27. February 2008
Včera vyšel na deviantARTu krátký comic dvou Planescapových nadšenců z Ruska, vystupujících pod accountem “Deusuum”. Dílko se jmenuje Trespassers will be Prosecuted a ačkoli je krátké, jedná se o docela fajn jednoduchý příběh, takže pokud máte rádi Planescape či webcomics, za tu trochu času to rozhodně stojí.
vrátit se nahoru
24. February 2008
Ano, jsem si dobře vědom toho, že tento příspěvek má z jakéhosi “zpravodajského” hlediska hodnotu nulovou, ale na tohle jsem v nejmenším nehleděl. Čas strávený nad tvorbou malíře formátu Dalího totiž nelze nikdy považovat za ztracený.
Mimochodem, stránky Olga’s Gallery – Online Art Museum (či speciálně na Dalího zaměřený web dali.urvas.lt), odkud pocházejí přiložené obrazy, jsou doslova přeplněny úžasnými vizuálními vjemy. Dalí pak určitě není posledním známým malířem, na kterého zde budu vzpomínat. Následují obrazy, které mi v paměti utvěly nejvíce.
Invention of the Monsters (1937)
Archeological Reminiscence of… (1935)
Autumn Cannibalism (1937)
Portrait of Picasso (1947)
Premonition of Civil War (1936)
The Temptation of Saint Anthony (1946)
Christ of Saint John of the Cross (1951)
The Visage of War (1940)
Salvador Dalí (abcgallery.com)
Salvador Dalí (dali.urvas.lt)
Salvador Dalí (Wikipedia.org)
vrátit se nahoru
16. February 2008
Pro nový hardware a systém jsem se samozřejmě rozhodl vyzkoušet celou řadu modernějších alternativ různých důležitých programů. Stařičký Outlook Express 6 (který až do poslední chvíle sloužil uspokojivě) byl nahrazen Mozillou Thunderbird, která však ani v nejmenším nesplnila má očekávání, což jen umocnila naprostá absence exportu. Měnil jsem tedy na Windows Live Mail a byl poměrně mile překvapen – na první pohled jednoduchý, ale solidně funkční klient, na který se navíc z OE6 snadno převyká; víc od poštovního klienta ani nechci. Když už jsem tedy začal zkoušet poslední generací microsoftích aplikací, navzdory původním záměrům jsem stáhl i Windows Media Player 11. A během pár minut zkoušení se rozhodl u něj zůstat trvale.
Až donedávna jsem přitom jednoznačně preferoval WinAmp, a to konkrétně klasickou verzi 2.8x (či 2.9x). I přes svou zastaralost totiž skvěle vyhovovala mým požadavkům – uzpůsobitelnost, rychlost, pohodlné ovládání. Nové verze tohoto programu mě už dvakrát nenadchly, zvláště nejnovější řada 5.5x mi přijde dost špatná – program je pomalý, rozhraní nekomfortní. Windows Media Player jsem do té doby neměl moc rád, zvláště kvůli jeho “gigantickému” vzhledu, takže proč to? Proč jsem se nevrátil k WinAmpu 2 a přešel na WMP11? Dvě slova: knihovna médií.
Něco podobného má sice i WinAmp, ovšem stěží se to dá svou funkčností srovnávat. Rozhodně netvrdím, že pro správu médií neexistují lepší programy než WMP11, mě ovšem vyhovuje ta kombinace vlastností, kde figuruje i pěkný (upravitelný) vzhled a rozumná integrace do Windows a zmíněná knihovna. Dokud si ji nevyzkoušíte, stěží pochopíte, jak je to skvělý organizátor. Pohodlná správa MP3 i jiných tagů (ID3 tag editor je díky absenci multiselectu i v páté verzi WinAmpu stále dost mizerný), řazení dle různých kritérií, organizace souborů, hodnocení, vyhledávání… to všechno Media Library ve WMP11 má a k tomu navíc nabízí i intuitivní ovládání. Na druhou stranu je tu též přítomná ona otravná vlastnost vícero MS programů a to ta, že přehrávač uživatele neustále nutí k používání předdefinovaných adresářových struktur a formátů. Ono to není uspořádání špatné, ale učitě bych ocenil, kdybych si jej mohl přizpůsobit podle svého. Lézt do registru se mi totiž moc nechce. Jinak je ovšem WMP nečekaně parádní, minimálně co se přehrávání a správy hudby týče.
vrátit se nahoru
vrátit se nahoru
7. February 2008
Včera byly po dlouhé době uspokojeny mé materialistické potřeby a to skutečně vydatně. Ona chvíle, na kterou jsem se těšil již nějaký čas, konečně nastala. Mám nový notebook. Je pravda, že na takovém notebooku není vlastně nic zvláštního, avšak vezmu-li v úvahu, že jsem donedávna používal již hodně zastaralé PC s Windows 2000 (které tam jen tak mimochodem docela dobře šlapou dodnes), je to upgrade skutečně razatní. Po dlouhém vybírání, zvažování, pokládání hloupých i hloupějších otázek různým známým, jsem konečně našel výherce. Stal se jím Asus F5VL-AP006, konkrétně tedy tato konfigurace: Intel Core 2 Duo (1.66 GHz), 2 GB RAM, ATi Mobility Radeon X2300, 160 GB HDD. I přes technologické kvality nejnovějších Windows Vista jsem se rozhodl dát přednost kompatibilitě se staršími aplikacemi (tedy především hrami) a zvolil v současnosti stále oblíbenější starší verzi Windows XP (Professional).
K tomu samozřejmě nějaký ten router s wifi, bedničky pro lepší zvuk a především opravdu nádhernou Logitech klávesnici a laserovou myšku. Nad má očekávání to spolu barevně ladí opravdu perfektně a samozřejmě i dobře funguje. Při rozbalování toho všeho jsem chvíli pocítil opravdovou spokojenost. Můj vlastní notebook, mobilita, nové možnosti. Ten pocit už je ovšem pryč a já nyní budu ještě pár dní řešit různé problémy s přenosem starých dat, účtů, instalací životně nutných aplikací a podobnými srandičkami, aby nakonec všechno zase upadlo do toho klasického stereotypu.
Nicméně (aniž bych to chtěl zakřiknout), ten notebook je vážně fajn :-).
vrátit se nahoru
1. February 2008
Mé první vzpomínky na Planescape: Torment jsou nejasné. Hry jsem v té době teprve začal poznávat a pouze mlhavě si vybavuji, jak jsem tehdy četl informace o netradičním RPG, kdy jsem ani nevěděl, co to vlastně RPG (tedy role-playing game) vůbec je. Snad to byla šťastná náhoda (resp. souhra šťastných náhod) a já se o pár let později skutečně dostal k plné verzi hry. Nesměle jsem se pustil do hraní a začal zkoumat zákonitosti dosud neznámého systému, který mi velice záhy přešel do krve, a i když to pro mě byla opravdu velká výzva, která se neobešla bez mrkání do návodu, hru jsem úspěšně dokončil. Nemohl jsem samozřejmě plně docenit ten fantastický zážitek, který mi hraní přineslo, ale cítil jsem, že něco podobného se hned tak opakovat nebude.
Planescape: Torment je izometrické RPG založené na pravidlech Dungeons & Dragons (konkrétně druhé edice) z dílen již neexistující legendy Black Isle Studios. Jako jediné CRPG vychází z jinak naprosto opomenutého settingu, kterým je “nadsvět” Planescape. Velice zjednodušeně řečeno, jedná se o soustavu rovin a různých světů, které mezi sebou mají určité zákonitosti a vztahy, žijí zde odlišné formy života atd. I přes svou komplexnost se tvůrcům nezvyklé prostředí podařilo zpracovat opravdu výtečně, což ovšem ani v nejmenším nepředstavuje hlavní přednost hry. Právě prostředí, kde je možné snad téměř vše, dalo scénaristům ohromný prostor k vytvoření jednoho z neúžasnějších příběhů, který se kdy ve hře objevil. Už vynikající intro (odkaz níže) vás vtáhne do děje. Hlavní hrdina se probouzí v temných prostorách márnice s naprostou ztrátou paměti, aby později zjistil, že se jedná o pouhý vedlejší efekt rituálu, při kterém od něj byla oddělena jeho smrtelnost. Záhy zjistíte, že jediné, co může dělat, je začít pátrat po vlastní identitě, vrátit se do světa smrtelných a definitvně ukončit svou hořkou existenci. Nejen, že k sobě Bezejmenný strhává stále více trpících duší, ale sám se stává pouhou schránkou, stínem člověka, kterým kdysi byl. Je obtížné určit, kolik již prožil životů, jisté však je, že si během nich rozhodně nevytvořil mnoho přátel, spíše naopak. Opouštíte márnici, ocitáte se v ulicích města zvaného Sigil, jakéhosi středobodu celého Planescapu a vypravujete se na cestu skrze sféry.
Způsob vyprávění děje v PST se od ostatních her poměrně výrazně liší. Nejedná se o prostou lineární linii, kdy vám hra v určitých intervalech servíruje další a další informace, naopak – těch nutných poznání je spíše minimum a jinak je zcela na vaší zvědavosti a bystrosti, kolik toho o minulosti Bezejmenného, jeho společníků i dalších charakterů zjistíte. I přes nemalý výskyt soubojů není vůbec problém si jejich obtížnost snížit na minimum, ignorovat je a soustředit se hlavně na vyprávění. Ke slovu se tak více dostávají tzv. “duševní” vlastnosti, jako je inteligence nebo moudrost, které vám mohou zajistit zcela nové možnosti v rozhovorech. Co se těch týče, je jich skutečně mnoho, často jsou i dost dlouhé a v žádném případě se nejedná o pouhou sadu základních otázek a odpovědí, ale o skutečně výborně napsané dialogy, kdy PST více než hru připomíná regulérní knihu, samozřejmě s tím rozdílem, že postup příběhem závisí zcela na vašich schopnostech a záměrech.
Famózní je design. Dvourozměrná grafika vypadá stále velice dobře (byť v původní hře je dostupné pouze rozlišení 640×480; to se však již dá změnit modifikací), ale především je hodně nápaditá a neobvyklá – prostředí Sigilu i dalších sfér (byť jich přímo nenavštívíte nijak závratné množství) přímo vybízí k netradiční architektuře, bizarním úkazům i různorodým tvorům, kde fiurují celé hierarchie specificky smýšlejících démonů, lidí i dalších bytostí, čehož autoři nezřídka využívají v plné míře.
Blíže však již hru popíše dole uvedená recenze. Byť Planescape: Torment v době vydání (1999) nezaznamenal takový ohlas, jaký by zasloužil, do paměti těch, co jej hráli, se obvykle dokázal zapsat vskutku výrazným a nesmazatelným písmem. Spíše než o obyčejnou hru jde o ukázku interaktivní formy výtvarného a literárního umění, a i když už nepatří mezi nejnovější, po stránce obsahové mnohá novější (a to nejen) CRPG nepoměrně převyšuje.
Planescape: Torment intro (YouTube.com)
Planescape: Torment recenze (Sigil.cz)
Planescape: Torment (GameBanshee.com)
vrátit se nahoru
