Poslouchám… (IX.)

Yeah Yeah Yeahs – Show Your Bones

S oznámením pražského koncertu (na který se již velmi těším) jsem se konečně odhodlal pustit si i druhou desku (2006) téhle zajímavé newyorské party. Ne, že by debut (Fever To Tell, 2003) byl špatný, ale určitě jsem po jeho poslechu neřadil kapelu mezi své hlavní oblíbence. S druhou deskou se nicméně můj přístup razantně změnil; ta deska je totiž parádní od začátku do konce a moc teď nechápu, proč jsem si ji tak dlouho odpíral. Co mimochodem stojí za povšimnutí – kromě charakteristického zpěvu Karen O, samozřejmě – je kytara; písně jako Phenomena, Cheated Hearts a zejména pak Warrior, vám budou především díky ní rezonovat ve zvukovodech ještě dost dlouho. Jejich novinka (It’s Blitz!) zní na první poslech také velmi zajímavě… už se opravdu nemůžu dočkat.

PJ Harvey – Uh Huh Her

Nebylo to snadné, ale konečně se mi snad podařilo vybrat nejlepší počin PJ. Prověřeno čím? Prověřeno časem. I po mnoha měsících od prvního poslechu na mě Uh Huh Her z roku 2004 působí díky své kombinaci zvuku a osobních textů stále velmi magicky. Co je pak v případě desek PJ Harvey naprosto ojedinělé, je bezchybná práce s atmosférou na úrovni, jakou jsem u ní jinde neslyšel; první písně jsou jakoby rychlejší a energičtější a až ke konci (počínaje You Come Through) přichází ty největší perly desky. Konkrétně It’s You je možná nejlepší písní téhle zpěvačky vůbec a ačkoli by minutoví Seagulls samostatně fungovali jen stěží, v tracklistu alba se jedná o nepostradatelnou položku. Jaká škoda, že touhle cestou nešla dál, slušel jí to totiž náramně…

Peter Gabriel – Security

Dá se řící, že v případě Security (1982) si už po prvních tónech můžete vytvořit skvělý obrázek o všem, co bude následovat – a veselejší či přístupnější to tedy rozhodně nebude. Patrně nejopomíjenější a nejexperimentálnější album z celé Gabrielovy diskografie mě oslovilo mnohem více než třeba jinak skvělé So a to právě svým velmi specifickým zvukem – ať už jde o práci s vokály, mnohdy v až agonické rovině, chladné rytmické asi-tleskání či silně negativní vyznění vůbec – ze všeho, co jsem kdy slyšel, nedokážu vybrat jedinou další desku, která by se Security alespoň trochu blížila. Pokud snad považujete Petera Gabriela za starého popaře, garantuji, že po poslechu tohohle vám sklapne čelist. Výtečná nadčasová záležitost.