September 2008

Konečně jsou všechny pohovory za mnou. Musím říct, že mě příznivé výsledky většiny z nich velice potěšily; oproti původním “plánům” jsem si mohl zaměstnavatele dokonce vybírat a rozhodně to nebylo snadné. Navíc se doslova na poslední chvíli přihlásila ještě jedna společnost, které jsem nakonec dal přednost, a to především díky velice příjemnému pracovnímu prostředí. Mým představám je podstatně blíže právě menší firma, kde se počet zaměstanců stále ještě počítá na desítky a ne na stovky. Aniž bych to chtěl nějak zakřiknout (jen to ne!), zatím se mi na novém pracovišti skutečně líbí, jen musím ještě přežít všechna ta školení apod., než se konečně pustím do něčeho pořádného (už se taky těším).

Vysoká je pro mě momentálně pasé; práce webdevelopera mě táhne nepoměrně více než třeba studium nějakých humanitních oborů (příp. teda informatiky), kde sice je to “jádro” zajímavé, ale kolem toho je navršena kupa jiných předmětů, které mi nic neříkají, což se mi ostatně stalo už na střední (a snášel jsem to velmi špatně). Nicméně ať už jsem kdekoli, pohybuji se v podstatě v okruhu – ať už minulých, přítomných či budoucích – vysokoškoláků; a místy mě napadá, že tu VŠ bude mít každý vyjma mě. Na druhou stranu, vždycky jsem na se tyhle “odchylky” snažil pohlížet jako na prostý důsledek individuálních hodnot a cílů a stejně to tedy udělám i v tomto případě. Navíc rozhodnutí, že tam nepůjdu teď, ještě neznamená, že to nezkusím (třeba formou dálkového studia atd.) za pár let znovu.

Krátce ke blogu. Asi si toho nikdo nevšiml, ale midnight byl v posledních dvou týdnech opět dost upgradován (říkejme tomu třeba v 2.5), i když hlavně “uvnitř”; mj. jsem však vcelku slušně zapracoval na optimalizaci pro prohlížení v mobilních zařízeních (např. Opera Mini) a přidal takovou roztomilou feature, která měla být součástí už předchozí verze. Jedná se o udělátko umístěné u levého okraje obrazovky nahoře, které přehodí celý web na druhou stranu (význam má až u rozlišení s šířkou 1280 a výše) a toto “nastavení” pak uloží na do cookies.

Nu, další příspěvek osobního charakteru za mnou. V plánu mám několik recenzí, postřehů apod., tak se k nim teď, když už se ta bouřka kolem mě trochu uklidnila, snad brzy dostanu.

Původně jsem měl v plánu napsat na novou desku Primal Scream klasickou recenzi, ale z toho jaksi podvědomě sešlo a tak jsem se jal vzpomínat na některé starší počiny této kapely a důvody, proč jsem si ji tolik oblíbil. Každopádně jejich novinku velice dobře vystihuje například recenze na NEWMUSIC.CZ.

Stále si dobře vzpomínám, jaké dojmy jsem měl před dvěma roky z desky Riot City Blues. Tehdy jsem Primal Scream poslouchal více než dnes a tak pro mě takhle obyčejné a nezajímavé album bylo velkým zklamáním (ačkoli pár kvalitních písní nepostrádalo). S odstupem času se můj pohled příliš nezměnil; je to slušná deska, ale nic víc a právě to “víc” jsem právě od kapely, která stvořila tři tak výtečná alba jako Screamadelica, Vanishing Point a XTRMNTR, tak nějak očekával.

Společným prvkem zmíněných byla jistě fúze taneční a rockové hudby, ovšem – co platí pro desky PS obecně – každé je v rámci diskografie originální. Nemám ji sice naposlouchanou úplně celou, ale mohu říct, že stěží nějaké album označit za opakování toho předchozího; posun je totiž vždy přinejmenším výrazný. A tak zatímco Screamadelica je vcelku optimistická záležitost (dle jednoho staršího rozhovoru reflektující obecnou pozitivní náladu počátku devadesátých let, spojenou mj. s politickou situací; rozpadal se Sovětský svaz), tak o nějakých devět let mladší XTRMNTR představuje jasný protipól. Je to elektronická legenda; z hlediska textů velice negativní, hudebně rozmanitá, s výjimkou jedné skladby se celá nese ve velice rychlém a dosti agresivním tempu, navrch opravdu špinavý zvuk. Skladbu MBV Arkestra bude pravděpodobně devět z deseti lidí považovat za nesnesitelný randál, ten jeden (já) si ji ale fakticky oblíbí. A fantastická Shoot Speed/Kill Light je dlouhodobě má nejoblíbenější píseň kapely vůbec. Vanishing Point (1997) jako by zvukově i náladově tak trochu stál mezi oběma počiny, nejedná se však o pouhou vývojovou fázi; má hodně co do sebe – skladba Trainspotting je akustická mňamka a pak jsou tu i jiné kousky; rozhodně se nevyplatí ji opomenout.

Pitchfork Riot City Blues udělil dokonce 2.3/10 (což je teda brutálně málo) a těžko se obecně rozporuplnému přijetí divit; přijít po těch zmíněných alternativních perlách s něčím tam obyčejným – a místy i trochu nudným – to chtělo slušnou dávku sebevědomí. Já osobně v té době na PS docela zanevřel. Koneckonců, ani předchozí Evil Heat (2002) nebylo nějakým zázrakem (ačkoli na tom bylo stále o třídu výš, než RCB). Dodnes se mi velice líbí třeba Skull X; úrovně obdobných electro-rockových pecek z XTRMNTR sice nedosahuje, ale sama o sobě je to velice solidní a energická píseň. Zapomenout také nelze na bluesem nasáklou The Lord is My Shotgun, kde se Primal Scream předvedli mj. jako velcí vtipálci, když si přizvali Roberta Planta (pro neznalé: zpěvák Led Zeppelin), aby jim tam zahrál na foukací harmoniku.

Beautiful Future mi připadá zhruba na stejné úrovni jako právě Evil Heat (možná o ždibet slabší); jsou tu dokonce i určité podvědomé tendence je srovnávat, ačkoli si vlastně nejsou nijak zvlášť podobné. Předně, BF je znatelně méně zvukově novátorská a jakoby tak pokračovala v trendu, který nastolil RCB; rozhodně jsem měl u převážné většiny písní pocit, že se jedná o opakování už mnohokrát ohraných melodií. Co se ale Primals musí nechat, je, že stále hrají fakticky dobře a poslech nenudí. Jinak jako nejlepší píseň bych pak nejspíše vyzdvihl Beautiful Summer; v rámci celého repertoáru kapely to ale žel není nic extra.

Kvalita těch tří posledních alb PS každopádně přivádí k úvaze, jak to s nimi bude v budoucnu. Ten propad je znatelný; jako kdyby jim po XTRMNTR náhle došla většina invence, kterou předtím doslova hýřili. Netroufám si hádat, zda se jedná o pouhé “drobnější” klopýtnutí (které potkalo už spoustu jiných kapel) anebo jde o pomalý a nezvratný úpadek a raději prostě další desku nebudu očekávat. Jediné, čím jsem si v souvislosti s budoucností PS jistý, je, že své příznivce opět překvapí.

Primal Scream (oficiální stránky)
Webadelica (fansite)

Otupělost. Domečky z karet představující všechny možné hodnoty se boří, dno je mělké, svět je pestrobarevná změť hmoty a já uprostřed toho všeho sním. Naprosto příšerná noční můra, někde hluboko ve mně však hlodá otázka, zda se mi to celé líbí či ne. Odpověď je na dosah ruky, hned za žraločí tlamou.

Odmítám však stěžovat si; projednou jsem učinil rozhodnutí. Možná hloupé, možná zbrklé, ale mé. Nikdy jsem o sobě neměl nijak zvlášť vysoké mínění, ale existují věci, na které jsem opravdu hrdý a rozhodnutí postavit se na vlastní nohy je jednou z nich. Je to pochod proti záplavové vlně plné mršin a i když se místy boj zdá předem prohraný, nehodlám ustupovat. Prostě půjdu dál.

V současnosti je mým hlavním cílem, abych si sebe začal konečně trochu více vážit. Děsím se toho, jak náročná cesta to může být, ale motivace je to silná. Když tak o tom přemýšlím, vlastně se mi tento přístup docela líbí, jen ty neustálé výkyvy nálad oscilující od naprosté beznaděje až k neracionální euforii začínají být trochu šílené.

Každopádně, dnešek byl prima. České dráhy zprostředkovaly další ze svých nekonečných dobrodružství; srážka vlaků na trase Praha – Ostrava a tudíž výluka a náhradní doprava autobusy. Svého času by mě to neuvěřitelně stresovalo, ale dnes jsem se nad to dokázal naprosto bez problémů povznést a to navzdory faktu, že mé mnohé myšlenky nebyly dvakrát příjemné. Jedna paní ve středních letech se mě při tom transportním chaosu dokonce snažila držet s tím, že mám v celé záležitosti přehled (což byl z její strany samozřejmě špatný odhad, ten zmatek okolo byl slušný, řidiči autobusů nevěděli, kam přesně mají jet, vzápětí se řešilo, který vlak je ten náhradní atp.). Zůstal jsem však klidný a jen mlčky snášel všechny nadcházející události.

Odhadoval jsem, že při troše štěstí dorazím domů tak o dvě hodiny později; spoje ujely a vyhlídka na unavené vyčkávání na několika stanicích nebyla zrovna příjemná. A pak se to přihodilo, cestou do Opavy (z tama mě pak čekala ještě další cesta po vedlejší trati) jsem udělal nečekaně impulzivní rozhodnutí a vystoupil v jedné vesničce poměrně blízko domoviny. Ověšený zavazadly jsem si usmyslel, že nebudu postávat nečinně na místě (ve vlaku, na zastávce) a prostě tu vzdálenost ujdu pěšky. Dlužno podotknout, že jsem při svém odhadu “jak daleko to asi může být” tradičně přestřelil, ale to není důležité. Navíc při pochodu ne zrovna frekventovanou cestou mi zastavil už druhý řidič a ochotně mě těch několik kilometrů k mé domovině svezl; celkové zpoždění tak nakonec lehce přesáhlo jen jednu hodinu.

A právě vědomí, že alespoň některá má rozhodnutí se – byť to může být otázkou větší či menší náhody – ukazují jako správná, mě nyní vytrvale žene vpřed.

Radiohead – Fake Plastic Trees (YouTube.com)

Praha je zvláštní. Původní odhad byl “jen o něco větší (a dražší) Ostrava s metrem”, ale zdá se, že jsem se docela spletl. Obě města jsou hodně specifická a navzájem poměrně odlišná (tedy nejen rozlohou a přízvukem – v obou případech dost hnusným). Co se mi líbí, lidé tu působí tak nějak příjemněji. Samozřejmě si to nechci příliš idealizovat, ale když srovnám třeba prodavačky v obchodech zde a v Ostravě (příp. přímo v mé domovině; trvalé bydliště nemám přímo v Ostravě), můžu říct, že mnohem raději nakupuji v Praze.

Jen kdyby bylo pořádně za co, ale to je trochu jiný problém. Dočasně mám nějakou brigádu; nijak naplňující, ale taky nijak zvlášť obtížnou a hlavně lepší než nic. Mezitím probíhá několik výběrových řízení na dost solidní a zajímavá místa; opravdu doufám, že nějaké nakonec vyjde. Vyhraněné preference nemám, ale třeba jistá společnost (které mě doporučila jedna personálka) je na českém internetu docela známá a ačkoli zatím nemám smluvený přímý pohovor, dost mě to tam láká. Budu však rád za cokoli slušného.

Zabydlel jsem se vcelku rychle; samozřejmě mi tu dost věcí chybí, ale jinak mi přesun z rodinného domu do panelákového bytu nijak zvlášť nevadí. Snad jediné, co mě štve, je, že jsem si doma nechal svůj hrnek na čaj – mám jej už několik let a velmi jsem si jej oblíbil. Naštěstí mi včera kamarád předal aspoň hrnek sigilský, který jej bude dočasně suplovat, než si svůj oblíbený dovezu sem. Pak budu naprosto spokojený… (tím víc, pokud mi klapne i ta práce).

No, a abych ještě upřesnil, kde v Praze bydlím, přihazuji už docela legendární klip (na tomhle žánru zrovna neujíždím, ale ta atmosféra je báječná); tady je.