May 2008

Ačkoli se snažím, seč můžu, alespoň zdánlivě pravidelně aktualizovat svůj blog je pro mne v současné době trochu problém. A rozhodně je o čem psát (kupříkladu nová deska M83 je celkem povedená), spíše se nemůžu rozhodnout o čem dříve a taky mnou v posledních týdnech lomcuje určitá nechuť.

Snad je to dáno jen tím, že maturita je téměř přede dveřmi a přijímačky na vysokou již dokonce probíhají. Nebudu zatím veřejně rozhlašovat, kam jsem se hlásil; dokud se tam nedostanu, nemá to ani cenu. Jen prozradím, že je to extrémně odlišný obor, než který jsem si vyvolil ke středoškolskému studiu. A ač tedy ne úplně vše na střední bylo špatné, jsem tomu fakticky rád; třeba vědomí, že všechny ty matematické či technické pojmy a vzorce nyní zřejmě mohu navždy (NAVŽDY!) postupně vymazat z paměti, je prostě super.

Jak jsem zmínil, psát je o čem; mimo jiné i hodně hraju – posledně jsem dokončil třeba Homeworld, v současných dnech pak trávím čas u Silent Hill 2 a hlavně Vampire: The Masquerade – Bloodlines. Také jsem začal sledovat staré série Akt X, ve výhledu je ještě pár filmů a mimochodem, Futurama: Bender’s Big Score je jistě o něco málo lepší než film Simpsonových, oproti seriálu je to ale stejně slabota a další z řady důkazů, že ze seriálů se filmy dělat nemají! (První film Akt X budiž výjimkou.)

Na závěr bych se ještě rád dostal k Midnightu samotnému. Již jsem téměř dokončil nový design. A rozhodl se jej nepoužít. Nějak jsem nebyl se svou prací spokojen ani trochu. V současné době tedy začínám práce na novém vzhledu a uspořádání, více osobitějším a unikátnějším, co se blogů týče. Snad by se i díky tomu mohl stát nový Midnight v té nepřeberné hromadě blogů trochu zapamatovatelnějším. A pak je tu samozřejmě obsah a já doufám, že takových příspěvků, jako je tento, už bude co nejméně.

Byly doby, kdy bych se na novou desku Morcheeby opravdu těšil, ale ty už jsou dávno pryč. Když o tom tak přemýšlím, k poslechu Dive Deep jsem se rozhodl z čiré zvědavosti. “Jak asi bude kapela znít teď, když je celá tvorba téměř výhradně v rukou bratrů Godfreyových?” něco takového jsem si podvědomě určitě říkal.

První skladba, Enjoy the Ride, jako by se vás snažila pozitivně naladit na celé nadcházející album. A vcelku se jí to skutečně daří. Neurazí a hlas prvního hosta, zpěvačky Judy Tzuke, se dobře poslouchá, tak se jede dál. Následující Riverbed si doporučuji opravdu vychutnat, protože je tím nejlepším, co celá deska nabízí. Tentokrát host rodu mužského. Musím vzpomenout na úžasný duet (no, duet) Skye a Kurta Wagnera z alba Charango (2002; v mém pohledu zřejmě nepřekonatelný počin kapely). A napadá mě, že by mohlo být více než zajímavé, kdyby byl novým hlavním zpěvákem Morcheeby muž; taková “drastická” změna by přitom vůbec nemusela znamenat nějakou katastrofu, ostatně tyto dvě písně (a nejen ony) jsou toho důkazem. Ale nic takového se neděje, není frotman (frontwoman), pouze zástup hostů. Další zpěvačka, další zpěvák, jakobyste poslouchali nějakou kompilaci.

Za chvíli vám začne docházet ten největší průšvih. Znáte-li předešlou tvorbu kapely, vytane vám na mysli v průběhu poslechu následující věta: “Už jsem to někdy slyšel.” To ještě není taková hrůza, ta však záhy následuje: “A bylo to mnohem lepší!” Dal jsem Dive Deep dost šancí a nudila mě už při prvním poslechu a nebaví mě ani teď. Ne, že by se mi ta hudba nelíbila (občas jsou tu i jasná místa) nebo mi nic neříkala – to pro mě za určitých okolností může být i výzva k dalšímu zkoumání – nová Morcheeba mě prostě nebaví. Po odmlce znovu uslyšíte i rap (One Love Karma), ale co má být? Ten dřív býval taky. Lepší, živější, energetičtější. Ani zvukově není deska nějaký zázrak, standardní Godfreyové.

A něco tomu fakt chybí; jakkoli si můžou bratři prohlašovat, že Morcheeba byla vždy především jejich dítkem, právě Skye jí propůjčila svou tvář a svůj hlas a to jsou klíčové poznávací pojmy nejen pro nějaké prašivé promo, ale i pro hudbu samotnou. Kterákoli z prvních čtyř řadovek smete tuhle novinku jako nic, to se v podstatě nedá ani srovnat. The Antidote (2005), kdy se v kapele po odchozí Skye nakrátko zabydlela Daisy Martey, byla už o dost slabší, Martey ale zvukové koláže Godfreyů dokázala udržet nad vodou. Teď už je nedrží nikdo. A ony se potápějí. A hlubuko. Nakonec, co se týče kvalitativního ohodnocení, nemohlo album dostat lepší jméno.

Morcheeba zůstává mou oblíbenou kapelou a na desky se Skye nedám snad nikdy dopustit, především tedy ne na zmíněné Charango a taktéž Big Calm (1998). Po Antidote jsem ještě věřil, teď už ne.

4444 (4z10)

Morcheeba (oficiální stránky)

Tento týden vyšel konečně prostřednictvím Windows Update i poslední Service Pack (SP3) pro Windows XP v české verzi. Spolu s touto zprávou se také šíří ohlasy, že žádné zásadní změny se nekonají a balíček tak vyjma několika nástrojů obsahuje pouze soubor bezpečnostních záplat.

Je celkem jasné, proč se Microsoft do žádných velkých inovací starého systému nepouštěl a vylepšení kalibru DirectX10 snad mohl očekávat pouze maximálně naivní uživatel, dlouhodobým zájmem MS je samozřejmě prosazení Windows Vista, které na trhu operačních systémů stále zabírají minoritní podíl a ten vzrůstá pouze mírně. Rozhodně mi však Service Pack 3 přijde jako promarněná příležitost. Neobsahuje Internet Explorer 7, Windows Media Player 11 či například Windows Live Mail coby následníka zastaralého Outlook Express 6. Byla by to přitom skvělá příležitost, jak tyto aplikace rozšířit; WMP11 a WLM ostatně spokojeně sám užívám a Internet Explorer 7 nabízí i přes své hodně diskutabilní kvality rozhodně výrazné zlepšení oproti šesté verzi. Jeden komentář se také vyjadřoval k absenci Silverlight, což je microsoftí alternativa k již zastaralému (a zneužitému) Adobe Flash. Vše by samozřejmě mohlo (nebo vzhledem k Evropské komisi spíše muselo) být přítomno pouze ve formě volitelné instalace. Ale nestalo se ani to.

Já si všiml změn dvou. První z nich je zmizení adresového panelu z taskbaru, o kterém se již také mluvilo. Ne, že bych tento panel využíval, ale moc si nedokážu představit ta právní omezení, jejichž je ona absence následkem. Další změnou je pak vypnutí themes třetích stran, původní uxtheme patch nefunguje, a je potřeba sáhnout po nové verzi, kterou nalezente například zde.

Velkou událostí týdne na českém internetu je pak spuštění dlouho připravovaného zpravodajského portálu Novy tn.cz na stejné adrese. K jeho kvalitám se vyjádřila už spousta lidí; za přečtení stojí především příspěvek Patricka Zandla, Vreco se pak zabývá současným trendem videoobsahu obecně a Radek Hulán rovnou publikoval stručný návod, kterak na svém počítači daný portál úplně znepřístupnit.

Osobně mě výsledná podoba tohoto serveru nijak zvlášť nepřekvapuje. Pornografickým bych tedy většinu pochybného obsahu rozhodně nenazval, i když je pravda, že jakékoli varování před “nevhodným materiálem” zcela chybí. Informační kvalitu zpráv komentovat nebudu – jako se obejdu bez novinek či idnes, obejdu se stejně dobře (vlastně ještě lépe) bez tn.cz a kvalitu videí pak už vůbec ne; pominu-li koncept “krátká videa, která řeknou více než slova”, problém pro mě představoval především fakt, že v žádném prohlížeči jsem nebyl schopen pustit byť jediné “informačně bohaté” video.

Ostatně technologická kvalita je dalším terčem kritiky. Poněkud jednodušší blogy od Jyxo, zmíněné nefunkční video, validátor na titulní stránce hlásí úžasných 135 chyb… Co se týče grafiky, ačkoli není špatná, stěží uvěřit, že se jedná o stomiliónový projekt (což ostatně platí i vzhledem k výše zmíněným nedostatkům).

Sotva také někoho zaskočí, že přítomné diskuse představují další koutek pro veškerý uživatelský odpad, který ovládá dovednost prohlížení internetu a psaní na klávesnici. Vypadá to, že Nova stvořila dokonalou internetovou variantu svého televizního vysílání. Zbytečný až sporný obsah, cíleno především na blbce, absolutní neznalost internetového prostředí i technologie a vůbec médium, které ve svých preferencích mohu (jistě nejen já) postrádat.

Emilíana Torrini – Love in the Time of Science

Další skvělá hudba z Islandu; Emilíana Torrini je má dlouhodobá oblíbenkyně. Její hudba je poměrně nenáročná, snadno zaposlouchatelná i zapamatovatelná, což je přímo vražedná kombinace. Sice její desky nemůžu označit jako nějak zvlášť zásadní, ale mají svou hodnotu a tak se k nim pravidelně vracím, což považuji za důležitý klad. Konkrétně deska Love in the Time of Science (1999) bývá, kdoví proč, řazena jako trip-hopový počin, mě spíše sedí označení coby rock/pop střižený nějakou tou elektronikou. Žánr nežánr, ať už Torrini zpívá a hraje cokoli, vždy se to moc dobře poslouchá. A s trochou štěstí tento rok vyjde její další deska, jsem tedy docela zvědavý, co to při jejím poměrně širokému záběru bude tentokrát.

Lamb – Lamb

Téhle dvojky je opravdu škoda, navíc tenhle jejich debut z roku 1996 jsem objevil až před pár měsíci a myslím, že jej nyní mohu vyhlásit jako to nejlepší, co jsem od nich slyšel (porovnávám s What Sound a Between Darkness & Wonder). Narozdíl od zmíněných následovníků mi připadá znatelně méně chilloutový a více elektronický (směrem právě k trip-hopu), což v tomto připadě ani v nejmenším nevadí, protože to, co Andy Barlow místy předvádí, je přímo elektronická pastva pro uši. Navíc je kvalita skladeb vyrovnanější a album tak téměř postrádá slabá místa.

David Bowie – Space Oddity

Paráda, co říct více. Když se člověk naladí na Bowieho notu (což mi rozhodně nějakou chvíli trvalo), začne hltat jednu jeho desku za druhou (výjimku představuje Low, která mi tedy nijak zvlášť nesedla; možná je to jen tím, že tam málo zpívá), v mém případě samozřejmě tak, aby si každou nahrávku patřičně užil. A vždy musím ocenit tu nadčasovost, která z jeho hudby bez ustání pryští a to platí i pro Space Oddity, ačkoli je stará již téměř 40 let. Zlatým hřebem je jednak stejnojmenná úvodní skladba a také samotný závěr. Je neuvěřitelné, jakou energii dodokáže vyvolat opakování jediného verše pořád dokola.

“The Sun Machine is Coming Down, and We’re Gonna Have a Party”

Člověk má pocit, jako by slyšel hlas hudebního boha.

Emilíana Torrini (oficiální stránky)
Emilíana Torrini (fansite)
Lamb: Gorecki – videoklip (YouTube.com)
David Bowie (oficiální stránky)

“Kultura kriplů” byl původně název článku jistého Radovana Holuba, který v době svého vydání v Reflexu vyvolal na mnoha místech rozbouřené diskuse (jak se ostatně stává vždy, když někdo píše o tématu, kterému naprosto nerozumí). Stačí si příslušné slovní spojení vyhledat na stránkách Reflexu a objeví se slušný počet souvisejích článků.

To zmiňuji jen úvodem. Stejný název totiž pro svůj společný projekt zvolila komunita českých a slovenských bloggerů a asi to není náhoda, že nový blog se věnuje především problematice počítačových her (samozřejmě trochu jinak, než pan Holub). Za necelý měsíc existence již bylo publikováno více než šedesát článků a přibývají každým dnem. Většina (představující především úvahy) se přitom zabývá více či méně provařenými tématy. I když do stabilní obsahové kvality má projekt ještě daleko (viz například článek “Cena PC vs. cena konzole”) a technická stránka také pokulhává, jedná se celkově o slibný projekt, který by snad mohl i částečně vyplnit mezeru po odumření jistého zvířecího dua. Uvidíme, jak dlouho jim to nadšení vydrží.

Kultura kriplů