January 2008

Dnes na ČT2 ve 23:25 bude k vidění film Tenkrát v Americe (Once Upon a Time in America, 1984), který má na svědomí jeden z nejslavnějších italských režisérů, Sergio Leone. O týden později, zhruba ve stejný čas, pak Klub rváčů (Fight Club, 1999) Davida Finchera.

Silně doporučuji si tyto filmy ani za nic nenechat ujít. Druhá věc je ovšem ta vysílací doba. Ačkoli byly oba zmiňované snímky zařazeny do filmového klubu (a naštěstí tedy budou v původním znění), nad vysílací dobou by mi zůstal rozum stát, kdybych už dávno nevěděl, jak kvalitní program naše veřejnoprávní stanice nabízí. O víkendu ve hlavním vysílacím čase nejrůznější akční sračky, pochybné ankety jako například “Sportovec roku”, jakmile však získají opravdu kvalitní film, šup s ním někam na bokem, nejlépe na čas, kdy se na něj bude dívat pouze minimum lidí. To si jako v ČT opravdu myslí, že lidi preferující originální znění (s titulky) tvoří v tomto státě nějakou zasranou 4% menšinu? (Nic proti homosexuálům, samozřejmě.) Nebo snad ty filmy považují za tak “klubové” či “okrajové”? Protože třeba právě o Klubu rváčů (nehledě na “klub” v názvu) se tohle určitě říct nedá. A myslím, že ani Tenkrát v Americe není žádná superintelektuální záležitost. Jenže někdo to prostě vidí jinak. Snad se pak ale drahé vedení České televize nediví, že jim mizí diváci. Protože jich opravdu ubývá. A to je jen dobře.

Once Upon a Time in America (IMDb.com)
Fight Club (IMDb.com)

Pokud je vám titulek článku důvěrně známý, moc nového se v následujícím textu nedozvíte. Je naopak určen především těm, kteří jej neznají.

Když jsem kdysi strašně dávno (před rokem?) poprvé četl o existenci sci-fi seriálu jménem Firefly, viděl jsem pouze samá slova chvály a nekritického nadšení. Samozřejmě to ve mě vzbudilo patřičný zájem a asi před půlrokem jsem jej konešně spatřil na vlastní oči. A byl to zážitek opravdu úžasný. Se sepsáním rozsáhlejšího textu o svých dojmech jsem se nicméně rozhodl počkat až do druhého zhlédnutí, které jsem dlouhodobě plánoval na zimní prázdniny. Přeci jen přílišné počáteční nadšení ovlivňuje úsudek až moc a lépe se “skutečná subjektivní” kvalita popisuje až s odstupem času. Až nyní tedy můžu konečně prohlásit, že Firefly je skutečně vynikající. Bez nejmenších pochyb.

Nejprve menší overview. Firefly je seriál Josse Whedona. To je ten samý člověk, co kdysi stvořil seriál Buffy the Vampire Slayer a kdyby byla tohle první informace, kterou o Firefly uslyším, nejspíše bych přemýšlel, zda do toho vůbec jít. Ne, že by byla Buffy úplně ta nejhorší televizní upířina; oproti kterémukoli filmu ze série Blade byla Buffy stále ještě slušná, ale pouze zábava na jedno podívání, nic víc a jako skvělý seriál bych ji tedy určitě nezařadil. Druhým popisovým klíčem je pak žánr, do kterého se Firefly řadí. Pojem “sci-fi western” poprvé člověka přinejmenším zaskočí, na místě je úvaha, jak to vůbec může jít dohromady a zda-li to není pouze nepřirozená kombinace pro efekt. Nicméně vesmír Firefly opravdu funguje a to více než dobře. Je to možná trochu s podivem, ale působí nepoměrně realističtěji než třeba přeidealizovaný Star Trek, kde všichni mimozemšťané mluví anglicky. Ve Firefly prostě mimozemšťané nejsou, zato lidé se ze Země rozšířili do všech možných zákoutí vesmíru, přičemž průběh této expanze není nic jiného než paralelou k historii kolonizace Nového světa. Aliance svazující centrální planety (tj. Evropa) držela v područí své kolonie na okraji (tj. v Americe), válka tedy byla v obou případech nevyhnutelná, ovšem narozdíl od skutečných dějin neskončila pro kolonie vítězstvím a nezávislostí; Aliance se ve vesmíru stala jedinou vládnoucí supersilou, přičemž nehodlala nic měnit na uspořádání, kdy okrajové světy jsou doslova “na okraji” celé civilizace. Westernové prostředí zaostalých světů má hned své logické vysvětlení a rozhodně tedy nejde o samoúčelnou zvláštnost. Nunto ještě zmínit, že i hudba je v tomto duchu laděna, a i když let vesmírné lodi za doprovodu country působí poprvé dost zvláštně, brzy jsem si na to zvykl. A mimochodem, Firefly je jeden z mála sci-fi seriálů (pro mne tedy jediný), kde zvuk ve vesmíru skutečně funguje tak jako ve skutečnosti, tedy vlastně nefunguje. Samotný děj se odehrává ve 26. století, šest let po skončení popsané války, a točí se okolo posádky transportní lodi třídy Firefly, pojmenované Serenity podle údolí, kde se odehrála zásadní bitva celé války. Na straně poražených tehdy bojoval i seržant Malcolm Reynolds.

Zdroj: Firefly & Serenity

Ačkoli válka skončila, Mal se (coby jeden z mála bitvu přeživších) rozhodně nestal poslušným občanem Aliance a spolu se Zoe, kamarádkou z války, se dal na cestu pašování, loupeží a podobných ne zrovna legálních aktivit. K tomu si samozřejmě pořídil zmíněnou vesmírnou kocábku a najal několik členů posádky. A právě posádka a postavy vůbec představují jeden z ústředních bodů celého seriálu. Ačkoli je hlavních postav hned devět, o žádné se nedá říct, že by byla nadbytečná; opravdu každá má v seriálu k dispozici adekvátní množství prostoru, ve kterém je věrohodně vykreslena její povaha. I přestože posádka Serenity tíhne spíše k dobru, zcela jistě se nedá mluvit o předvídatelně kladných postavách, naopak. Chybují, mají své slabiny i stinné stránky a nesou si pár šrámů z minulosti (rozhodně se přitom nejedná o prvoplánová traumata, jako to mají v povaze jiné série), zkrátká působí velice přirozeným dojmem. Klíčovou úloh v tom jistě sehrálo skvělé obsazení méně známých, ale schopných herců a to i do rolí vedlejších postav, které také nejsou jen narychlo splácanými figurkami na jedno použití. Jedná se sice o paletu různých podvodníků, zlodějů či mafiánů, kteří tedy svými prvotními záměry nepřekvapí, ovšem jejich ztvárnění je o několik tříd výše, než by se dalo u podobných archetypů očekávat.

Druhou důležitou položkou jsou jednotlivé epizody, kde se stejně jako u postav ani tak nehraje na originální námět, jakožto spíše na jeho samotné podání. Firefly v podstatě nemá hlavní dějovou linii, místy se pouze rozvíjí několik vedlejších. Každá epizoda má svůj příběh a ačkoli se jejich náměty očekávatelně točí okolo typických sci-fi či westernoých témat (popř. kombinací obojího), jako jsou vlakové i jiné loupeže, infiltrace k nepříteli či pašování dobytka v nákladovém prostoru lodě, určitě se nejedná o tuctově podané zápletky s předvídatelným zakončením. Žádné dvě epizody nejsou zaměnitelné, režie neselhává a ani ty slabší tak nejsou v nejmenším nudné či nezajímavé. Retrospektiva, která jinde často působí přinejmenším povrchně, je v epizodě Out of Gas (jedné z nejlepších) využita naprosto mistrovsky; příběh drží pohromadě a postupně vrcholí hned ve všech třech časových rovinnách, ve kterých je vyprávěn. Objects in Space, kdy je loď obsazena námezdním lovcem (další skvělá vedlejší postava, mimochodem) má zase až poetický nádech, Ariel či Bushwhacked jsou docela strašidelné a tak podobně. Ani v těch nejdrsnějších epizodách pak neschází určitá dávka humoru, nemá ale povahu nepříjemné “pěsti na oko”, vážnosti seriálu to v nejmenším neubírá, je inteligentní a pouze dodává vyprávění příjemný nadhled. Jak jsem poznamenal v úvodu, Firefly není nic až tak originálního, dějová stránka má však přinejmenším stejný punc preciznosti a smyslu pro detail, jako postavy a právě ona propracovanost hraje při hodnocení kvalit seriálu zásadní roli.

Zdroj: Firefly & Serenity

Nic netrvá věčně a zdá se, že pro Firefly dokonce platí pravý opak. Seriál byl brzy po startu v roce 2002 zrušen. Upřímně pochybuji, že by za tím stála jeho nepopiratelná kvalita, jako spíše nepřízeň stanice Fox, která jej vyráběla (ostatně všimněte si, že třeba v Simpsonových, kde si to tedy tvůrci mohou dovolit, je poměrně často zesměšňována, mj. například za rovněž nepochopitelné zrušení Futuramy). Seriál byl jednoduše umístěn na páteční večer (tzv. zabijácký čas), epizody byly navíc vysílány v nesprávném pořadí (přeci jen kvůli vedlejším zápletkám na něm docela záleží) a pro logicky malou sledovanost Fox seriál za krátkou dobu stáhl. Po vydání DVD se všemi díly a ve správném pořadí si však Firefly rychle získala pozornost a taková přízeň fanoušků i kritiků (jeden z nejlépe prodávaných seriálů na Amazonu, převážně nadšené recenze) je na 14 dílů opravdu solidní úspěch. Fox v dělání zásadních chyb neustal, a i když Firefly prokázala svůj potenciál, pokračování již nebylo. Studio pouze prodalo práva na filmové zpracování společnosti Universal, a tak se v roce 2005 pokusil Joss Whedon příběh ve dvou hodinách alespoň částečně uzavřít ve filmu Serenity. Výsledek nebyl nejhorší, na atmosféru seriálu se mu však již nepodařilo navázat. Některé motivy dosti ztratily; scházela mi například výraznější westernově laděná hudba a filmoví Plenitelé (narozdíl od těch seriálových) mi již mrazení v zádech rozhodně nezpůsobovali. Dalším nepřímým pokračováním pak byl trojdílný comic Those Left Behind, chronologicky zasazený mezi seriál a film. Ten byl – i přes rozdílné médium – původnímu seriálu blíže než film, ovšem pro změnu zase příliš krátký (chystají se ale další).

Všechna pokračování stranou, Firefly mi koneckonců utkvěla v paměti především díky těm 14ti skvělým dílům, které mě obohatily o hodně skvělých zážitků a předvedly, jak má vypadat opravdu kvalitní seriál. Jsem si vědom toho, že pomalu se tohle tvrzení začíná objevovat ve všech mých kulturních postřezích, nicméně stejně si jej neodpustím: pakliže nemáte nic zásadního proti seriálům, je chyba Firefly vynechat. Chce to jen trochu trpělivosti přivyknout si na prostředí, stojí to ale za to a odvyká se mnohem hůře.

Firefly (IMDb.com)
Serenity (IMDB.com)
Firefly (ČSFD)
Firefly (Wikipedia.org)
BrownCoats.com (fansite)
Firefly & Serenity (česká fansite)

Rok 2007 je již definitivně minulostí a nastal tedy čas na menší hudební ohlédnutí za tím, co jsem posledních 12 měsíců poslouchal. Nejedná se o žádný žebříček hudební kvality ani osobní oblíbenosti, většina desek navíc ani z tohoto roku nepochází. Pro každou umístěnou ale platí, že i kdybych si ji v následujícím roce už nepustil, hned tak ji z paměti nevymažu.

Arcade Fire – Neon Bible (2007)

Pro mě (a patrně nejen pro mě) hudební událost roku. Nenápadná deska, podezřelý povyk. Proč jsem si ji oblíbil? Asi pro nic konkrétního. Ne pouze proto, že nemá slabší místa ani pro silné texty, jejichž témata, kde figuruje například moderní civilizace či až biblická potopa světa, nejsou ani v nejmenším povrchní. Nikoli jen pro úžasné hudební motivy a skvělou zvukovou stránku vůbec. Neon Bible zřejmě nic převratného, pocitu “tahle deska je skvělá” jsem se ale doteď nedokázal zbavit. Je těžké vybrat nejlepší skladbu, možná My Body is a Cage?

Bel Canto – White-Out Conditions (1987)

Jestliže se mé jaro a léto nesly v duchu neonové bible, podzim a zima patřily hlavně norským Bel Canto. Nevím, jak ostatní desky této kapely, ale mám podezření, že White-Out Conditions patří mezi opravdu dlouhodobější záležitosti. Po textové stránce možná jednodušší, ale ten zvuk, ten mému sluchu opravdu lahodí. Skladba Upland již patří mezi hrstku písní, které považuji za přímo famózní. Velice atmosférická záležitost.

Akira Yamaoka – Silent Hill 2 OST (2001), Silent Hill 3 OST (2003)

Silent Hill soundtracky poslouchám již několikerým rokem a mají u mě tudíž pozici stálice. Nádherné, snivé, temné, drsné, jemné, kouzelné; tyhle přívlastky vystihují mé dojmy více než dobře. Nebudu se ani pokoušet vybírat konkrétní nejlepší skladby, jednoduše proto, že bych stejně nevybral správně. Tyhle soundtracky totiž fungují především jako celky.

Radiohead – In Rainbows (2007)

Novinka Radiohead tedy nakonec určitě nebyla vůbec špatná; za svým hodnocením 8/10 si stále stojím. In Rainbows se hned tak neposlouchá, takže se klidně může měřit se svými předchůdci. Reckoner.

Arcade Fire – Funeral (2004)

První (pro mě tedy druhá) deska Arcade Fire si u mě v uplynulém roce získala téměř stejnou oblibu jako Neon Bible. Oceňuji, že se Arcade Fire rozhodli nezůstat na místě a obě alba jsou tedy po zvukové stránce navzájem dosti odlišná. Zahájit kariéru takovými deskami je totiž mimořádně skvělý start, který by jim mohla spousta jiných závidět. Moc se tedy těším, co bude příště; má očekávání nejsou malá a věřím, že mě (narozdíl třeba od Interpol) nezklamou. Jednoznačně nejlepší písní alba je úvodní Neighborhood #1 (Tunnels), především první tóny jsou opravdu nezapomenutelné.

Bel Canto – Birds of the Passage (1989)

I přes poměrně radikální hudební posun Bel Canto od temnějších melodií k optimisticky laděnému popu stojí za poslech celá jejich diskografie. Birds of Passage je sice hned druhou deskou v pořadí, změna zvuku je však velice výrazná. Trochu škoda, protože další alba v duchu debutu mohla být při jejich kvalitativním vývoji více než zajímavá. To už se ovšem nikdy nedozvím, protože se prostě vydali jinou cestou. Nic to ale nemění na faktu, že Birds of Passage je hodně pěkným popem, který sluch rozhodně neurazí a nádech severské atmosféry celkový požitek z poslechu jen umocňuje. Intravenous.

DJ Shadow – Endtroducing… (1996)

Hip-hopové smyčky beze slov. A zní to úžasně, právě takovou desku jsem hodně dlouho hledal. Noční nálada je v podání DJ Shadowa vskutku pronikavá a i když jeho další desky údajně nestály za nic, Endtroducing je skutečně mistrovské dílko, které se evidentně nedá zopakovat. Midnight In A Perfect World.

A někteří další:
Fiona Apple – When the Pawn… (1999)
David Bowie – Heroes (1977)
Coldplay – Parachutes (2000)
The Ecstasy of Saint Theresa – EP Pigment (1991)
Porcupine Tree – Deadwing (2005)
Sinéad O’Connor – I Do Not Want What I Haven’t Got (1990)
Underworld – Second Toughest In The Infants (1996)
UNKLE – Psyence Fiction (1998)