May 2009

Microsoft nedávno nabídl ke stažení release candidate (tj. prakticky pre-final verzi) dlouhodobě nejrozšířenějšího operačního systému Windows s prostým označením “7″ a ani já jsem se neubránil pokušení začít tento systém zkoušet. Jen podotýkám, že ona verze je ke stažení zdarma v edici Ultimate (32 i 64-bitová varianta, anglická verze) a plně fuknční bude do 1. dubna 2010 (měsíc po tom pak svou činnost úplně ukončí). Microsoft ji v žádném případě nedoporučuje nasazovat coby primární systém, což je vzhledem k vývojovému stádiu docela logické. Následující článek by měl sloužit nejen jako souhrn mých dojmů a postřehů, ale také sbírka užitečných rad, kterak se vyrovnat s některými případnými úskalími. Odráží pak pohled člověka, co se předchozí verzí, Windows Vista, seznámil jen letmo a přechází tak z 8 let starých Windows XP (takových uživatelů patrně nebude nejméně, neb mnozí se již rozhodli poněkud nevyzrálé Visty přeskočit). Berte prosím ohled na to, že se jedná o onu RC verzi a některé zmíněné neduhy tak mohou být do plné verze odstraněny.

Instalace, první dojmy a ovladače

Instalace byla poměrně jednoduchá, neřekl bych nijak zvlášť jednodušší či kratší než u předchozích verzí (jak snad MS svého času prohlašoval), ale ani nijak složitější. Instalátor (spuštěný přímo v XP z vypáleného média – rozhodně se chraňte použití image, během instalace se provede několik restartů) nabídl i update stávajícího systému, před čímž (v případě testovacích, časově omezených verzí) důrazně varuji a upřímně – nedoporučoval bych to ani u finální verze, leda v případě přechodu Vista > 7. Ideální je nainstalovat W7 jako zcela nový systém, umístil jsem jej tedy na druhý oddíl (předcházející zálohu veškerých důležitých dat nejspíše netřeba zmiňovat) a čekal, co se bude dít. Dopadlo to podle nejlepších očekávání; systém se úspěšně nainstaloval vedle XP a označil se jako primární (to lze potom kdykoli změnit, buďto pomocí integrovaných nástrojů anebo třeba EasyBCD utilitou). Po prvním rozkoukávání musím konstatovat, že samotný systém běží hezky svižně, ovšem nevypadá zrovna nejlépe; rozlišení 800×600 se roztáhne přes celý širokoúhlý display a je tedy jasné, co se nevyhnutelně blíží, ta asi nejhorší část vyznačující se nezřídka proklínáním výrobců SW/HW, nadávkami, záchvaty naprosté bezmoci proti nadvládě strojů… ale ne, tak hrozné to instalování driverů naštěstí nebylo :-).

Ale procházka růžovým sadem také ne. Dlužno podotknout, že systém byl schopný nalézt pro většinu klíčových zařízení drivery automaticky a to včetně grafické karty či wifi. V případě zvukovky jsem musel nakonec sáhnout po manuální instalaci, jelikož původní systémem doporučené ovladače způsobovaly nepříjemné praskání zvuku, když tu jsem narazil na první potíže. Systém si chtěl za každou cenu ponechat ty nainstalované, aniž by nějak bral na vědomí, že se je snažím přeinstalovat. Popravdě koncepce instalace ovladačů ve Windows mi přišla vždycky docela problematická; existuje asi deset tisíc cest, jak nové drivery nainstalovat, ale zpravidla jen jedna (ta nejméně nápadná) funguje a tak je celý proces hlavně o tom, vyzkoušet všechny a najít tu správnou, ve Vistách a 7 je to pak ještě ztíženo UAC (User Account Control), ale o tom více později.

Mnohem horší to bylo s grafikou. Jak jsem už zmínil, systém našel uspokojivě funkční ovladače sám, kamenem úrazu se stalo až ATi Catalyst Control Center (pro neznalé: speciální tool od ATi pro konfiguraci karty), které jsem potřeboval vlastně jen kvůli tomu, abych nastavil centrování obrazu/zachování proporí při běhu fullscreen aplikací v nižším rozlišení. Jak jsem pročítal fóra, pátral po řešeních a zkoušel bezúspěšně vlastní nápady, naděje mě pomalu opouštěla (existovaly už nějaké zkušební verze, nicméně ty – možná kvůli starší verzi ovladačů – nefungovaly a verze pro Windows Vista jakbysmet), když tu jsem až o pár dní později našel nenápadný tip, který by mě u takového problému nejspíše nenapadl – všemocný režim kompatibility. Stáhl jsem tedy starší Control Center v balíku spolu s ovladači určenými pro XP, nastavil instalátoru CCC kompatibilitu s Windows XP SP2 a hle, Control Center se úspěšně nainstalovalo a rozjelo!

Co všechno to asi umí…

Teď je konečně čas na ta příjemná zjištění. Rychlost. Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen. I teď, po instalaci všech důležitých komponent a programů třetích stran zůstávají sedmičky na mém starším notebooku (Windows Experience Index je 3.6 z maximálních 7.9) opravdu velmi svižné (zejména taková rychlost startu je s XP naprosto nesrovnatelná, 7 nabíhají prakticky ihned po zadání hesla) a to i se zapnutým prostředím Aero včetně všech efektů. Bravo! Člověk se sice jen těžko ubrání dojmu, že celé je to hlavně taková ozdoba okolo a třeba transparentnost oken nemá v podstatě jediný praktický účel, ale kouká se na to hezky a nijak znatelně to počítač nezpomaluje.

Lidé přecházející z Windows XP budou mít zpočátku patrně menší obtíže se v novém prostředí zorientovat; opravdu hodně věcí je jinde a jinak, příkladem za všechno budiž ovládací panely. Asi první velkou změnou, kterou zaznamená snad každý, je nový taskbar. Teď zobrazuje pouze velké ikony programů bez popisů, navíc byl sloučen s panelem rychlého spuštění. V případě potřeby jej lze přepnout do více klasického uspořádání (tj. menší ikony a popisky), nicméně musím přiznat, že jsem si na to nový styl velmi rychle převykl a je to oproti původnímu konceptu opravdu viditelný krok vpřed. Vývojáři do něj navíc implementovali několik dalších vychytávek, jako je pozadí indikující průběh stahování, nevýhoda je, že se to (celkem logicky) týká pouze uzpůsobených produktů Microsoftu, snad ale časem přibude možnost tyhle rozšířené funkce implementovat i v dalších programech. Pořád je tu aspoň náhled, takže máte-li třeba ve Firefoxu otevřené okno se stahováním, dozvíte se aktuální stav pouhým najetím kurzorem na ikonu v taskbaru.

Ačkoli trend výrazněji inovovat zažité uživatelské prostředí nastartovaný v MS před pár lety cením, při pohledu na UI posledních Windows vidím všude spoustu nevyužitého potenciálu; stačí když se zaměřím třeba na ten taskbar a hned mě napadá několik způsobů, jak jej vylepšit. Je tu nová sada klávesových zkratek a dokonce se objevují náznaky užití gest myší (když například uchopíte nějaké okno a zatřepete s ním, všechna ostatní se minimalizují), což je dle mého tah správným směrem (uživatelé vybavených prohlížečů o tom jistě vědí své), ale zase je to jen ten “krok” – chtělo by to více.

Přesunutím libovolného okna k okraji se toto zarovná
na jednu polovinu. V případě vrchního okraje se maximalizuje

Hodně mě zklamal Windows Media Player 12; pominu-li nějaké ty chyby (vzhledem k RC stavu akceptovatelné), působí tak nějak méně schopněji než předchozí verze a především třeba vůbec nenabízí skvělý miniaturní toolbar do taskbaru, co měly verze předchozí; uživatel se musí spokojit jen s tím, že se mu pár ovládacích prvků (resp. tři) zobrazí až v okně náhledu po najetí, což je tedy velmi chabá náhrada. Naštěstí hračičkové nelenili a k dispozici je tak neoficiální možnost downgradu na verzi 11, návod jak na to naleznete třeba tady, upozorňuji však, že se jedná o zásah na vlastní riziko a WMP11 nemusí ve Windows 7 fungovat zcela optimálně (přinejmenším jednu drobnou chybu jsem již objevil – nedokáže spustit přehrávání pouhým klepnutím na hudební soubor; záznam se musí nacházet buďto v knihovně či být alespoň předem přetažen do playlistu).

Windows Media Player 11 neoficiálně ve Windows 7

V základní výbavě samozřejmě nechybí Internet Explorer 8. Nová verze je rozhodně velkým posunem vpřed, ale z mého pohledu jí chybí nějaká zásadní feature, kvůli které bych na něj přešel z třetího Firefoxu; třeba vývojářské nástroje jsou docela fajn, ale s Firebugem se dají srovnávat jen stěží a dvě na první nejviditelnější novinky (tj. Accelerators a WebSlices) považuji jen za více či méně zajímavé doplňky. Co ve srovnání s předchozími verzemi Windows chybí je jednoduchý e-mailový klient. Přitom zrovna v tomhle směru se za Windows Live Mail Microsoft rozhodně stydět nemusí, ačkoli poslední verze se dle mého z uživatelského hlediska moc nepovedla. Ostatně jak je patrno i z posledního vzhledu Windows, ikony z mnoha nástrojových panelů (třeba ve Windows Explorer) prostě zmizely a zůstal jen strohý text; přiznám se, že tohle moc nechápu, pominu-li totiž fakt, jak sterilně takové prostředí působí, připadá mi to jako krok zpět – vždyť člověk si zrovna takovéto ovládací prvky pamatuje lépe dle obrázku než splývajícího textu. Je tak nejspíše jen otázka času, kdy se ikony do Windows i všech příslušných aplikací zase vrátí, jen škoda, že si tuhle “novinku” nechá MS zase na příště.

Jediným klepnutím na čas se vyvolá hezký a přehledný
kalendář, aniž by se otevřelo jeho nastavení

Co je fajn, tak fakt, že naprostá většina důležitých programů funguje bez problémů a třeba Firefox (s kompletně přeneseným nastavením vč. historie) běží dokonce o dost svižněji než na XP. Spolu s několika dalšími aplikacemi se mi jej dokonce podařilo rozjet bez nutnosti instalace z původního umístění na oddílu s původními Windows, ačkoli tohle samozřejmě záleží program od programu a určitě se na to nelze nijak spoléhat. Důležitou novinkou pro podporu starších programů je Windows XP Mode, který je nutné spolu s posledním MS Virtual PC dodatečně stáhnout a co především – váš procesor musí podorovat hardwarovou virtualizaci; kterou třeba ten můj nemá a tudíž v tomhle směru nemám co říct. Obecně jsem však neměl problémy se spuštěním téměř čehokoli – v nejhorším obvykle zafungovalo klasické nastavení kompatibility a dalších možností ve vlastnostech.

[(Ne)Vy]chování

Novinkou ve Vistách nejproklínanější byla jistě zmíněná UAC (velmi volně přeloženo jako “Kontrola uživatelských oprávnění”, oficiální český termín neznám). Zjednodušeně řečeno neskutečně otravná služba, která vás zahlcovala potvrzovacími dialogy, i když jste třeba jen chtěli změnit datum. Většina (zdatenějších) lidí ji vypla, ostatní mohli leda nadávat. Ona myšlenka omezování uživatelských práv, třeba v rámci prevence proti škodlivému software a jeho zásahům, je samozřejmě dobrá, ale nasadit v nové verzi systému takhle silnou kontrolu, když ty předchozí v podstatě žádnou neměly, bylo od Microsoftu dost neprozíravé. Podstatné množství programů prostě s něčím takovým vůbec nepočítá (píšu v přítomném čase, protože to platí stále), tím méně pak uživatelé. Jednou ze zásadních změn nových 7 tak mělo být zlidštění této ochrany. I tak bylo jedním z mých prvních kroků po instalaci nastavení varování na minimum a upřímně – rozdíl je znatelný, ale mohlo tedy být lépe. Chybí mi třeba volba, aby si systém pamatoval povolení/zakázní i pro příště, takže když třeba pravidelně spouštíte určitý program s administrátorskými právy (volba přístupná hned v kontextovém menu či ve zmíněném nastavení kompatibility), UAC se vás bude ptát pokaždé. A ano, je logické, že aplikace třetí strany by neměla mít možnost libovolně měnit například asociace programů k typům souborů, ale řekne vám tedy systém, proč tohle nejde? Nikoli, bezpečnost nebezpečnost, opět spouštíme s administrátorským oprávněním.

Na druhou stranu, je to jen drobná nepříjemnost, přinejmenším ve srovnání s nastavováním přístupových práv ke složkám a zde by tedy někdo potřeboval opravdu přes nos. Jsem zvyklý na to (a jistě nejen já), že se všemi složkami a soubory na discích podléhajících počítači, se kterým pracuji, mohu libovolně manipulovat, snad vyjma systémových či těch, co náleží výhradně jiným uživatelům. Ne tak v 7. Ty mi prostě oznámí, že nemám práva a musím tak znovu a znovu potvrdit každou úpravu, které se dopustím (tj. zejména přejmenování, přepisování či mazání) a to třeba i u adresáře, který jsem si dodatečně navolil coby úložiště dokumentů (tj. používám stejnou složku co v XP, ovšem umístěnou mimo Documents and Settings). Následuje tedy proklikávání se ve vlastnostech a zvolení sebe coby vlastníka složky, což kupodivu nemusí být klíč k úspěchu a tak je dobré rovnou nastavit plná přístupová práva. Pro zkušenějšího člověka to není až takový problém (tomu bude vadit, že ačkoli je zkušený, systém s ním jedná jako s naprostým idiotem), ovšem nedovedu si představit, jak s tímto zápasí méně zdatnější uživatelé a zjevně se touhle myšlenkou nezabýval ani nikdo v Redmondu, protože nikde není patrná alespoň snaha o konstruktivní nápovědu, je vám přinejlepším oznámeno, co máte udělat, už ne jak.

Aby však nedošlo k mýlce ještě poznamenávám, že tento problém se týká pouze složek vytvořených před instalací systému (nebo abych byl přesný – v rámci jiného systému), tj. při zavedení na úplně čistý disk vás tohle zápolení patrně nepotká, ovšem jen do doby, než zkusíte připojit svůj externí USB disk…

Takže jak?

Mám z nejnovějších Windows trochu smíšené pocity, na jednu stranu svižný a elegantní systém s mnoha vychytávkami, na tu druhou nemálo nevyužitého potenciálu v oblasti uživatelského rozhraní, které není špatné, ale mohlo být o tolik lepší a především – systém oprávnění je věc užitečná, ale pro drtivou většinu lidí naprosto nezajímavá. Měla by to být ochrana vůči nežádoucímu přepisování systémových souborů, nikoli nástroj nesmyslné buzerace. Chybí mi třeba velmi nějaký Behaviour Control, kde bych mohl kompletně spravovat chování systému od klávesových zkratek po UAC.

Abych jen připomenul upozornění z úvodu, pořád se jedná o testovací verzi a do vydání finální se během následujících několika měsíců určitě leccos změní a věřím tomu, že povětšinou k lepšímu, není tedy na místě vytvářet si přehnaně negativní dojmy. Ostatně Microsoft si toto testování velmi pochvaluje a opravuje jeden nedostatek za druhým, dost možná se tak stále populární XP konečně dočkají svého skutečného nástupce. Jestli si budu někdy v bližší budoucnosti pořizovat nový stroj, o jiném systému už nejspíše ani nezauvažuji.

Yeah Yeah Yeahs – Show Your Bones

S oznámením pražského koncertu (na který se již velmi těším) jsem se konečně odhodlal pustit si i druhou desku (2006) téhle zajímavé newyorské party. Ne, že by debut (Fever To Tell, 2003) byl špatný, ale určitě jsem po jeho poslechu neřadil kapelu mezi své hlavní oblíbence. S druhou deskou se nicméně můj přístup razantně změnil; ta deska je totiž parádní od začátku do konce a moc teď nechápu, proč jsem si ji tak dlouho odpíral. Co mimochodem stojí za povšimnutí – kromě charakteristického zpěvu Karen O, samozřejmě – je kytara; písně jako Phenomena, Cheated Hearts a zejména pak Warrior, vám budou především díky ní rezonovat ve zvukovodech ještě dost dlouho. Jejich novinka (It’s Blitz!) zní na první poslech také velmi zajímavě… už se opravdu nemůžu dočkat.

PJ Harvey – Uh Huh Her

Nebylo to snadné, ale konečně se mi snad podařilo vybrat nejlepší počin PJ. Prověřeno čím? Prověřeno časem. I po mnoha měsících od prvního poslechu na mě Uh Huh Her z roku 2004 působí díky své kombinaci zvuku a osobních textů stále velmi magicky. Co je pak v případě desek PJ Harvey naprosto ojedinělé, je bezchybná práce s atmosférou na úrovni, jakou jsem u ní jinde neslyšel; první písně jsou jakoby rychlejší a energičtější a až ke konci (počínaje You Come Through) přichází ty největší perly desky. Konkrétně It’s You je možná nejlepší písní téhle zpěvačky vůbec a ačkoli by minutoví Seagulls samostatně fungovali jen stěží, v tracklistu alba se jedná o nepostradatelnou položku. Jaká škoda, že touhle cestou nešla dál, slušel jí to totiž náramně…

Peter Gabriel – Security

Dá se řící, že v případě Security (1982) si už po prvních tónech můžete vytvořit skvělý obrázek o všem, co bude následovat – a veselejší či přístupnější to tedy rozhodně nebude. Patrně nejopomíjenější a nejexperimentálnější album z celé Gabrielovy diskografie mě oslovilo mnohem více než třeba jinak skvělé So a to právě svým velmi specifickým zvukem – ať už jde o práci s vokály, mnohdy v až agonické rovině, chladné rytmické asi-tleskání či silně negativní vyznění vůbec – ze všeho, co jsem kdy slyšel, nedokážu vybrat jedinou další desku, která by se Security alespoň trochu blížila. Pokud snad považujete Petera Gabriela za starého popaře, garantuji, že po poslechu tohohle vám sklapne čelist. Výtečná nadčasová záležitost.

Jsou hry a herní série, které zůstaly v zapomění, a přitom to ani nebyly vyložené propadáky, přinejmenším si nalezly velké množství fanoušků a staly se kultovními. A nové díly a ne a ne přijít. Rozhodl jsem se vybrat v několika dílech své oblíbené a schválně zauvažovat, jak by měla vypadat jejich další pokračování…

No One Lives Forever 3

K prvnímu dílu jsem se poprvé dostal teprve tak před rokem a naprosto mě nadchl; přesně takhle si totiž představuji kvalitní akční titul, tedy charismatický hlavní hrdina (v tomto případě hrdinka), slušeně propracovaný příběh a v neposlední řadě neopakování pořád toho stejného, ale slušná porce inovací ve všech směrech. No One Lives Forever 1 & 2 byly špionážní first-person akce, kde nadsázka a humor hrály až první roli a tak hráč v kůži britské agentky Cate Archer infiltroval tajné nepřátelské základny, poslouchal za dveřmi více či méně důležité rozpravy nepřátel, střílel vše ozbrojené (včetně mimů), hledal důležité dokumenty a přitom používal pestrou sadu nejrůznějších Bond-like udělátek, robopudlem či brýlemi s fotoaparátem v jedničce počínaje, supersilným lepidlem v dílu druhém konče. Byla to zábava nesmírná a i když dvojka mi už tak zázračná nepřišla, pořád pro mě platí za jednu z nejlepších her v akčním žánru. Poslední hrou byl datadisk Contract J.A.C.K., stojící po příběhové i hratelnostní stránce bokem hlavní série a podle ohlasů nebylo o co stát, každopádně po tomhle fiasku už Monolith na sérii nesáhl a to je zatracená škoda, protože herní i finanční potenciál jistě má.

Třetí díl by měl alespoň volně navazovat na ten druhý a o tom, kdo by měl být jeho hlavním protagonistou, také nejspíše není pochyb, i tak bych si však přál, aby tvůrci Cate vrátili její vzhled jedničky (byl zkrátka mnohem lepší). Když jsem u těch tvůrců, zdá se, že Monolith zakysl u vcelku prostoduchých stříleček, k tomu už první díl obsahoval dost nelogických designových přehmatů a druhý v tom jen pokračoval, takže sérii by možná značně prospěl nový autorský tým, který by dokázal potenciál maximálně využít, zvlášť při dnešních technických možnostech – představte si rozsáhlé exteriéry, nové super-hračky a využívání fyziky – zní to děsně lákavě. Koho ale vybrat? Napadá mě teď jedině ACE Team, jejichž nápaditá prvotina Zeno Clash v současnosti sklízí u herního publika i kritiky velmi příznivé ohlasy. Tak či onak, šance na třetí NOLF jsou žel velmi malé; série je docela zapomenutá, licenci má kdoví kdo, nekolují ani žádné zvěsti a druhý díl vyšel už v roce 2002.

Star Wars: Knights of the Old Republic III

Jakkoli druhý díl Sith Lords v očích mnoha fanoušků (včetně mě) kvalit prvního nedosáhl, pořád platí KOTOR za jednu z nejlepších RPG sérií posledních let. I proto docela zaráží, že po dlouhých letech bylo zhruba až před půl rokem ohlášeno volné pokračování, které, už jen vzhledem k tomu, že půjde o MMORPG, bude mít s původními hrami pramálo společného. Připomenu, že příběh obou dílů se samozřejmě točil kolem věčného souboje světlé a temné strany síly, který otřásal celou (far far away) galaxií, ovšem děj nebyl ani v nejmenším tak černobílý, jak by se dalo od Star Wars čekat a nejednou jste si tak nebyli jistí, na čí straně vlastně stát.

Kdo by však měl trojku dělat? BioWare se zdají být zárukou určité kvality, ale mnoho lidí jejich hrám vytýká určitou schématičnost. Obsidian Entertainment, zodpovědní za dvojku (tvořeni mj. bývalými zaměstnanci slavného Black Isle Studios, zodpovědného za první dva Fallouty či Planescape: Torment), se neuvedli zrovna v nejlepším světle; jakkoli mají Knights of the Old Republic II potenciálu na rozdávání, samotné pokračování děje nebylo vymyšleno (nebo přinejmenším povyprávěno) zrovna ideálně a technicky je hra naprosto odfláklá, ať už jde o různé bugy, kterých bylo vzhledem k předčasnému vydání hry požehnaně či třeba o návrh lokací (zjednodušeně řečeno, všechny jsou maximálně šedé). Předávat štafetu někomu dalšímu by asi nebyl nejlepší nápad (leda že by ještě existovala Troika Games…) a už jen proto, že dvojka nebyla zrovna dvakrát uzavřená a šlo vidět, že tvůrci přinejmenším tuší, jak by mohl příběh pokračovat, dal bych ještě jednu šanci Obsidianu; ti se ovšem momentálně moc netváří na to, že by se do něčeho podobného mohli pustit; jeden jejich projekt byl pravděpodobně z finančních důvodů zrušen, finišují Alpha Protocol a pak se k nim po dlouhé době částečně vrátila značka Fallout.

Každopádně KOTOR3 nejspíše někdy bude, otázkou je spíše kdy a především – pro koho. Už první díl byl dělán jako primárně konzolová záležitost a interface tak taky podle toho vypadal. A jaká by měla hra být? Osobně by se mi zamlouval více propracovanější soubojový systém a zároveň méně soubojů a větší důraz na dialogy (tím nemyslím, že by jich bylo v předchozích dílech málo, ale soubojů bylo prostě pořád víc), příběh by samozřejmě musel přímo navazovat na díl předchozí, jen těžko říci, zda by měl hráč pokračovat ve stopách hlavní postavy z prvního či druhého dílu, případně za úplně nový charakter. Asi tak nezbývá než vyhlížet oficiální oznámení a do té doby prostě čekat. Snad to nebude trvat příliš dlouho.