2008

Letos popřeju vše nejlepší do nadcházejího roku hlavně sobě, protože to fakticky potřebuju. Takže, vše nejlepší, hodně zdraví, méně blbosti, více peněz, více sebevědomí, méně svědomí a tak dále a tak dále. Vám do nového roku popřeji jen vše nejlepší; samozřejmě za předpokladu, že to není v rozporu s mým štěstím… v tom případě vám pak přeji nezdar, bídu, hladomor, nemoci, smrt, děravé ponožky, však vy víte.

Na drtivou většinu videoher lze pohlížet jako na dobrou zábavu (samozřejmě za předpokladu určité hratelnostní a technické kvality), ale docela bych ocenil, kdyby bylo aspoň o trochu více těch, co člověku nabídnou nějakou vyšší hodnotu; opravdový příběh. Tedy nic proti konzumním střílečkám, od legendárního Doomu dokola recyklujícím zápletku o “strašlivé invazi mimozemšťanů”, taky si rád zablbnu, ale mnohem víc mě potěší, když mi hra nabídne příběh skutečně komplexní a propracovaný, s postavami, které si oblíbím, budu jich litovat, bát se jich nebo je nenávidět. A takových jsem hrál jen pár, přičemž za své nejoblíbenější považuji depresivní fantasy Planescape: Torment a pohádkovou The Longest Journey.

Druhá zmiňovaná je dnes adventurní legendou. V době, kdy se začalo mluvit o postupném vymírání klasických point’n'click 2D adventur, vypustil do světa do té doby neznámý norský tým Funcom hru, která naprosto pohltila bezpočet hráčů a v mnoha recenzích si vysloužila i absolutní hodnocení (a podotýkám, že vydání nepředcházela žádná stamiliónová reklamní masáž; skutečně šlo o zásluhu herních kvalit). Já se k ní dostal až po čase, což se nicméně ani trochu nepodepsalo na síle zážitku, jaký mi hra zprostředkovala a já se tak při hraní naplno ponořil do vyprávění o záchraně Rovnováhy mezi světy vědy a magie, užival přenádhernou grafiku i dlouhých dialogů (nepostrádajících i přes celkovou vážnost děje příjemný humor). Samotný konec mne pak v případě TLJ upřímně dojal a já věděl, že jsem měl tu čest s něčím pro mě zásadním. Předem tak upozorňuji, že závěr recenze se může leckomu jevit trochu pateticky.

Konečně jsem se dostal i k Dreamfall: The Longest Journey (opět až po čase) a dohrál jej jedním dechem asi za dva dny. A ačkoli znatelně kratší než předchůdce, zážitek to byl srovnatelně vydatný. Co musím v prvé řadě ocenit je, že tvůrci se při tvorbě pokračování rozhodli vydat nový směrem; a nemyslím teď pouze přechod do úplného 3D, ale především děj samotný a způsob jeho vypravování, což nejen brání přímému srovnání lepší/horší, ale především vytváří další samostatný originál. Hra samozřejmě navazuje na svého předchůdce – byť se příběh odehrává o dlouhých deset let později – ale hlavní hrdinkou je někdo jiný. Zpočátku jsem byl přitom docela v rozpacích, protože Dreamfall začíná velmi podobně jako The Longest Journey; sledujete život dospívající dívky žijící v našem světě v poměrně příjemném místě, který se však po několika nečekaných setkáních pořádně zamotává. Abych trochu připomněl děj dílu prvního, před mnoha tisíci lety došlo kvůli ochraně všeho živého před chaosem k rozdělení jednoho světa ve dva – na Stark (náš svět, posunutý do budoucna) a Arcadii, svět magie – a ustanovení Rovnováhy mezi nimi. A tu jste v roli April Ryan, jedné z nejkouzelnějších herních hrdinek všech dob, měli za úkol zachránit.

Samozřejmě podstatná část zážitku z Dreamfallu stojí na tom, že se vracíte do světů, které jste kdysi poznali a ty se o té doby poměrně zásadně proměnily (a nutno podotknout, že spíše k horšímu), jinak ovšem hra rozpoutává vyprávění nové, resp. nová, protože v každém světě se děj točí o něčem jiném. A zatímco Stark prošel před deseti lety menší apokalypsou v podobně vědecky nevysvětlitelného Zhroucení (kdy znenádání prostě přestaly fungovat mnohé tak samozřejmé technologie), hlavní město Severních zemí v Arcadii, Marcuria, trpí okupací armády, která původně dorazila město zachránit před invazí jiného nepřítele. Ze všech tří hratelných charakterů (mezi nimiž samozřejmě April nechybí), pak Zoë Castillo coby ústřední postava celého Dreamfallu jako jediná z nich prochází oběma světy a jejich příběhy, souvisejích spolu jen částečně (alespoň tak je to podáno ve hře, pokračování možná odhalí užší souvislosti). V každém případě je děj znatelně dospělejší a tajemnější (místy bych řekl až “hororový”), není tak – byť vkusně – klišovitý jako v jedničce a žádný svět už nezachraňujete, alespoň ne přímo. Přitom je však Dreamfall rozhodně velkolepý a o zvraty a napětí zde není v žádném případě nouze. Ústředním tématem – dá-li se to tak nazvat – se stává víra; nechci snad tvrdit, že je hra nějak těžce filozofická, rozhodně ovšem Tørnquist podává její příběh dost citlivě a inteligentně, kam se většina herních “scénaristů” pro jistotu ani náznakem neodvažuje.

S vyzněním příběhu souvistí ještě jedna změna – herní náplň. Kontroverzní akční složka je zde naštěstí přítomna jen v několika málo soubojích (velmi snadných) a spíše se odráží ve “stealth” prvcích, kdy se před někým skrýváte, prcháte a tak podobně. Hádanek logického charakteru je zde pomálu a ani hromadění předmětů si příliš neužijete. Ne, hlavní těžiště leží v rozhovorech a těch je opravdu mnoho, kvalitně napsaných a nadabovaných; poslední fáze hry strávíte už víceméně pouze jejich pročítáním, ale to přitom skvělém finále ani nevadí. Jedinou vadou na kráse je “nedospělost” herního engine, kdy postavy citelně postrádají výraznější mimiku. Také kamera v užších prostorách dost skřípe a vůbec nedoporučuji používat pro ovládání myš, je to s ní jen horší (na klávesnici se naštěstí dá hrát docela pohodlně). Co se však týče herních lokací, nemám slov, 3D zpracování Starku a především Arcadii nesmírně sluší a v kombinaci s hudbou vytváří mnoho okázalých a nezapomenutelných scén (což je jedna z vlastností, kterou tak zbožňuji na prvním dílu).

Dreamfall je případ hry oplývající jasně rozpoznatelnými nedostatky, které ji však musím odpustit. Od The Longest Journey jsem hrál dost her a rozhodně si nevzpomínám, že by na mě kterákoli z nich zapůsobila tak silně jako právě TLJ. Až Dreamfallu se ve mně podařilo ten úžasný pocit opět vyvolat. A za to děkuji.

10 (10z10)

Dreamfall: The Longest Journey (oficiální stránky)
Dreamfall: The Longest Journey trailer (YouTube.com)
The Longest Journey (oficiální stránky)

Pár dní zpět vyšla nová verze CMS WordPress, na kterém běží i midnight a popravdě dojmy z něj mám smíšené. Nejsem programátor, takže kvalitu zdrojových kódů moc nezkoumám ani nehodnotím a co si tedy na WP dlouhodobě pochvaluji, jsou možnosti; při stavbě posledního designu jsem musel dělat jen velmi málo kompromisů (a to spíše z důvodů praktičnosti). Při příchodu verze 2.7 jsem moc dlouho neotálel a jal se updatovat s tím, že těch změn nemůže být tolik. Omyl. Pár funkcí se mírně změnilo, v důsledku čehož se design rozpadl. Uznávám, že tak trochu jsem si za to mohl sám; ony ty mé funkce nebyly zrovna vychytané, ale přeci jen jsem nečekal, že se změní výchozí formát výpisu (a dokonce bez toho aniž by ten původní šel nastavit), tak jsem updatem a laděním strávil neplánovaně možná skoro dvě hodiny.

Pak jsem se konečně pustil do podrobnějšího zkoumání novinky největší – administračního rozhraní. To se mimochodem změnilo jen pár verzí zpět a až na drobnosti se mi velmi zamlouvalo. Ovšem to nové je ve výchozí stavu opravdu strašné. Za nejhorší změnu považuji náhradu přehledného horizontálního menu za vertikální a také barevné sladění, kdy jsou obě dvě varianty dost hnusné. Naštěstí ten první a zásadnější nedostatek vyřešil plugin Ozh’ Admin Drop Down Menu, který menu přemístí zpátky nahoru (a přidá vysouvací submenu). Co se téhle verze týče, je to rozhodně must-have plugin. Popravdě moc nedokážu pochopit, proč se tvůrci rozhodli pro tak drastickou změnu konceptu – ono vertikální menu má i trochu jinou logiku a dost těžko se tak na něj převyká.

Administrace ve WP2.7

Administrace ve WP2.7 s Ozh’ Admin Drop Down Menu

Jinak jsou nové vlastnosti celkem milé; okna si můžete celkem libovolně přemisťovat (i když se to týká víceméně jen dashboardu a editoru příspěvků), přibyl kompletní autoupdate (i když téhle funkci zatím moc nedůvěřuji) a taky doinstalace pluginů přímo skrze správce (dříve bylo třeba soubory manuálně nahrávat na ftp, WP pak zvládal pouze jejich autoupdate). K dispozici je nově také uspořádávání komentářů do vláken, nicméně to zatím implementovat nebudu. V brzké době nicméně plánuji rozšíření o podporu OpenID, poslední dobou stále populárnějšího – podporu již zavedl i Google či Seznam, chystá se třeba Microsoft.

I přestože je nová verze WordPressu vcelku vydařená (tedy až na výchozí rozhraní administrace), a je vidět velký posun k uživatelské přívětivosti a hlavně snadnosti použití (viz zmíněný autoupdate; na každé stránce je také přítomna rychlá nápověda atd.), zůstává systémem spíše pro zkušenější uživatele s alespoň základními znalostmi php/html/css, se kterými se pro smysluplnou správu musí počítat. Stěží tak sice může v popularitě ohrozit Blogger produkující stovky identicky vypadajících blogů, ale o to koneckonců ani nejde. Propracovanost a “složitost” pokročilejších systémů má svou velkou výhodu v maximální přizpůsobivosti a konkrétně WordPress je na tom se stále se zvětšující uživatelskou základnou a množstvím pluginů pořád lépe.

WordPress.org

Je zatracený rozdíl mezi řízeným a neřízeným úpadkem. V první případě si člověk užívá, je fascinován, v tom druhém je prostě v hajzlu a taky jsem takhle strávil podstatnou část uplynulého podzimu; bez přehánění jej můžu označit za dosud nejhorší část svého života. Poslední dva týdny však byly docela přívětivé; noví lidi, nové myšlenky, chlast, The The; vše, co člověk potřebuje k pomalé, hořkosladké dekadenci, kdy jen tak plachtí kolem, směje se všem a všemu, směje se sobě, zbytky sebeúcty rozfoukává jako prach a je prostě iracionálně šťastný.

Budoucnost neexistuje, pokud nepřežiješ současnost. Tak nějak můj život zase má směr, vracím se psychicky tam, kde jsem byl asi před půlrokem a jsem rozhodnut, že při přechodu po tom zasraném laně se již nenechám shodit. I když ta ozvěna se bude neustále vracet a vždycky se do mě může drtivě opřít a taky že to zkusí. Takže támhle mám cestu, na ní křížky, malé blbosti, kterých chci dosáhnout a nikdo mi v tom nezabrání. Takhle nějak jsem se dostal do Prahy a dostanu se i dál. Začínám si žít za své vlastní peníze, peru a žehlím si prádlo, vařím si rýži a jsem z toho nadšený. Na to, jak jsem nemožný, je to totiž docela úspěch.

Dnes, někdy po dvacáté hodině, venku fouká studený vítr, já stojím na stole u velkého otevřeného okna a ve výšce několika desítek metrů bezstarostně lepím těsnění do oken… kdo by takhle nechtěl žít?

The The – Sweet Bird of Truth (YouTube.com)
The The – Slow Train to Dawn (YouTube.com)
The The – Gravitate to Me (YouTube.com)

Klasický jazz či jeho odnože mě nikdy až tolik neoslovovaly, ale jak jsem napsal v posledním Poslouchám, jazz střihnutý elektronikou (či elektroniku jazzem) můžu, alespoň v podání Apollo 440 či právě Xploding Plastix. Co naplat, Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents je prostě skvělá věc, a právě proto mě mrzí ten postupný odklon kapely od jazzu. Předposlední desku, The Donca Matic Singalongs (2003) jsem vstřebal taktéž teprve nedávno.

Pokud existuje něco jako zvuková a hudební abstrakce, tak přesně tohle je destinace, kam Xploding Plastix neomylně spějí. Mám za to, že převážná většina lidí tuhle hudbu prostě nepochopí. Amateur Girlfriends Go Proskirt Agents bylo ještě stále rozumně přístupné album, nicméně už úvodní skladba Donca Matic z následující desky může pro mnohé představovat nesourodou zvukovou koláž elektronických smyček postrádající hlavu i patu. A přesto, já již při prvním poslechu nabyl silného dojmu, že právě takhle zní moderní elektronická romantika. Jenže pak bác, přes The Cave In Proper, ačkoli je to takové milé retro (“kluci rádi staré videohry”), jsem se dlouho nedokázal přenést a následující tracky na tom nebyly jinak.

Dal jsem tomu “poslední šanci”, přišel náhlý zlom a já si postupně obě desky velice oblíbil. Dokonce mám pocit, že nová Treated Timber Resists Rot je ještě o malinko lepší než The Donca Matic Singalongs, jen to chce skutečně dost naposlouchat a ono to začne fungovat. Když se tím trpělivě prokoušete, zjistíte, že má Treated Timber opravdu mimořádný záběr. K jazzu má sice již skutečně daleko, nabízí však svěží a pestrou porci elektroniky. Opravdu každá skladba má své unikátní vyznění. Errata je jako pohodová vlna, jen se zaposlouchat a nechat unášet, The Cost Of Resistance je čirá energie, následují dekadentní Joyous Insolence, bláznivý a zmatený The Full Graft, decentní Buldozer Butterfly vystřídá vzápětí velkolepé Austere Faultlines či zlověstná Band of Miscreants.

Směr, kterým se tihle Norové ubírají, se mi velice zamlouvá. A přestože zde narozdíl od předchozích nahrávek nezazní jediný (přinejmenším rozpoznatelný) vokál, má elektronický zvuk svou identitu, a funguje tak jako nosič nálady i určitého sdělení. Výborné.

88888888 (8z10)

Xploding Plastix (oficiální stránky)

Na některé věci se nedá zapomenout. Své první setkání s Monty Pythonem si pamatuji docela dobře. Ještě coby relativně malý capart (mohlo mi být tak 12-14 let) jsem navštívil obývací pokoj, kde se otec bavil u sledování nějakého filmu nahraného z ČT2 na video a mám tedy za to, že tato událost patřila mezi ty, které zásadně ovlivnily můj další vývin.

Co jsem pochytil, film se odehrával ve starověku, byli tam Římané a Židé a autoři si tedy rozhodně nebrali žádné servítky. Samozřejmě jsem v takovém věku prostě nemohl pochopit úplně všechny vtipy či narážky, ale už tehdy jsem se výborně bavil a zůstal u něj trčet až do konce a to navzdory faktu, že byl v původním znění a titulkován (divné, vážně jsem s tím neměl nejmenší problém). Kam až mi paměť sahá, tak svůj první záchvat smíchu jsem si prodělal u scény s Pilátem, která již patří mezi naprosto legendární.

Abych trochu zasvětil ty, co snad Monty Pythonův Život Briana (Life of Brian, 1979) dosud neviděli (čti – postižené), snímek vypráví příběh židovského chlapce Brian Cohena, který se proti veškerým svým očekáváním i vůli stane Mesiášem, vyvoleným svého lidu, spasitelem konajícím zázraky. Do středu všeho dění jej přitom neuvrhnou vlastní božské schopnosti (jelikož ani žádné nemá), nýbrž souhra několika něšťastných okolností; Římané postrádají smysl pro humor a po většinu času i jakoukoli autoritu, odboj je naprosto neschopný a navíc je zde děsivá pravda o skutečném původu Brianova nosu. Stačí pak jediný proslov, aby se Brian postavil do čela svého lidu a tím pevně určil svůj osud.

To, co z Života Briana činí výjimečný film a snad nejlepší komedii, jakou jsem kdy viděl, je samotný Monty Python – esence kvalitního a nadčasového humoru a především – Pythoni samotní. Herecké výkony mají mimořádnou úroveň, dle mého i znatelně vyšší než v předchozím filmu Monty Python a Svatý Grál (Monty Python and the Holy Grail, 1975) a “věrohodnost” si film uchovává i přesto, že všichni členové skupiny hrají (jako obvykle) více charakterů. Středem pozornosti je samozřejmě Brian samotný, který byl patrně pro svého představitele, již téměř dvacet let zesnulého Grahama Chapmana, životní úlohou. Král Artuš se s Brianem může měřit jen stěží, ostatně v době natáčení Svatého grálu Chapman stále ještě propadal alkoholu, což se prý při natáčení znatelně projevilo. Já osobně si z celé skupiny zřejmě nejvíce oblíbil Cleese, zde vystupujícím především jako římský centurion a Reg, vůdce teroristické organizace LFJ (Lidová fronta Judeje; pozor, neplést s Judejskou lidovou frontou!). Asi nejširší záběr má Michael Palin – zmiňovaný Pilát, důstojník přidělující kříže, zarostlý vězeň připoutaný na stěně, to všechno jsou opravdu báječné postavy a už pouhé jejich zjevení ve scéně slibuje něco speciálního.

Život Briana patří mezi ty filmy, které musíte vidět, a čím vícekrát, tím lépe. Důkazem jeho síly je i to, jak vás dokáže vytrhnou ze sebehorší nálady a zanechat vás v menších či větších záchvatech smíchu po celou dobu sledování. Zkrátka ukázkový příklad povinného filmového vzdělání.

A mimoto – ve kterém jiném filmu uvidíte spasitele, kterak posílá své následovníky do prdele? Schválně…

Life of Brian (IMDb.com)
Pythonline (oficiální stránky Monty Python)

Úterý bylo super. Někdo (opět) spáchal v metru sebevraždu a já si tak poprvé na vlastní kůži zažil, co znamená pojem “dopravní komplikace” v Praze. Ale bez jakékoli ironie – bylo to báječné. Drtivá většina lidí si samozřejmě stěžovala a dříve bych asi patřil mezi ně, nějak jsem se ale naučil považovat tyhle potíže za zcela podřadné; možná právě ve stínu jiných problémů. Každopádně, bylo nádherné podzimní počasí, všude hromady spadaného listí, a tak jsem při pohledu na přeplněné autobusy, do kterých se lidé cpali jako ta kuřata do chovných kurníků (což je mimochodem pozoruhodná analogie; to vzhledem k tvrzení o naší nadřazenosti), zvolil raději procházku a to i přesto, že jsem přesně nevěděl ani kam jít či jak daleko to bude – a ono to celkem daleko bylo – a k tomu jsem měl menší zranění nohou a nebylo tudíž vhodné je příliš namáhat. Sice tak pořád ještě kulhám, ale rozhodně to stálo za to.

Poslední dobou se nicméně cítím psychicky velice vyčerpán, proto se omlouvám za nic-moc aktualizace blogu. Mám zřejmě “talent” na to, komplikovat si život jak jen to jde a za každou cenu, a tak poslední věc, na kterou teď myslím, je psaní nějakých rozsáhlejších článků. Snad se to ale brzy změní. Nebo nevím.

The The & Sinéad O’Connor – Kingdom of Rain (YouTube.com)

Hudba Emilíany Torrini si napříč svým vývojem uchává specifický (a poměrně vzácný) rys – v určitém slova smyslu je skromná. Nic, co jsem od ní slyšel, nejevilo větší ambice vybočovat z řady ostatních nahrávek. To nezmiňuji jako kritiku ani netvrdím, že snad její tvorba postrádá osobitý charakter (to ani omylem), ale vždycky jsem měl pocit, že Emilíana chce prostě “jen psát písničky, hrát a zpívat”. Hlavně předposlední album, folkové Fisherman’s Woman (2005), je toho nevyvratitelným důkazem. Je to deska nesmírně pěkná (možná její nejlepší), ale tak nějak nic, co by lámalo hudební ledy, ba vytvořilo aspoň nepatrnou prasklinku, všechno je naprosto obyčejné.

O ještě starší Love in the Time of Science jsem již psal. Zvukově je rozhodně někde jinde a byl jsem tedy nemálo zvědavý, jak bude novinka při těch proměnách znít. Popravdě jsem nečekal nic nějak zvlášť nápaditého, Emilíana mě však vcelku zaskočila. Kvalitativně Me and Armini porovnávat v rámci celé diskografie si troufnu až s odstupem času, rozhodně se však jedná o nejexperimentálnější desku, co zatím nahrála (ty podivnosti z úvodu kariéry neberu v úvahu, ona sama je nemá příliš ráda). Tím nemíním, že je nějak extra-alternativní, je ale rozhodně velmi pestrá (a zároveň konzistentní). Zvukově se nachází zčásti jednak někde mezi oběma zmíněnými předchůdci, z druhé poloviny si Emilíana na MaA vyšlapuje zcela novou cestou. K tomu si připočtěte její okouzlující hlas a je hned jasné, že kolem tohohle alba jen tak lhostejně neprojdete.

Narozdíl od Fisherman’s Woman novinka postrádá jednotnou náladu. Ty rychlejší písně jsou zpravidla veselé a hravé, skvělým zástupcem budiž pozitivně laděná Big Jumps; pomalejší v protiváze jsou už znatelně smutnější. Konkrétně Dead Duck naprosto dokonale ilustruje atmosféru podzimu a jedná se zřejmě o nejlepší píseň desky vůbec. Nakonec i přes přítomnost oněch pozitivnějších skladeb či “experimentálních” záležitostí typu Gun deska celkově vyznívá spíše smutněji; tedy nijak zvlášť depresivně, je to smutek hudebně velmi příjemný a do současného počasí více než příhodný, navíc bez slabších částí.

Nemůžu říct, že bych toho z roku 2008 naposlouchal nějak moc (spíše málo; poslední Sigur Rós a Xploding Plastix mě stále čekají), ale stejně musím Me and Armini vyzdvihnout jako překvapení roku – tedy rozhodně jsem letos tak dobrou novinku nečekal, tím víc, že by měla být od Emilíany. Pokud pro tohle skvělé roční období hledáte nějakou příjemnou a lehce stravitelnou desku, je Me and Armini skvělá volba.

88888888 (8z10)

Emilíana Torrini (oficiální stránky)
Emilíana Torrini (fansite)

IT Crowd se u nás i jinde těší nemalé popularitě (“viděl už jej snad každý”) a jako takový představuje vděčný terč pro kritiku – zkuste se ozvat a říct, že není prostě ni náhodou nejlepší, a získáte ihned slušnou dávku pozornosti. Já půjdu trochu dál a konstruktivně rozeberu, proč je dle mého názoru IT Crow až nehorázně přeceňovaný.

Když jsem ITC viděl prvně, byl už hodně oblíbený. Pak už jsem samozřejmě znal Black Books a tudíž jsem se na tohle nové kultovní dílko Grahama Linehana vcelku těšil. Šest dílů uběhlo poměrně rychle. Rozhodně jsem se bavil, ale taky si říkal něco jako “na tohle se pějí všechny ty ódy?”. Humor ITC je vydařený, není trapý, ale je velice prvoplánový a především – nevytváří “scény”. Hodnotit sitcom je snadné, prostě hodnotíte podle toho, jak jste se bavili. Černá zmije je – řečí ČSFD – jasných 5/5, Trpaslík 4/5, stejně tak Přátelé (v originále mimochodem až nečekaně zábavnější oproti česky dabované verzi, fakticky). A ITC byl svou zábavností rozhodně znatelně níže výše uvedené. Dokonce znám seriózně pojatý seriál, u kterého jsem se nasmál mnohem (mnohem) více, než u ITC… je to samozřejmě Firefly.

Zdroj: ČSFD

Abych se vrátil k původní myšlence – IT Crowd opravdu postrádá scény. Myslím scény, kdy se určitá situace vyvíjí – nejlépe až do absurdní roviny, to já můžu – a postupně graduje, třeba i několik minut, člověk zažívá křeče, svíjí se, mlátí sebou, na konci se škrábe zpátky do křesla a za přerušovaného pochechtávání si utírá z obličeje slzy. Rowan Atkinson takových scén zahrál desítky; hlavně v té Zmiji. A že jsem si jich dost pamatoval už po prvním zhlédnutí – jsou totiž nezapomenutelné. Z ITC si nepamatuji ani jedinou takovou, což stěží může svědčit o špatném smyslu pro humor či schopnosti pamatování – obojí mám na výbornou – vypovídá to o seriálu.

Zdroj: ČSFDSpousta vtipů samozřejmě vychází z prostředí, ve kterém se ITC odehrává a humor místy opravdu pěkně absurdní je, ale potřeboval by sakra silnější pilíře, tedy charaktery. Nejlepší je určitě Moss. Je slušně mimo, ale přesto mu něco schází a je až nepříjemně předvídatelný. Zbývající dva hlavní hrdinové jsou už však vcelku o ničem. Jen je nesympatická holka na špatném místě a k tomu dost nudná a Roy je prostě jen další postava břídilského typu; v obou případech nic, co byste nemohli vidět už dříve (a lépe). Při konfrontaci s ústřední trojicí z Black Books (která se asi nabízí nejvíce) se může jít celý IT Crowd zahrabat – cholerický Bernard, nesvéprávný Manny a… prostě do morku kostí britská Fran tvoří komediální komando, vedle jejichž horších vtipů vypadají ty nejvydařenější z ITC jako hloupá fraška. A to jsem se raději ani nepokoušel o srovnání s Edmundem, Baldrickem, Brianem (Spaced – též doporučuji) nebo třeba Rimmerem, pro “ajťáky” by to totiž nedopadlo zrovna dobře.

Trochu mě mrzí, že se mi IT Crowd nelíbil tak jako jiným, ale nemůžu si pomoct. Když někoho slyším vyprávět o nejlepších momentech seriálu, bývají zmiňovány právě ony krátké scénky, které sice nebyly nijak špatné, ale do komického nebe mě dokázaly unést jen stěží. Momentálně mimochodem sleduji podobně naladěný The Big Bang Theory, a už od prvního dílu se bavím více, než bych při ITC kdy mohl.

Black Books (IMDb.com)
The Big Bang Theory (IMDb.com)
The IT Crowd (IMDb.com)

Konečně jsou všechny pohovory za mnou. Musím říct, že mě příznivé výsledky většiny z nich velice potěšily; oproti původním “plánům” jsem si mohl zaměstnavatele dokonce vybírat a rozhodně to nebylo snadné. Navíc se doslova na poslední chvíli přihlásila ještě jedna společnost, které jsem nakonec dal přednost, a to především díky velice příjemnému pracovnímu prostředí. Mým představám je podstatně blíže právě menší firma, kde se počet zaměstanců stále ještě počítá na desítky a ne na stovky. Aniž bych to chtěl nějak zakřiknout (jen to ne!), zatím se mi na novém pracovišti skutečně líbí, jen musím ještě přežít všechna ta školení apod., než se konečně pustím do něčeho pořádného (už se taky těším).

Vysoká je pro mě momentálně pasé; práce webdevelopera mě táhne nepoměrně více než třeba studium nějakých humanitních oborů (příp. teda informatiky), kde sice je to “jádro” zajímavé, ale kolem toho je navršena kupa jiných předmětů, které mi nic neříkají, což se mi ostatně stalo už na střední (a snášel jsem to velmi špatně). Nicméně ať už jsem kdekoli, pohybuji se v podstatě v okruhu – ať už minulých, přítomných či budoucích – vysokoškoláků; a místy mě napadá, že tu VŠ bude mít každý vyjma mě. Na druhou stranu, vždycky jsem na se tyhle “odchylky” snažil pohlížet jako na prostý důsledek individuálních hodnot a cílů a stejně to tedy udělám i v tomto případě. Navíc rozhodnutí, že tam nepůjdu teď, ještě neznamená, že to nezkusím (třeba formou dálkového studia atd.) za pár let znovu.

Krátce ke blogu. Asi si toho nikdo nevšiml, ale midnight byl v posledních dvou týdnech opět dost upgradován (říkejme tomu třeba v 2.5), i když hlavně “uvnitř”; mj. jsem však vcelku slušně zapracoval na optimalizaci pro prohlížení v mobilních zařízeních (např. Opera Mini) a přidal takovou roztomilou feature, která měla být součástí už předchozí verze. Jedná se o udělátko umístěné u levého okraje obrazovky nahoře, které přehodí celý web na druhou stranu (význam má až u rozlišení s šířkou 1280 a výše) a toto “nastavení” pak uloží na do cookies.

Nu, další příspěvek osobního charakteru za mnou. V plánu mám několik recenzí, postřehů apod., tak se k nim teď, když už se ta bouřka kolem mě trochu uklidnila, snad brzy dostanu.