufat, že přijedou do Prahy.

“Nu-jazz, acid jazz, electro jazz… není to jedno a to samé? A není to úplně jedno? V každém případě, klasický jazz mě sice zatím příliš nebere, tahle hudba (mimochodem dík za doporučení alba, A.) mě však pronásleduje už pár let. A kuřáci (fakt škoda, že sám nejsem), co maj rádi jazz a elektroniku, nechť si (společně s následujícím) zapíšou do úkolníčku mezi urgentní, už jen proto, že beztak nebudou žít moc dlouho.” (Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents, Poslouchám (VIII.))

PJ Harvey

Polly Jean po žebříku také vyšplhala o něco výše. Poslední deska White Chalk (2007) byla sice dost slabota, ale ta diskografie před ní, ta stojí za hřích. A navzdory tomu, že je každá deska trochu jiná, máte při poslechu všech těch nahrávek pocit, že je to stále stejná holka, byť jen v trochu jiné náladě. Snad se zase vrátí ke kytaře, ta jí prostě sluší. Povinná četba: To Bring You My Love (1995), Stories from the City, Stories from the Sea (2000), Uh Huh Her (2004).

Porcupine Tree

Porcupine Tree jsou fajn a pořád mě překvapuje, že mě tenhle progress rock dokázal zaujmout natolik, abych přelouskal hned několik řadovek, takovým hezkým trojlístkem budiž Stupid Dream (1999), In Absentia (2002) a Deadwing (2005). Mám sice pocit, že se nijak zvlášť neposunují, na druhou stranu se mi nezdá, že by kvalita nějak kolísala; je hodně vysoká a některé počiny jsou opravdu úžasné – obdivuji hlavně tu schopnost načasování, co se gradace písně týče; ty některé riffy jsou fakt senzační (Gravity Eyelids).

Nine Inch Nails

Pretty Hate Machine (1989), dalo by se říct, že deska pro chvíle, kdy se cítite opravdu mizerně, jen ty texty jsou docela slabé a prvoplánově negativní (a to právě ve srovnání s The The; tedy bez ohledu na žánr). Nicméně jako odpočinková záležitost je to skvělé, hlavně díky skvělému zvuku, nicméně mezi mé srdcovky se NIN nejspíše nikdy nezapíšou.

Pár dalších…
Když letmo projdu těch pár loňských desek, co jsem slyšel, tak jako největší hudební zklamání bych označil naprosto zbytečnou Dive Deep od Morcheeby a Beautiful Future od Primal Scream, nijak zvlášť mě na první ani druhý dojem nezaujali noví Sigur Rós (Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust). Na druhou stranu, Me and Armini od Emilíany Torrini mě velmi mile překvapila, ani ti M83 nebyli špatní (Saturdays = Youth). Takovou hezkou třešničkou pak byla Anywhere I Lay My Head od Scarlett Johansson; sice téměř samé coververze a nic extra to není, ale talent Scralett rozhodně má a navíc Bowie v pozadí se počítá.