December 2008

Letos popřeju vše nejlepší do nadcházejího roku hlavně sobě, protože to fakticky potřebuju. Takže, vše nejlepší, hodně zdraví, méně blbosti, více peněz, více sebevědomí, méně svědomí a tak dále a tak dále. Vám do nového roku popřeji jen vše nejlepší; samozřejmě za předpokladu, že to není v rozporu s mým štěstím… v tom případě vám pak přeji nezdar, bídu, hladomor, nemoci, smrt, děravé ponožky, však vy víte.

Na drtivou většinu videoher lze pohlížet jako na dobrou zábavu (samozřejmě za předpokladu určité hratelnostní a technické kvality), ale docela bych ocenil, kdyby bylo aspoň o trochu více těch, co člověku nabídnou nějakou vyšší hodnotu; opravdový příběh. Tedy nic proti konzumním střílečkám, od legendárního Doomu dokola recyklujícím zápletku o “strašlivé invazi mimozemšťanů”, taky si rád zablbnu, ale mnohem víc mě potěší, když mi hra nabídne příběh skutečně komplexní a propracovaný, s postavami, které si oblíbím, budu jich litovat, bát se jich nebo je nenávidět. A takových jsem hrál jen pár, přičemž za své nejoblíbenější považuji depresivní fantasy Planescape: Torment a pohádkovou The Longest Journey.

Druhá zmiňovaná je dnes adventurní legendou. V době, kdy se začalo mluvit o postupném vymírání klasických point’n'click 2D adventur, vypustil do světa do té doby neznámý norský tým Funcom hru, která naprosto pohltila bezpočet hráčů a v mnoha recenzích si vysloužila i absolutní hodnocení (a podotýkám, že vydání nepředcházela žádná stamiliónová reklamní masáž; skutečně šlo o zásluhu herních kvalit). Já se k ní dostal až po čase, což se nicméně ani trochu nepodepsalo na síle zážitku, jaký mi hra zprostředkovala a já se tak při hraní naplno ponořil do vyprávění o záchraně Rovnováhy mezi světy vědy a magie, užival přenádhernou grafiku i dlouhých dialogů (nepostrádajících i přes celkovou vážnost děje příjemný humor). Samotný konec mne pak v případě TLJ upřímně dojal a já věděl, že jsem měl tu čest s něčím pro mě zásadním. Předem tak upozorňuji, že závěr recenze se může leckomu jevit trochu pateticky.

Konečně jsem se dostal i k Dreamfall: The Longest Journey (opět až po čase) a dohrál jej jedním dechem asi za dva dny. A ačkoli znatelně kratší než předchůdce, zážitek to byl srovnatelně vydatný. Co musím v prvé řadě ocenit je, že tvůrci se při tvorbě pokračování rozhodli vydat nový směrem; a nemyslím teď pouze přechod do úplného 3D, ale především děj samotný a způsob jeho vypravování, což nejen brání přímému srovnání lepší/horší, ale především vytváří další samostatný originál. Hra samozřejmě navazuje na svého předchůdce – byť se příběh odehrává o dlouhých deset let později – ale hlavní hrdinkou je někdo jiný. Zpočátku jsem byl přitom docela v rozpacích, protože Dreamfall začíná velmi podobně jako The Longest Journey; sledujete život dospívající dívky žijící v našem světě v poměrně příjemném místě, který se však po několika nečekaných setkáních pořádně zamotává. Abych trochu připomněl děj dílu prvního, před mnoha tisíci lety došlo kvůli ochraně všeho živého před chaosem k rozdělení jednoho světa ve dva – na Stark (náš svět, posunutý do budoucna) a Arcadii, svět magie – a ustanovení Rovnováhy mezi nimi. A tu jste v roli April Ryan, jedné z nejkouzelnějších herních hrdinek všech dob, měli za úkol zachránit.

Samozřejmě podstatná část zážitku z Dreamfallu stojí na tom, že se vracíte do světů, které jste kdysi poznali a ty se o té doby poměrně zásadně proměnily (a nutno podotknout, že spíše k horšímu), jinak ovšem hra rozpoutává vyprávění nové, resp. nová, protože v každém světě se děj točí o něčem jiném. A zatímco Stark prošel před deseti lety menší apokalypsou v podobně vědecky nevysvětlitelného Zhroucení (kdy znenádání prostě přestaly fungovat mnohé tak samozřejmé technologie), hlavní město Severních zemí v Arcadii, Marcuria, trpí okupací armády, která původně dorazila město zachránit před invazí jiného nepřítele. Ze všech tří hratelných charakterů (mezi nimiž samozřejmě April nechybí), pak Zoë Castillo coby ústřední postava celého Dreamfallu jako jediná z nich prochází oběma světy a jejich příběhy, souvisejích spolu jen částečně (alespoň tak je to podáno ve hře, pokračování možná odhalí užší souvislosti). V každém případě je děj znatelně dospělejší a tajemnější (místy bych řekl až “hororový”), není tak – byť vkusně – klišovitý jako v jedničce a žádný svět už nezachraňujete, alespoň ne přímo. Přitom je však Dreamfall rozhodně velkolepý a o zvraty a napětí zde není v žádném případě nouze. Ústředním tématem – dá-li se to tak nazvat – se stává víra; nechci snad tvrdit, že je hra nějak těžce filozofická, rozhodně ovšem Tørnquist podává její příběh dost citlivě a inteligentně, kam se většina herních “scénaristů” pro jistotu ani náznakem neodvažuje.

S vyzněním příběhu souvistí ještě jedna změna – herní náplň. Kontroverzní akční složka je zde naštěstí přítomna jen v několika málo soubojích (velmi snadných) a spíše se odráží ve “stealth” prvcích, kdy se před někým skrýváte, prcháte a tak podobně. Hádanek logického charakteru je zde pomálu a ani hromadění předmětů si příliš neužijete. Ne, hlavní těžiště leží v rozhovorech a těch je opravdu mnoho, kvalitně napsaných a nadabovaných; poslední fáze hry strávíte už víceméně pouze jejich pročítáním, ale to přitom skvělém finále ani nevadí. Jedinou vadou na kráse je “nedospělost” herního engine, kdy postavy citelně postrádají výraznější mimiku. Také kamera v užších prostorách dost skřípe a vůbec nedoporučuji používat pro ovládání myš, je to s ní jen horší (na klávesnici se naštěstí dá hrát docela pohodlně). Co se však týče herních lokací, nemám slov, 3D zpracování Starku a především Arcadii nesmírně sluší a v kombinaci s hudbou vytváří mnoho okázalých a nezapomenutelných scén (což je jedna z vlastností, kterou tak zbožňuji na prvním dílu).

Dreamfall je případ hry oplývající jasně rozpoznatelnými nedostatky, které ji však musím odpustit. Od The Longest Journey jsem hrál dost her a rozhodně si nevzpomínám, že by na mě kterákoli z nich zapůsobila tak silně jako právě TLJ. Až Dreamfallu se ve mně podařilo ten úžasný pocit opět vyvolat. A za to děkuji.

10 (10z10)

Dreamfall: The Longest Journey (oficiální stránky)
Dreamfall: The Longest Journey trailer (YouTube.com)
The Longest Journey (oficiální stránky)

Pár dní zpět vyšla nová verze CMS WordPress, na kterém běží i midnight a popravdě dojmy z něj mám smíšené. Nejsem programátor, takže kvalitu zdrojových kódů moc nezkoumám ani nehodnotím a co si tedy na WP dlouhodobě pochvaluji, jsou možnosti; při stavbě posledního designu jsem musel dělat jen velmi málo kompromisů (a to spíše z důvodů praktičnosti). Při příchodu verze 2.7 jsem moc dlouho neotálel a jal se updatovat s tím, že těch změn nemůže být tolik. Omyl. Pár funkcí se mírně změnilo, v důsledku čehož se design rozpadl. Uznávám, že tak trochu jsem si za to mohl sám; ony ty mé funkce nebyly zrovna vychytané, ale přeci jen jsem nečekal, že se změní výchozí formát výpisu (a dokonce bez toho aniž by ten původní šel nastavit), tak jsem updatem a laděním strávil neplánovaně možná skoro dvě hodiny.

Pak jsem se konečně pustil do podrobnějšího zkoumání novinky největší – administračního rozhraní. To se mimochodem změnilo jen pár verzí zpět a až na drobnosti se mi velmi zamlouvalo. Ovšem to nové je ve výchozí stavu opravdu strašné. Za nejhorší změnu považuji náhradu přehledného horizontálního menu za vertikální a také barevné sladění, kdy jsou obě dvě varianty dost hnusné. Naštěstí ten první a zásadnější nedostatek vyřešil plugin Ozh’ Admin Drop Down Menu, který menu přemístí zpátky nahoru (a přidá vysouvací submenu). Co se téhle verze týče, je to rozhodně must-have plugin. Popravdě moc nedokážu pochopit, proč se tvůrci rozhodli pro tak drastickou změnu konceptu – ono vertikální menu má i trochu jinou logiku a dost těžko se tak na něj převyká.

Administrace ve WP2.7

Administrace ve WP2.7 s Ozh’ Admin Drop Down Menu

Jinak jsou nové vlastnosti celkem milé; okna si můžete celkem libovolně přemisťovat (i když se to týká víceméně jen dashboardu a editoru příspěvků), přibyl kompletní autoupdate (i když téhle funkci zatím moc nedůvěřuji) a taky doinstalace pluginů přímo skrze správce (dříve bylo třeba soubory manuálně nahrávat na ftp, WP pak zvládal pouze jejich autoupdate). K dispozici je nově také uspořádávání komentářů do vláken, nicméně to zatím implementovat nebudu. V brzké době nicméně plánuji rozšíření o podporu OpenID, poslední dobou stále populárnějšího – podporu již zavedl i Google či Seznam, chystá se třeba Microsoft.

I přestože je nová verze WordPressu vcelku vydařená (tedy až na výchozí rozhraní administrace), a je vidět velký posun k uživatelské přívětivosti a hlavně snadnosti použití (viz zmíněný autoupdate; na každé stránce je také přítomna rychlá nápověda atd.), zůstává systémem spíše pro zkušenější uživatele s alespoň základními znalostmi php/html/css, se kterými se pro smysluplnou správu musí počítat. Stěží tak sice může v popularitě ohrozit Blogger produkující stovky identicky vypadajících blogů, ale o to koneckonců ani nejde. Propracovanost a “složitost” pokročilejších systémů má svou velkou výhodu v maximální přizpůsobivosti a konkrétně WordPress je na tom se stále se zvětšující uživatelskou základnou a množstvím pluginů pořád lépe.

WordPress.org

Je zatracený rozdíl mezi řízeným a neřízeným úpadkem. V první případě si člověk užívá, je fascinován, v tom druhém je prostě v hajzlu a taky jsem takhle strávil podstatnou část uplynulého podzimu; bez přehánění jej můžu označit za dosud nejhorší část svého života. Poslední dva týdny však byly docela přívětivé; noví lidi, nové myšlenky, chlast, The The; vše, co člověk potřebuje k pomalé, hořkosladké dekadenci, kdy jen tak plachtí kolem, směje se všem a všemu, směje se sobě, zbytky sebeúcty rozfoukává jako prach a je prostě iracionálně šťastný.

Budoucnost neexistuje, pokud nepřežiješ současnost. Tak nějak můj život zase má směr, vracím se psychicky tam, kde jsem byl asi před půlrokem a jsem rozhodnut, že při přechodu po tom zasraném laně se již nenechám shodit. I když ta ozvěna se bude neustále vracet a vždycky se do mě může drtivě opřít a taky že to zkusí. Takže támhle mám cestu, na ní křížky, malé blbosti, kterých chci dosáhnout a nikdo mi v tom nezabrání. Takhle nějak jsem se dostal do Prahy a dostanu se i dál. Začínám si žít za své vlastní peníze, peru a žehlím si prádlo, vařím si rýži a jsem z toho nadšený. Na to, jak jsem nemožný, je to totiž docela úspěch.

Dnes, někdy po dvacáté hodině, venku fouká studený vítr, já stojím na stole u velkého otevřeného okna a ve výšce několika desítek metrů bezstarostně lepím těsnění do oken… kdo by takhle nechtěl žít?

The The – Sweet Bird of Truth (YouTube.com)
The The – Slow Train to Dawn (YouTube.com)
The The – Gravitate to Me (YouTube.com)