June 2009

Tak, je tomu devět měsíců, co bydlím v Praze. Přiznám se, že se za tu dobu neodehrálo moc věcí, na které bych byl kdovíjak pyšný a to přestože slyším z různých stran, jak se mi vcelku hladce podařilo se relativně osamostatnit, najít docela zajímavou práci, začít žít po svém atd. V určitém směru jsem totiž začal upadat a hodně věcí se mi zkrátka nepovedlo, tedy první dva měsíce pro mě znamenaly takový duševní očistec, jaký jsem dosud nezažil.

Člověk žijící pod střechou rodičů má samozřejmě trochu zkreslené představy, jaké to tam venku může být a většinou tedy hodně nadnesené… “najdu si nejlepší práci na světě, budu vydělávat desetitisíce, nebudu mít žádné problémy” ono to totiž nakonec bylo docela naopak :-) a jak jsem psal, první měsíce to byl totální sešup dolů, práci se mi podařilo najít až ke konci září (původně jsem čekal, že to může v Praze trvat maximálně týden) a reálně mi tak hrozil pracák (místo z nejděsivějších). Pak splácení půjček, tříměsíční zkušební doba a do toho další blíže nespecifikované potíže (které jsem si tedy zavinil sám), které vyvrcholily až naprostou lhostejností a pohrdáním sebe samým, což v určité míře zůstává dodnes. Místy mi vůbec nezáleželo, co bude další den či zda budu vůbec žít. Všechno začalo být příliš šedé, příliš jednotvárné. Na to kritické září jsem nakonec začal vzpomínat jako na jedno z nejzajímavějších období života, protože se pořád všechno měnilo a nic nebylo jisté. Ne, že bych tedy chtěl přímo tohle zažít znovu, ale uvědomil jsem si, co mám rád…

Je skvělé, když se život vyvíjí, musíte se vypořádávat s různými skutečnostmi a nevíte jistě, co vás potká. Jenže nic takového se vám nemůže stát, když zůstanete stát na místě. A tak jsem se konečně odhodlal sbalit si kufry a panelákový Chodov opustit, směr Vinohrady. Chybí mi zatím stůl i závěsy, takže mě konečně čeká nějaký nákup bytového vybavení (z čehož tedy nijak nadšený nejsem), zato bydlím v klidné části poblíž centra, kde mám téměř vše na dosah ruky. Odbočil jsem.

Jakmile se rozhodnete začít žít na svém, doba, kdy mezi vaše největší starostí patří otázka, co budete dělat v sobotu, nenávratně pomine a chtě nechtě se do popředí dostanou snad ještě přízemnější záležitosti – “musím zaplatit nebo zařídit tohle či tamto, zavolat tomuhle a domluvit se na onom”… je docela vtipné, že ačkoli jste původně mířili za svobodou, nakonec jí máte z určitého úhlu pohledu ještě méně. Na druhou stranu je asi zbytečné využívání rodičů nějak uměle prodlužovat, protože jednou to nakonec skončí a čím dřív to bude, tím lépe pro vás. Navíc všechny ty zkušenosti za to stojí (alespoň podle mé idiotské filosofie).

Tenhle příspěvek je asi velmi zmatený, takže už jej ukončím. Jsem rád člověkem, jakým jsem a zároveň jej velmi nesnáším. Snad tedy neustrnu na mrtvém bodě, nebudu spokojený a půjdu dál v naději, že mě ještě leccos zajímavého potká. Tak to bude nejlepší.