October 2008

Úterý bylo super. Někdo (opět) spáchal v metru sebevraždu a já si tak poprvé na vlastní kůži zažil, co znamená pojem “dopravní komplikace” v Praze. Ale bez jakékoli ironie – bylo to báječné. Drtivá většina lidí si samozřejmě stěžovala a dříve bych asi patřil mezi ně, nějak jsem se ale naučil považovat tyhle potíže za zcela podřadné; možná právě ve stínu jiných problémů. Každopádně, bylo nádherné podzimní počasí, všude hromady spadaného listí, a tak jsem při pohledu na přeplněné autobusy, do kterých se lidé cpali jako ta kuřata do chovných kurníků (což je mimochodem pozoruhodná analogie; to vzhledem k tvrzení o naší nadřazenosti), zvolil raději procházku a to i přesto, že jsem přesně nevěděl ani kam jít či jak daleko to bude – a ono to celkem daleko bylo – a k tomu jsem měl menší zranění nohou a nebylo tudíž vhodné je příliš namáhat. Sice tak pořád ještě kulhám, ale rozhodně to stálo za to.

Poslední dobou se nicméně cítím psychicky velice vyčerpán, proto se omlouvám za nic-moc aktualizace blogu. Mám zřejmě “talent” na to, komplikovat si život jak jen to jde a za každou cenu, a tak poslední věc, na kterou teď myslím, je psaní nějakých rozsáhlejších článků. Snad se to ale brzy změní. Nebo nevím.

The The & Sinéad O’Connor – Kingdom of Rain (YouTube.com)

Hudba Emilíany Torrini si napříč svým vývojem uchává specifický (a poměrně vzácný) rys – v určitém slova smyslu je skromná. Nic, co jsem od ní slyšel, nejevilo větší ambice vybočovat z řady ostatních nahrávek. To nezmiňuji jako kritiku ani netvrdím, že snad její tvorba postrádá osobitý charakter (to ani omylem), ale vždycky jsem měl pocit, že Emilíana chce prostě “jen psát písničky, hrát a zpívat”. Hlavně předposlední album, folkové Fisherman’s Woman (2005), je toho nevyvratitelným důkazem. Je to deska nesmírně pěkná (možná její nejlepší), ale tak nějak nic, co by lámalo hudební ledy, ba vytvořilo aspoň nepatrnou prasklinku, všechno je naprosto obyčejné.

O ještě starší Love in the Time of Science jsem již psal. Zvukově je rozhodně někde jinde a byl jsem tedy nemálo zvědavý, jak bude novinka při těch proměnách znít. Popravdě jsem nečekal nic nějak zvlášť nápaditého, Emilíana mě však vcelku zaskočila. Kvalitativně Me and Armini porovnávat v rámci celé diskografie si troufnu až s odstupem času, rozhodně se však jedná o nejexperimentálnější desku, co zatím nahrála (ty podivnosti z úvodu kariéry neberu v úvahu, ona sama je nemá příliš ráda). Tím nemíním, že je nějak extra-alternativní, je ale rozhodně velmi pestrá (a zároveň konzistentní). Zvukově se nachází zčásti jednak někde mezi oběma zmíněnými předchůdci, z druhé poloviny si Emilíana na MaA vyšlapuje zcela novou cestou. K tomu si připočtěte její okouzlující hlas a je hned jasné, že kolem tohohle alba jen tak lhostejně neprojdete.

Narozdíl od Fisherman’s Woman novinka postrádá jednotnou náladu. Ty rychlejší písně jsou zpravidla veselé a hravé, skvělým zástupcem budiž pozitivně laděná Big Jumps; pomalejší v protiváze jsou už znatelně smutnější. Konkrétně Dead Duck naprosto dokonale ilustruje atmosféru podzimu a jedná se zřejmě o nejlepší píseň desky vůbec. Nakonec i přes přítomnost oněch pozitivnějších skladeb či “experimentálních” záležitostí typu Gun deska celkově vyznívá spíše smutněji; tedy nijak zvlášť depresivně, je to smutek hudebně velmi příjemný a do současného počasí více než příhodný, navíc bez slabších částí.

Nemůžu říct, že bych toho z roku 2008 naposlouchal nějak moc (spíše málo; poslední Sigur Rós a Xploding Plastix mě stále čekají), ale stejně musím Me and Armini vyzdvihnout jako překvapení roku – tedy rozhodně jsem letos tak dobrou novinku nečekal, tím víc, že by měla být od Emilíany. Pokud pro tohle skvělé roční období hledáte nějakou příjemnou a lehce stravitelnou desku, je Me and Armini skvělá volba.

88888888 (8z10)

Emilíana Torrini (oficiální stránky)
Emilíana Torrini (fansite)

IT Crowd se u nás i jinde těší nemalé popularitě (“viděl už jej snad každý”) a jako takový představuje vděčný terč pro kritiku – zkuste se ozvat a říct, že není prostě ni náhodou nejlepší, a získáte ihned slušnou dávku pozornosti. Já půjdu trochu dál a konstruktivně rozeberu, proč je dle mého názoru IT Crow až nehorázně přeceňovaný.

Když jsem ITC viděl prvně, byl už hodně oblíbený. Pak už jsem samozřejmě znal Black Books a tudíž jsem se na tohle nové kultovní dílko Grahama Linehana vcelku těšil. Šest dílů uběhlo poměrně rychle. Rozhodně jsem se bavil, ale taky si říkal něco jako “na tohle se pějí všechny ty ódy?”. Humor ITC je vydařený, není trapý, ale je velice prvoplánový a především – nevytváří “scény”. Hodnotit sitcom je snadné, prostě hodnotíte podle toho, jak jste se bavili. Černá zmije je – řečí ČSFD – jasných 5/5, Trpaslík 4/5, stejně tak Přátelé (v originále mimochodem až nečekaně zábavnější oproti česky dabované verzi, fakticky). A ITC byl svou zábavností rozhodně znatelně níže výše uvedené. Dokonce znám seriózně pojatý seriál, u kterého jsem se nasmál mnohem (mnohem) více, než u ITC… je to samozřejmě Firefly.

Zdroj: ČSFD

Abych se vrátil k původní myšlence – IT Crowd opravdu postrádá scény. Myslím scény, kdy se určitá situace vyvíjí – nejlépe až do absurdní roviny, to já můžu – a postupně graduje, třeba i několik minut, člověk zažívá křeče, svíjí se, mlátí sebou, na konci se škrábe zpátky do křesla a za přerušovaného pochechtávání si utírá z obličeje slzy. Rowan Atkinson takových scén zahrál desítky; hlavně v té Zmiji. A že jsem si jich dost pamatoval už po prvním zhlédnutí – jsou totiž nezapomenutelné. Z ITC si nepamatuji ani jedinou takovou, což stěží může svědčit o špatném smyslu pro humor či schopnosti pamatování – obojí mám na výbornou – vypovídá to o seriálu.

Zdroj: ČSFDSpousta vtipů samozřejmě vychází z prostředí, ve kterém se ITC odehrává a humor místy opravdu pěkně absurdní je, ale potřeboval by sakra silnější pilíře, tedy charaktery. Nejlepší je určitě Moss. Je slušně mimo, ale přesto mu něco schází a je až nepříjemně předvídatelný. Zbývající dva hlavní hrdinové jsou už však vcelku o ničem. Jen je nesympatická holka na špatném místě a k tomu dost nudná a Roy je prostě jen další postava břídilského typu; v obou případech nic, co byste nemohli vidět už dříve (a lépe). Při konfrontaci s ústřední trojicí z Black Books (která se asi nabízí nejvíce) se může jít celý IT Crowd zahrabat – cholerický Bernard, nesvéprávný Manny a… prostě do morku kostí britská Fran tvoří komediální komando, vedle jejichž horších vtipů vypadají ty nejvydařenější z ITC jako hloupá fraška. A to jsem se raději ani nepokoušel o srovnání s Edmundem, Baldrickem, Brianem (Spaced – též doporučuji) nebo třeba Rimmerem, pro “ajťáky” by to totiž nedopadlo zrovna dobře.

Trochu mě mrzí, že se mi IT Crowd nelíbil tak jako jiným, ale nemůžu si pomoct. Když někoho slyším vyprávět o nejlepších momentech seriálu, bývají zmiňovány právě ony krátké scénky, které sice nebyly nijak špatné, ale do komického nebe mě dokázaly unést jen stěží. Momentálně mimochodem sleduji podobně naladěný The Big Bang Theory, a už od prvního dílu se bavím více, než bych při ITC kdy mohl.

Black Books (IMDb.com)
The Big Bang Theory (IMDb.com)
The IT Crowd (IMDb.com)