Poslouchal jsem… (2008)

Co se týče hudby, stál rok 2008 definitivně za to (stejně jako rok 2007); Bowie upevnil svou pozici osobní srdcovky, několik oblíbenců vydalo nečekaně zdařilé novinky a hlavně jsem objevil “novou” zásadní kapelu, The… The. Tohle setkání opět patří do kategorie náhodných, ale o to zásadnějších.

The The

Mind Bomb (1989), příznačný název. Téhle perle jsem nečekaně někdy v říjnu naprosto podlehl. Zatraceně dobré texty, to mě při poslechu u tolika interpretů nenapadá, u The The si to říkám skoro pořád. Asi každý má tendenci silně přilnout k takové hudbě, která mu sedí do nálady; na The The je perfektní, že (podobně jako třeba ten Bowie) sednou vždycky. Je až neuvěřitelné, s jakou přesností dokáže někdo vystihnout vaše pocity, vaše myšlenky a přitom vám i poskytnout odpovědi nebo dát alespoň určitý pohled. Sice trochu idealizace, při poslechu to však skutečně vnímám takhle.

Některé jejich (nebo spíše jeho; celé se to točí hlavně kolem zpěváka Matta Johnsona) další desky, co jsem poslouchal, sice nebyly tak skvělé jako tahle, nicméně pár desítek hodin jsem s nimi také strávil. Ať už jde o sebestřednou Soul Mining (1983), zvukově našlapanou Infected (1986) či komornější Dusk (1992), stojí The The definitivně za to.

David Bowie

Ačkoli na konci roku patřily mé zvukovody především The The (a stále patří), kraloval průběžně po celý rok Bowie, rok 2008 byl rokem Bowieho (tedy více než ty předchozí :-) ). Space Oddity, Statiton to Station, Heathen, Outside či Young Americans a další mi budou v hlavě rezonovat ještě hodně dlouho. A to jsem ještě několik zásadních desek neslyšel.

“Paráda, co říct více. Když se člověk naladí na Bowieho notu, začne hltat jednu jeho desku za druhou, v mém případě samozřejmě tak, aby si každou nahrávku patřičně užil. A vždy musím ocenit tu nadčasovost, která z jeho hudby bez ustání pryští a to platí i pro Space Oddity, ačkoli je stará již téměř 40 let. Zlatým hřebem je jednak stejnojmenná úvodní skladba a také samotný závěr. Je neuvěřitelné, jakou energii dodokáže vyvolat opakování jediného verše pořád dokola.” (Space Oddity, Poslouchám (VII.))

Xploding Plastix

Další bod pro Norsko. Chvíli si myslím, že už mě baví jen kytary, pak se vytasí Xploding Plastix s novinkou (Treated Timber Resists Rot) a už v tom zase lítám. Xploding Plastix je výtečná kapela a co se elektronické hudby týče, patří jednoznačně mezi nejlepší interprety, co jsem kdy slyšel. Další řadovka bude bude nejspíše až za pár let, do té doby nezbývá než se těšit a hlavně doufat, že přijedou do Prahy.

“Nu-jazz, acid jazz, electro jazz… není to jedno a to samé? A není to úplně jedno? V každém případě, klasický jazz mě sice zatím příliš nebere, tahle hudba (mimochodem dík za doporučení alba, A.) mě však pronásleduje už pár let. A kuřáci (fakt škoda, že sám nejsem), co maj rádi jazz a elektroniku, nechť si (společně s následujícím) zapíšou do úkolníčku mezi urgentní, už jen proto, že beztak nebudou žít moc dlouho.” (Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents, Poslouchám (VIII.))

PJ Harvey

Polly Jean po žebříku také vyšplhala o něco výše. Poslední deska White Chalk (2007) byla sice dost slabota, ale ta diskografie před ní, ta stojí za hřích. A navzdory tomu, že je každá deska trochu jiná, máte při poslechu všech těch nahrávek pocit, že je to stále stejná holka, byť jen v trochu jiné náladě. Snad se zase vrátí ke kytaře, ta jí prostě sluší. Povinná četba: To Bring You My Love (1995), Stories from the City, Stories from the Sea (2000), Uh Huh Her (2004).

Porcupine Tree

Porcupine Tree jsou fajn a pořád mě překvapuje, že mě tenhle progress rock dokázal zaujmout natolik, abych přelouskal hned několik řadovek, takovým hezkým trojlístkem budiž Stupid Dream (1999), In Absentia (2002) a Deadwing (2005). Mám sice pocit, že se nijak zvlášť neposunují, na druhou stranu se mi nezdá, že by kvalita nějak kolísala; je hodně vysoká a některé počiny jsou opravdu úžasné – obdivuji hlavně tu schopnost načasování, co se gradace písně týče; ty některé riffy jsou fakt senzační (Gravity Eyelids).

Nine Inch Nails

Pretty Hate Machine (1989), dalo by se říct, že deska pro chvíle, kdy se cítite opravdu mizerně, jen ty texty jsou docela slabé a prvoplánově negativní (a to právě ve srovnání s The The; tedy bez ohledu na žánr). Nicméně jako odpočinková záležitost je to skvělé, hlavně díky skvělému zvuku, nicméně mezi mé srdcovky se NIN nejspíše nikdy nezapíšou.

Pár dalších…
Když letmo projdu těch pár loňských desek, co jsem slyšel, tak jako největší hudební zklamání bych označil naprosto zbytečnou Dive Deep od Morcheeby a Beautiful Future od Primal Scream, nijak zvlášť mě na první ani druhý dojem nezaujali noví Sigur Rós (Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust). Na druhou stranu, Me and Armini od Emilíany Torrini mě velmi mile překvapila, ani ti M83 nebyli špatní (Saturdays = Youth). Takovou hezkou třešničkou pak byla Anywhere I Lay My Head od Scarlett Johansson; sice téměř samé coververze a nic extra to není, ale talent Scralett rozhodně má a navíc Bowie v pozadí se počítá.