22. August 2008
Pro ty, co pravidelně navštěvují deviantART, to patrně nebude nijak velký objev, ti ostatní ale získají další hodnotný bookmark v prohlížeči navíc. Podstatná část Arshadových (tak se jmenuje příjmením) prací má ten správný punc černého humoru, který se (mimo jiné) točí kolem zdálnivě nevinných dětských her, klasických hororových schémat a podobně. Je pravda, že místy působí pointy docela samoúčelně, naštěstí má ale Nocturnal-Devil i cit pro detail a jeho výtvory tudíž mají své kouzlo (tedy trochu morbidní kouzlo); případné řeči o lacinosti jsou tak naprosto liché. Mimoto se jedná o všestraně schopného výtvarníka a animátora, za pozornost stojí i takzvané photo-manipulations (zvláště ty flashové, měnící se po najetí kurzorem). Přikládám několik vybraných humorných dílek a odkaz na jeho kompletní galerii, kterou doporučuji čas od času navštívit.
vrátit se nahoru
20. August 2008
…a užívám si naprosto nekritický fanatismus.
David Bowie – Station to Station
Rád bych – ale nemohu – označil Bowieho za další vývojový stupeň člověka. Nemohu proto, že při současném stavu se jedná o výjimečnou modlu, která jasně vyniká. Před pár lety jsem mohl sotva tušit, nakolik mě tento umělec časem osloví a teď už přijímám každou jeho desku s vysokým očekáváním, které se záhy splní (což je skutečně raritní situace, především tím, že se v případě Bowieho téměř pořád opakuje). Mé příspěvky zní asi opravdu dost nekriticky, ale nemůžu si pomoct, úvodní skladba je naprosto super (a to následující není rozhodně k zahození). Jeho nejlepší deska je samozřejmě pořád Outside, ale která by mohla být druhá, to si netroufám říct.
Xploding Plastix – Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents
Nu-jazz, acid jazz, electro jazz… není to jedno a to samé? A není to úplně jedno? V každém případě, klasický jazz mě sice zatím příliš nebere, tahle hudba (mimochodem dík za doporučení alba, A.) mě však pronásleduje už pár let. A kuřáci (fakt škoda, že sám nejsem), co maj rádi jazz a elektroniku, nechť si (společně s následujícím) zapíšou do úkolníčku mezi urgentní, už jen proto, že beztak nebudou žít moc dlouho.
Apollo 440 – Electro Glide In Blue
Divné, ale podle všeho jsem o tomto počinu dosud sem nenapsal ani řádek, což nyní musím napravit. Pro spoustu lidí by mohlo být neuvěřitelně obtížné vybrat nejlepší desku svého života, tu jedinou. Pro mě je to ovšem velice snadné. Sorry, Kid A, Outside a všechny ostatní. Electro Glide In Blue (1997) znám už snad pět let (spíše více, mám to v mlze) a za to dobu mě ni trochu neomrzela. Jako v případě každého skutečně kvalitního díla platí, že čím více jej sjíždíte (koukáte/posloucháte/čtete…), tím jej máte raději. Mimochodem, cokoli jiného od A440, co jsem slyšel, se mi ani z poloviny nelíbilo tak jako Electro…, vlastně si myslím, že se jedná o dnes už odepsanou kapelu, ale za tohle bych jim stejně stavěl pomník. Elektronika, rock, jazz; to vše dohromady v téměř bezchybném koktejlu (škoda slabého závěru, ten k té absolutní dokonalosti chybí), jehož každý poslech je vskutku jedinečnou událostí.
Xploding Plastix (oficiální stránky)
Apollo 440 (oficiální stránky)
vrátit se nahoru
13. August 2008
O Homeworldu jsem toho všude možně napsal (případně napovídal) opravdu mnoho, až se jeví psaní tohoto článku zbytečným. Přesto si to však nedokážu odpustit a rád bych teď, když mám všechny díly za sebou, shrnul své dojmy z této pozoruhodné série.
Po prvním dílu (1999, Relic Entertainment) jsem před několika měsíci sáhl z čiré zvědavosti. Obecně příliš RTS neholduji – především proto, že tenhle žánr se v podstatě téměř nikam neposunuje, rád ale vždy vyzkouším něco neobvyklejšího a strategie ve vesmíru byla zkrákta neodolatelným lákadlem. Nejprve černobílé kreslené intro, znenadání přechod do hry samotné a už v němém úžasu sleduji, jak nádherná mateřská loď, poslední naděje strádající rasy Kushanů, vyplouvá z přístavní konstrukce a přípravy na cestu do zapomenutého domova vrcholí. Nutno podotknout, že tento zážitek se okamžitě zařadil mezi nejsilnější herní zážitky vůbec. Ve svém žánru naprosto nečekaný, postrádající patos či lacinost, zvláštním způsobem kloubící skromnost s monumentálností, přesně takový začátek prvního Homeworldu je. Velkou zásluhu na tom má hudba, které není celkově mnoho, do hry však výborně zapadá a navíc ty chorály! Případným hráčům rozhodně doporučuji před zahájením hry vytáhnout hudbu v nastavení co nejvýše. Jinak příběh Homeworldu nijak zvlášť bohatý ani propracovaný není, nabízí minimum zvratů, nefigurují v něm v podstatě žádné postavy a přesto funguje dobře a člověka si získá.
Dlužno podotknout, že samotná hra až tak dobrá není. Je to samozřejmě i kvůli tomu, že byla snad první svého druhu a třetí rozměr není zdaleka jediným novým prvkem. Některé chyby jsou docela zbytečné – zvláště trochu divně omezená pauza a především nemožnost hru po porážce nepřítele nijak urychlit (je totiž vcelku důležité ještě zbývající suroviny – ve hře je jediná – vytežit, protože se i s celou vaší flotilou přenáší do další mise), ale dá se to přejít. Samotné válčení je nicméně zpracované dobře. Zpočátku je hodně zvláštní – ve vesmíru neexistují žádné nepřekonatelné teréní překážky a k tomu máte k dispozici i ten třetí rozměr. Hodně lidí už naříkalo, jak obtížná hra to je, což má příčinu právě i v tom nezvyku, že vás může nepřítel napadnout shora, zdola i zepředu zároveň, jakmile ale zjistíte, že totéž můžete provést vy jemu, máte zčásti vyhráno. AI navíc není až tak propracovaná a dá se tak objevit několik nečekaně účinných taktik.
Grafika už dnes zřejmě nikoho neohromí, přesto je dle mého velice pěkná. Hra navíc neoficiálně (ale bez potíží) podporuje i vysoká rozlišení (vč. širokouhlých) a ti nejnáročnější si mohou ještě u své grafické karty zapnout nějaké ty zkrášlovací efekty (tedy především vyhlazování hran). Dohromady by se toho sice dalo Homeworldu dost vytknout, nabízí ovšem dost silný zážitek na to, aby to za těch několik nepříjemností stálo.
Cataclysm následoval coby samostatný datadisk jiného studia studia (Barking Dog) o rok později. Z mého pohledu už ani jedno pokračování kvalit jedničky nedosáhlo, přesto obě stojí za vyzkoušení. Konkrétně Cataclysm má úplně jiný (a k původnímu ne zrovna dobře zapadající) příběh, to ale zas tolik nevadí neb jeho silné stránky jsou někde jinde – v podstatě všechny výhrady, které by hráč mohl ke gameplayi původní hry mít, zde už neplatí, protože tvůrci Cataclysmu posunuli hratelnost o pořádný kus dál. Plnohodnotná pauza (včetně zpomalování i zrychlování času), pořádné upgrady jednotek, vylepšený interface (nejlepší v sérii) a další hromady nápadů a vychytávek.
Hrál se navíc samozřejmě stejně dobře jako předchůdce (resp. ještě příjemněji), byť místy mě taktéž zaskočil svou obtížností (která je ale celkově zhruba na stejné úrovni). Na druhý díl jsem se začal opravdu těšit.
Homeworld 2 (2003) je v základu stále dobrá hra, ale v mnohém mě nečekaně zklamal. Příběh se nedá kvalitou srovnat s Cataclysmem, natožpak s prvním dílem. Ve stručnosti vypráví o tom, že se objevil nový nepřítel roztahující se po celé galaxii a vy jej samozřejmě musíte zastavit a to získáním starobylé superlodě; originálním jej lze nazvat opravdu jen stěží. Odlišný je druhý díl naštěstí i pozitivně – koncepce lodí byla razantně změněna k lepšímu a navíc přibyla ještě řada jiných vychytávek, škoda jen, že je interface značně nepřehledný a zbytečně komplikovaný. Obtížnosti předchůdců HW2 také nedosahuje; první mise se mi sice zdály opravdu těžké, jakmile jsem si však převyknul na nový systém, byl už postup kampaní vcelku bez problémů. Nezmínit nelze grafiku – audiovizuální zážitek je totiž fantastický; mezi velkými loděmi si to manévrují stíhače a bombardéry, všude něco vybuchuje, bojiště hýří světelnými efekty a zvláště exploze, kdy vás na okamžik oslní záře přes celou obrazovku, jsou parádní. Díky tomu všemu se tak jedná o znatelně přístupnější záležitost, než byl původní Homeworld.
Na tomto místě bych ještě rád zmínil mod (podle všeho nejznámější) Homeworld 2 Complex a z prvních her mám pocit, že název je to více než trefný. Původní herní systém totiž radikálně upravuje. Plavidel, upgradů a vývojových větví je zde mnohonásobně více, především ale přidává řadu úplně nových mechanismů a technologií. Tvůrci údajně usilovali o více taktičtější hru, což tedy zatím dobře posoudit nedokážu, jistě však představuje novou vývzu; je znatelně tužší, než původní hra a nabízí další desítky hodin zábavy. Nechci říkat, že by snad takhle měl HW2 vypadat, ale Complex jej, zdá se mi, svou kvalitou i předčí a fanouškům tak nelze než ho doporučit (pokud už jej tedy dávno nehrají).
Série si dokázala získat velké množství příznivců a stále se tak občas mluví o tom, zda někdy bude nebo nebude třetí díl. V současné době vlastní Relic Entertainment firma THQ, která před časem odkoupila i licenci na Homeworld od původního vydavatele (Sierra Entertainment), aniž by však vývoj pokračování dodnes oznámila. Myslím si, že určitá naděje tu je; Relic je velice úspěšný a schopný vývojářský tým a Homeworld k tomu silná značka, osobně si ovšem nejsem jistý, co od případného pokračování očekávat (zvláště, co se týče toho příběhu). Jak jsem již zmínil, ačkoli pokračování nebyla sama o sobě vůbec špatná, kvalitám prvního dílu už se žádné nepřiblížilo a pokud také rádi zkoušíte netradiční RTS, vřele doporučuji začít právě u něj, s největší pravděpodobností nebudete litovat.
Relic Entertainment
Homeworld 2 (oficiální stránky)
Homeworld 2 Complex
vrátit se nahoru
